Článek
Když člověka trknou až tři byty
Každý někdy něco zapomene. Klíče na stole, heslo do banky, narozeniny vzdáleného bratrance. Ondřej Prokop posunul hranice lidské paměti dál. Předseda pražského ANO a kandidát hnutí na primátora si podle ČT24 nejprve nevzpomněl, že má tři družstevní byty, které neuvedl v majetkovém přehledu. Vzpomínka přišla až po dotazech novinářů.
„…mě to trklo…“ vysvětlil. A člověk skoro cítí soucit. Tři byty, jeden po druhém, to není žádná drobnost, která by se ztratila mezi účtenkou za parkování a starou kartou do fitka. To už je spíš bytová trilogie. Člověk ji může přehlédnout jen tehdy, když je jeho domácí realitní mapa bohatší než většina pražských snů o vlastním bydlení.
Není to obžaloba ani důkaz zločinu. Je to ale velmi nepříjemná vizitka politika, který chce řídit město, kde se lidé roky učí žít s tím, že jeden normální byt může stát víc než jejich představa o klidném životě. Pražan, který právě počítá, zda utáhne nájem, se může oprávněně ptát, jak vypadá svět člověka, kterému se tři byty vykouří z hlavy.
…mě to trklo, že jsem (byt) zapomněl uvést…
Družstevní mlha má své limity
Prokopovy byty nebyly snadno dohledatelné v katastru, protože šlo o družstevní bydlení. Na papíře tedy nefiguruje vlastník konkrétního bytu, ale družstvo. To není žádné tajné spiknutí cihel a omítky. Je to běžné pravidlo. Právě proto ale existuje majetkové oznámení: aby veřejnost nemusela hrát detektiva pokaždé, když se politikovi v životopisu objeví další dveře se zvonkem.
Zákon o střetu zájmů ukládá veřejným funkcionářům pravidelně podávat oznámení o majetku do registru. Jak stojí v platném znění zákona zveřejněném Poslaneckou sněmovnou, průběžné oznámení se podává nejpozději do 30. června následujícího roku. Nejde o literární soutěž, v níž se vzpomínky doplňují podle nálady. Jde o jednoduché pravidlo, aby moc měla aspoň základní průhlednost.
A právě tady je Prokopova historka vtipná jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že donedávna vedl kontrolní výbor pražského zastupitelstva. Kontrolovat jiné a přitom dopisovat vlastní majetkový přehled po novinářském připomenutí je výkon, který by si zasloužil vlastní žánr. Třeba administrativní improvizaci.
Bydlení jako program, bydlení jako kulisa
Prokop chce v kampani stavět hlavně na bydlení, investicích a dopravě. Když jej pražské ANO představilo jako svého kandidáta na primátora, sám mluvil o tom, že nechce do vedení města nosit další politické války, ale dotahovat projekty. Jak uvedly Novinky, právě bydlení označil za jednu z oblastí, které Prahu nejvíc brzdí.
To není špatný postřeh. Praha opravdu nepotřebuje další debatu o tom, kdo komu zablokoval výstavbu v powerpointu. Potřebuje nové byty, rychlejší povolování a politiky, kteří rozumějí rozdílu mezi dostupným bydlením a sbírkou nemovitostí.
Prokop sám ve svém textu o výstavbě v Praze správně píše, že pomalé úřady a vleklé stavební řízení dopadají na lidi čekající na nové byty. Jenže politika bydlení nezačíná u stavebního zákona. Začíná u důvěry, že člověk, který chce o bydlení rozhodovat, nemá k vlastnímu majetku vztah podobný turistovi po probuzení v cizím hotelu.
Praha nepotřebuje bytového Houdiniho
Andrej Babiš chce po Prokopovi vysvětlení. To je samo o sobě malá politická groteska. Šéf hnutí, který celý život staví na tvrdém řízení lidí, teď musí řešit, že jeho pražská jednička zřejmě potřebuje lepší systém upozornění na vlastní nemovitosti.
Prokop může celou věc vysvětlit, doplnit, napravit a jet dál. Politika má dávat prostor k opravě. Jenže voliče nebude zajímat jen to, zda vše administrativně dopadne správně. Budou se ptát, co podobná epizoda říká o jeho úsudku.
Praha nepotřebuje primátora, který vlastní byty zakrývá. Potřebuje primátora, který si na ně vzpomene bez cizího podnětu. Ne proto, že politik nesmí mít majetek. Ale proto, že u člověka, který chce spravovat město s bytovou krizí, je trochu neslušné tvářit se, že tři byty jsou jen drobný výpadek paměti.
