Článek
Plakát jako past na kameramana
Tomio Okamura se znovu ocitl ve svém oblíbeném žánru: on proti systému, on proti médiím, on proti údajné cenzuře. Tentokrát mu k tomu stačil plakát, kamera České televize a pocit, že demokracie dostala ránu, protože diváci neviděli přesně to, co jim chtěl šéf SPD v dané chvíli ukázat.
Česká televize podle Seznam Zpráv během tiskové konference SPD záměrně nezabrala detaily plakátů, kvůli nimž soud hnutí nepravomocně uložil pokutu. Okamura to označil za cenzuru a ptal se, zda mají lidé za takový postup platit poplatky.
Je to šikovná konstrukce. Politik vezme materiál, kvůli němuž má jeho hnutí čerstvý soudní problém, zvedne ho před kamery a čeká, že veřejnoprávní televize poslušně udělá reklamní výřez. Když to neudělá, přijde obvinění z umlčování. V překladu: buď nám odvysíláte náš spor tak, jak se nám hodí, nebo jste součást spiknutí.
Tomu se neříká boj za svobodu projevu. Tomu se říká snaha proměnit zpravodajství v reprodukční zařízení politické kampaně.
Soud není televizní dekorace
Celé je to o to absurdnější, že nejde o nevinný leták k výlovu rybníka. Obvodní soud pro Prahu 1 uznal SPD nepravomocně vinnou z podněcování k nenávisti a uložil jí peněžitý trest tři miliony korun, jak uvedla ČT24. Hnutí vinu odmítá a hodlá se odvolat.
To je přesně rámec, v němž média mají být opatrná. Ne proto, aby Okamuru chránila. Ani proto, aby ho trestala. Ale proto, že nejsou povinna znovu šířit obrazový materiál, o němž soud prvního stupně řekl, že překročil trestněprávní hranici. Informovat o něm mohou. Ukázat ho ve zpravodajském přehledu mohou podle vlastního posouzení. Ale nemají povinnost stát se prodlouženou rukou tiskového oddělení SPD.
Okamura samozřejmě tvrdí, že šlo o politický názor. Podle Českých novin uvedl, že cílem plakátů nebylo vyvolat nenávist, ale pojmenovat problémy spojené s migrací a dávkami. To je legitimní obrana v právním sporu. Jenže obrana není totéž co automatický nárok na televizní detail. Soudní síň rozhodne o vině. Redakce rozhoduje o záběru.
A v tom je rozdíl, který SPD účelově rozmazává.
Veřejnoprávní médium není billboard
Česká televize není billboardová plocha, kterou si politik zabere tím, že něco přinese na tiskovou konferenci. Zákon jí ukládá poskytovat službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, jak připomíná zákon o České televizi. Služba veřejnosti ale neznamená servis politikům. Už vůbec ne těm, kteří si z mediálního konfliktu dělají hlavní palivo.
Okamura to ví. Právě proto mu podobné střety vyhovují. Když televize plakát ukáže, SPD získá další záběr. Když ho neukáže, SPD získá další příběh o cenzuře. Výsledek je v obou případech použitelný. Jen jednou jako propaganda obrazu, podruhé jako propaganda ukřivděnosti.
A pak přichází obvyklá otázka na poplatky. Jako by veřejnoprávní médium mělo být financováno jen tehdy, když se chová podle představ aktuálně rozčileného politika. To je nebezpečně pohodlná logika. Dnes se nelíbí záběr, zítra otázka, pozítří dramaturgie a nakonec samotná existence redakce, která nechce vysílat politické plakáty jako domácí kino stranického sekretariátu.
Okamurův plakát se nedočkal televizního detailu. Demokracie to přežije. Co by přežívala mnohem hůř, je představa, že každá politická provokace musí být automaticky odměněna veřejnoprávním záběrem a že redakční rozhodnutí se má okamžitě označit za cenzuru.
Svoboda projevu dává Okamurovi právo mluvit, obhajovat se a vést spor třeba až k Ústavnímu soudu. Nedává mu ale právo držet kameramana za ruku. A už vůbec mu nedává právo dělat z České televize kulisu pro plakát, který se ze soudního spisu snaží vrátit zpátky do kampaně.
