Článek
Kdo si jde pro pískot, nesmí být překvapený
Petr Macinka nevstoupil na pódium omylem. Po pátečním vypískání ministra kultury Oty Klempíře označil situaci za výzvu a požádal ředitele festivalu, aby mohl vystoupit také. Jak popsala ČT24, musel vědět, že nejde pro ovace od sboru obdivovatelů.
A přesto se pak tvářil, jako by ho dav zradil. Pískot, bučení, skandování „vypadni“. To všechno je nepříjemné, často hloupé a v případě vulgarit i zbytečné. Jenže člověk, který dobrovolně vleze do rozehřáté pece, by neměl po prvním žáru přednášet, že někdo nečekaně zapnul troubu.
Ministr se zkrátka rozhodl porovnat hlasitost vlastního odporu s hlasitostí odporu předchůdce. Taková chlapská disciplína: já snesu víc pískotu než ty. Jenže stát se neřídí soutěží, kdo déle vydrží pod palbou píšťalek.
Odvaha s předem připraveným vítězstvím
Na podobných výstupech je nejzajímavější, že politik skoro nemůže prohrát. Kdyby Strážnice povstala a tleskala, Macinka by měl potvrzení, že lidé stojí za ním. Když pískala, dostal druhou výhodnou variantu: obraz osamělého bojovníka, který se nebojí davu.
Na videu iROZHLASu je slyšet, jak diváci skandují, aby odešel, a ministr jim odpovídá, že už jde, ale nebojí se. Přidal i výtku, že si publikum politizuje vlastní festival. To je pěkný paradox. Politik přijede na akci, kam si sám vyžádal vstup, a když se dočká politické reakce, obviní z politizace ty, kteří seděli pod pódiem.
Je samozřejmě možné, že Macinka s pískotem počítal. Možná ho dokonce chtěl. Ale někde vzadu musela přežívat i tajná naděje na velkolepý potlesk. Takový ten potlesk, který by dodal dávku politického dopaminu na celý rok i člověku, jenž už dávno ví, že se živí konfliktem.
Jenže Strážnice neodehrála scénář. A když nepřišel potlesk, zbyl alespoň morální triumf nad lidmi s „kyselými dušemi“.
Festival není zkušebna mučednictví
Strážnice není stranický sjezd ani televizní studio, kde si politici přicházejí rozdávat role statečných mužů proti nepřátelskému publiku. Podle organizátorů festivalu jde o setkání tisíců lidí kolem hudby, tance, krojů a lidových tradic. Politika tam samozřejmě přijít může. Ale neměla by se tvářit překvapeně, že s sebou přiveze i své spory.
Macinka má právo vystoupit. Lidé mají právo dát najevo, že ho nechtějí poslouchat. A oba by měli unést, že demokracie někdy nezní jako jemná cimbálová muzika.
Skutečná odvaha ale nevypadá tak, že si člověk dojde pro konflikt, nechá se vybučet a pak z publika udělá diagnózu celé společnosti. Skutečná odvaha je vydržet nepříjemný nesouhlas bez potřeby proměnit se během tří minut v mučedníka republiky.
