Článek
Útok na prezidenta není zahraniční politika
Petr Macinka má právo nesouhlasit s prezidentem. V parlamentní demokracii není Hrad posvátný prostor a prezident není nedotknutelná figura. Jenže ministr zahraničí není komentátor u stolu v hospodě. Jeho slova se neposuzují jen podle toho, jak zabodují u domácích fanoušků.
Macinka se v posledních týdnech opakovaně vymezuje proti účasti Petra Pavla na summitu NATO. Podle iROZHLASu tvrdí, že o složení delegace rozhoduje vláda, že na summitu je „jen jedna židle“ a že prezident nemá vliv na tvorbu politiky v Česku.
Formálně je pravda, že vláda má v zahraniční politice silnou roli. Jenže Macinka z toho dělá osobní střet. Místo chladného vysvětlení kompetencí přichází slovník konfliktu, podrážděnost a snaha prezidenta zmenšit na někoho, kdo se má držet stranou.
To je chyba.
Česko nepotřebuje, aby ministr zahraničí dokazoval odvahu útoky na hlavu státu. Potřebuje, aby uměl využít každou autoritu, kterou země má. A Pavel ji v NATO má.
Pavel není dekorace. V Alianci ho znají
Petr Pavel není prezident, který by se k bezpečnostní politice dostal náhodou. Oficiální profil NATO připomíná, že v letech 2015 až 2018 vedl Vojenský výbor NATO. Předtím byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Pražský hrad uvádí stejnou kariérní dráhu: nejvyšší český voják, poté jedna z nejviditelnějších aliančních funkcí.
To není maličkost do životopisu. To jsou kontakty, zkušenost a osobní známost s prostředím, kde se rozhoduje o bezpečnosti Evropy.
Vláda může mít s Pavlem politický spor. Může se s ním přít o mandát delegace. Může chtít, aby českou pozici na summitu prezentoval premiér. Ale úplně jiná věc je tvářit se, že prezidentův alianční kredit nemá cenu.
Má.
A právě tady Macinkovo vystupování působí tak krátkozrace. V době, kdy Evropa řeší válku na Ukrajině, americké závazky, výdaje na obranu a vlastní zbrojní kapacity, by si menší stát měl vážit každého člověka, kterého spojenci berou vážně. Ne ho z domácích důvodů odstrkovat.
Spor o jednu židli je malý obraz velkého problému
Prezident s premiérem Andrejem Babišem se na účasti na červencovém summitu NATO neshodli. Podle ČT24 Pavel na účasti trvá a nevylučuje kompetenční žalobu, pokud by mu vláda účast znemožnila. Babiš argumentuje názorovým nesouladem v otázce závazků NATO.
To je vážná věc. Není divné, že se řeší, kdo má mluvit za stát. Divné je, že se z toho stává silový zápas, v němž vláda působí, jako by chtěla prezidenta potrestat za politickou neposlušnost.
Macinka tomu nepomáhá. Naopak.
Jeho tón vytváří dojem, že nejde jen o ústavní výklad, ale o potřebu Pavla ponížit. A to už je pro českou diplomacii nebezpečné. Spojenci nepotřebují sledovat, jak se Praha hádá o židle. Potřebují vědět, že Česko ví, co chce, kdo za něj mluví a že se jeho představitelé dokážou chovat dospěle.
Kritika ano. Zbytečné shazování ne
Nikdo po Macinkovi nemusí chtít servilitu vůči Hradu. Prezident není nad vládou. Český systém není prezidentský. Pokud vláda nese politickou odpovědnost za zahraniční politiku, má právo to říct jasně.
Jenže jasně neznamená hrubě. A sebevědomě neznamená hloupě.
Pavel může být pro vládu politicky nepohodlný. Zároveň je ale jedním z mála českých politiků, kteří mají v bezpečnostním světě skutečnou váhu. Zahodit tuhle výhodu jen proto, že se Macinkovi hodí domácí konflikt, je luxus, který si Česko nemůže dovolit.
Zvlášť když nejde o osobní prestiž prezidenta, ale o pozici země.
Macinka opět ukázal, že umí vyrobit ostrou větu. Otázka je, zda umí vyrobit i výsledek. Protože zahraniční politika se neměří tím, kolikrát ministr před kamerami udeří do prezidenta. Měří se tím, zda stát dokáže prosadit své zájmy.
A v tom může být Pavlův respekt u spojenců užitečnější než Macinkova další palba.
