Článek
Vláda hraje silově, Hrad couvnout nechce
Spor o českou účast na červencovém summitu NATO v Ankaře už dávno není jen organizační detail z diplomatického protokolu. Kabinet Andreje Babiše počítá s tím, že Česko budou reprezentovat premiér, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. S prezidentem Petrem Pavlem v delegaci podle ČT24 vláda nepočítá.
To je ostré gesto. A také riskantní.
Prezident totiž nedává najevo, že by si chtěl nechat vystavit politickou omluvenku. Naopak trvá na tom, že se summitu chce účastnit, zejména části určené pro hlavy států a vlád. Po jednání s premiérem zůstala věc otevřená a vláda má o delegaci rozhodnout v červnu, uvedla ČT24. Čas se tím zkracuje a tlak roste.
Kabinet se snaží spor rámovat jednoduše: vláda nese odpovědnost za rozpočet, obranu a politiku, proto má na summitu mluvit hlavně ona. To zní logicky, pokud by šlo o běžnou pracovní cestu ministra. Jenže summit NATO není porada odboru veřejných zakázek. Je to nejvyšší alianční schůzka, kde sedí hlavy států a vlád členských zemí. Podle samotné Severoatlantické aliance jde o jednání Severoatlantické rady na nejvyšší úrovni, tedy právě na úrovni prezidentů, premiérů a kancléřů.
Ústava není jízdní řád vládního speciálu
Babišova vláda se tváří, že řeší obsazení letadla. Jenže jádro sporu leží jinde: kdo má právo Českou republiku navenek zastupovat a kde končí politická převaha kabinetu nad Hradem.
Česká ústava je v jedné větě velmi jasná a ve všem okolo ní dostatečně zrádná. Prezident podle Ústavy České republiky zastupuje stát navenek. Současně jde o pravomoc, která vyžaduje spolupodpis vlády a za niž nese odpovědnost kabinet. Právě tady vzniká třecí plocha. Prezident není ministr zahraničí na volné noze, ale vláda zase nemůže dělat, že hlava státu je jen dekorace do slavnostního sálu.
Pavel proto naznačil krajní možnost: kompetenční spor. Podle iROZHLASu prezident uvedl, že pokud by premiér jeho účast odmítl, mohl by sáhnout k ústavní žalobě kvůli bránění ve výkonu prezidentských pravomocí. To není běžná politická výhrůžka do televizní debaty. To je signál, že Hrad vidí ve vládním postupu zásah do svého prostoru.
Kabinet se tím dostává do nepohodlné pozice. Pokud Pavla pustí, ustoupí po týdnech tvrdých řečí. Pokud ho nepustí, riskuje spor, který mu může přerůst přes hlavu. A pokud bude taktizovat až do června, může z Česka udělat zemi, která si před summitem NATO neujasnilo ani to, kdo za ni vlastně mluví.
Domácí trucování před spojenci
Na první pohled může jít o spor dvou politických eg. Premiér nechce v Ankaře sdílet pozornost s prezidentem, prezident nechce přijmout roli člověka, kterému vláda povoluje zahraniční cestu podle momentální nálady. Jenže venku to může působit hůř.
Česko bude na summitu řešit obranné závazky, bezpečnost Evropy i vlastní důvěryhodnost v alianci. V takové chvíli není dobré, když hlavní zprávou z Prahy není obsah české pozice, ale otázka, zda se prezident a vláda vejdou do stejného diplomatického formátu. Spojenci samozřejmě vědí, že v demokraciích se vede spor. Nemusí ale chápat, proč se zrovna účast na aliančním summitu mění v domácí demonstraci síly.
Babišova vláda navíc postupuje způsobem, který jí může politicky uškodit i doma. Část voličů možná ocení tvrdost vůči Pavlovi. Jenže pro širší veřejnost může být celé představení únavné. Prezident má za sebou vojenskou a alianční zkušenost, summit NATO je přirozené prostředí jeho úřadu a vláda bude muset velmi přesvědčivě vysvětlit, proč je pro český zájem lepší ho tam nemít.
Zatím to spíš vypadá, že kabinet bojuje o kontrolu nad obrazem moci. Chce ukázat, že zahraniční politiku řídí Strakova akademie, ne Hrad. To je legitimní ambice. Jen se nesmí změnit v malichernost, která poškodí stát víc než politického soupeře.
Ústavní nepříjemnost místo státnického řešení
Nejelegantnější řešení je přitom zřejmé: do Ankary mohou jet prezident i premiér, každý s jasně vymezenou rolí. Pavel jako hlava státu a vrchní velitel, Babiš jako šéf vlády odpovědné za rozpočet a politické závazky. Takové uspořádání by nikoho neponížilo. Vyžadovalo by jen trochu státnické sebejistoty.
Místo toho se hraje hra, v níž vítězství jednoho tábora může znamenat porážku české důvěryhodnosti. Pokud se spor dostane k Ústavnímu soudu, vláda možná získá další domácí bitvu pro své publikum. Zároveň ale přizná, že nedokázala vyřešit věc, kterou by rozumní politici zvládli u jednoho stolu.
Pavel zůstat doma nehodlá. Vláda to ví. A čím déle bude předstírat, že jde jen o technické složení delegace, tím víc si zadělává na problém, který už nebude jen o jednom summitu. Bude o hranicích moci, respektu k ústavním funkcím a schopnosti státu vystupovat navenek bez trapného domácího rachotu.
