Článek
Chodník jako nejkratší komentář
Andrej Babiš přijel do Plzně za lidmi a ještě před vstupem do sálu dostal politickou recenzi v nejúspornějším možném formátu. Ne tiskovou zprávu, ne analytický komentář, ne dlouhý opoziční projev. Jen pár slov napsaných křídou na chodníku.
Taková věta samozřejmě není argument. Je to výkřik. V politice ale i výkřiky něco říkají, zvlášť když míří na premiéra, který se celý život snaží přesvědčit veřejnost, že je obětí kampaní, novinářů, Bruselu, opozice, soudů a všech, kdo mu zrovna komplikují příběh o schopném manažerovi.
Babišova návštěva Plzeňského kraje přitom nebyla tajná ani okrajová. Úřad vlády oznámil, že premiér 11. června navštíví Fakultní nemocnici Plzeň, podniky Škoda JS a Doosan Škoda Power i zástupce hospodářské komory v programu cesty do kraje. Hnutí ANO mělo na stejný den avizované setkání s občany v Kulturním domě Šeříkova v rámci akce Potkejme se.
Tedy klasická premiérská kombinace: stát přes den, hnutí večer. Oficiální návštěva, pak politická blízkost. Úsměvy, fotky, otázky, věrní podporovatelé i odpůrci za dveřmi. A do toho chodník, který se neptá na mediální strategii.
Babiš umí mobilizovat obě strany
Bylo by laciné dělat z křídového nápisu důkaz všeobecné nálady v zemi. Babiš má pořád silné jádro příznivců, plné sály, politickou moc a schopnost mluvit jazykem lidí, kteří se cítí přehlíženi. Kdo to nevidí, ten mu nerozumí.
Jenže stejně laciné by bylo tvářit se, že odpor vůči němu je jen práce několika posedlých odpůrců. Babiš je politik, který nevyrábí jen souhlas. Vyrábí i velmi tvrdé odmítnutí. Dlouhodobě. Systematicky. A často vlastním stylem.
Když premiér opakovaně útočí na média, označuje nepohodlné redakce za lživé a zároveň čelí žalobě Seznamu kvůli výrokům o firmě a jejích novinářích, jak popsala ČT24, nemůže se pak divit, že veřejný prostor zhrubne. Kdo roky pracuje s kladivem, nemá nárok pohoršovat se nad tím, že někdo jiný bouchne do stolu.
To neznamená, že urážka je správný způsob politické debaty. Není. Jenže Babišův problém není v jednom nápisu před plzeňským kulturákem. Je v tom, že pro mnoho lidí už se kolem jeho jména nahromadilo tolik kauz, výroků, útoků a podezření, že jim na dlouhou větu došla trpělivost.
A tak napíšou krátkou.
Kauzy se nesmyjí deštěm
Křída z chodníku zmizí po prvním pořádném dešti. Jenže důvody, kvůli nimž se podobné vzkazy objevují, tak snadno nezmizí. Evropská komise dál chtěla po Česku potvrzení, že unijní peníze nesměřují k Babišovým firmám kvůli možnému střetu zájmů premiéra; podle iROZHLASu šlo dokonce o požadavek ke každé žádosti o proplacení evropských peněz.
To není detail pro pár politických fajnšmekrů. To je podstata důvěry ve stát. Premiér řídí vládu, vláda ovlivňuje pravidla a úřady řeší peníze, které se mohou týkat jeho podnikatelského světa. Babiš tvrdí, že střet zájmů vyřešil. Kritici tvrdí, že problém se jen převlékl do právní konstrukce. Veřejnost mezitím sleduje další díl seriálu, v němž se osobní byznys a veřejná moc zase potkávají v jedné větě.
Do toho se vrací i starší stín Čapího hnízda. Jana Nagyová dostala v kauze nepravomocně podmínku a peněžitý trest, jak uvedly České noviny. Babiš sám nebyl v této fázi odsouzen, to je nutné říct přesně. Ale politická stopa kauzy zůstává. A s ní i pocit části veřejnosti, že u premiéra se nikdy neřeší jen program, ale vždy také jeho osobní účet.
Plzeňský chodník tedy nebyl soudem. Nebyl vyšetřovacím spisem. Nebyl korektní debatou. Byl spíš hrubým titulkem bez redaktora. Jenže i hrubý titulek někdy vystihne náladu, kterou uhlazené tiskové věty záměrně obcházejí.
Babiš může dál jezdit po republice, plnit sály a vysvětlovat, že všechno jsou kampaně. Jeho příznivci mu budou tleskat a odpůrci mu budou psát vzkazy na chodník. Skutečná otázka není, kdo z nich křičí hlasitěji.
Skutečná otázka je, proč se česká politika po tolika letech Babiše pořád vrací k téže jednoduché scéně: premiér přijede mezi lidi a za ním se okamžitě objeví účet, který nejde setřít jedním deštěm.
