Článek
Nejdřív prezidenta vyřadit, potom ho vyzvat ke smíru
Petr Macinka očekává, že Petr Pavel stáhne kompetenční žalobu, pokud to se společným postupem v zahraniční politice myslí vážně. Zní to téměř smířlivě. Ve skutečnosti jde o ultimátum oblečené do diplomatického saka.
Prezident se o účast na summitu NATO hlásil několik měsíců. Nabízel kompromis, podle něhož by premiér s ministry vedli politická jednání a on se účastnil programu hlav států. Vláda přesto rozhodla, že v české delegaci nebude. Pavel se proto obrátil na Ústavní soud.
A soud následně kabinetu, ministrovi zahraničí i jeho úřadu nařídil, aby prezidentovu účast zajistili a nekladli jí překážky. Současně zdůraznil, že jde pouze o předběžné opatření a že konečný verdikt o rozdělení pravomocí teprve přijde. Řízení tedy není zbytečným dozvukem už skončeného summitu. Má stanovit pravidlo také pro příští prezidenty a vlády.
Macinka nyní Pavlovi vzkazuje, že k lepším vztahům vede cesta přes stažení návrhu. Jenže proč by měl prezident rušit spor právě ve chvíli, kdy se má rozhodnout, zda jej vláda smí podobným způsobem vyřadit znovu?
To by nebyl smír. To by byla dohoda, v níž jedna strana získá všechno a druhá dobrý pocit, že přestala dělat potíže.
Jedna zahraniční politika neznamená jednoho majitele státu
Macinka má pravdu v jedné důležité věci: Česká republika nemůže v zahraničí prosazovat dvě navzájem odporující politiky. Vláda nese politickou odpovědnost a prezident nemá na summitech svévolně hlásat opak schváleného mandátu.
Z toho ovšem neplyne, že ministerstvo zahraničí smí hlavě státu vystavit zákaz vstupu.
Ústava současně označuje vládu za vrcholný orgán výkonné moci a prezidentovi svěřuje zastupování státu navenek. Právě souběh těchto rolí vytváří potřebu koordinace. Nikoliv právo jednoho účastníka vymazat druhého ze seznamu a následně mu vysvětlovat, že skutečnou jednotu prokáže tím, že si to nechá líbit.
Prezident ostatně netvrdil, že chce do Ankary odvézt vlastní zahraniční politiku. Ve svém veřejném stanovisku výslovně uznal odpovědnost vlády a zavázal se držet jí schváleného mandátu. Současně připomněl dlouhodobou praxi prezidentské účasti na summitech NATO a popsal své neúspěšné pokusy o dohodu. Jeho vysvětlení lze odmítnout, těžko je ale vydávat za absenci snahy jednat.
Macinkovo pojetí jednoty je prostší. Vláda určí politiku, vláda rozhodne, kdo ji smí reprezentovat, a vláda také posoudí, zda se poškozený ústavní činitel brání dostatečně přátelsky. Taková jednota trochu připomíná rodinnou poradu, na kterou otec jednoho příbuzného nepozve a potom ho obviní, že rozbíjí rodinu stížností u dveří.
Macinkovi se soud hodí jen bez rozsudku
Nejvíc o ministrově přístupu vypovídá jeho proměnlivý slovník. Když prezident podal návrh k Ústavnímu soudu, Macinka mluvil o konfrontaci. Předběžné opatření následně označoval za politický aktivismus, úpadek právní kultury, a dokonce za pokus o ústavní puč. Kompetenční spor, tedy běžný nástroj právního státu určený právě k řešení nejasných pravomocí, se v jeho podání změnil téměř v napadení republiky. Ústavní právníci přitom podobnou rétoriku odmítli jako nepřiměřenou.
Nyní ministr chce, aby žaloba zmizela ještě před konečným rozhodnutím. To je pozoruhodné. Pokud je vláda o své pravdě tak přesvědčená, měla by se na nález těšit. Mohl by její výklad potvrdit a jednou provždy stanovit, že o účasti prezidenta rozhoduje kabinet.
Macinka však zjevně dává přednost vítězství bez verdiktu. Prezident ustoupí, vláda nebude muset obhájit svůj postup a nejasnost zůstane připravena k dalšímu použití. Pravidla se nevyjasní, pouze se dočasně přizpůsobí tomu, kdo právě drží ministerské razítko.
Ministr si tak řídí vztah k institucím podobně jako motorista klimatizaci. Když fouká příznivým směrem, je všechno v pořádku. Když se proud otočí proti němu, zařízení je vadné a nejlépe by se mělo vypnout.
Úcta není poslušnost, ale ani povinnost předstírat rovnost zkušeností
Petr Pavel není neomylný a jeho vojenský životopis mu automaticky nedává pravdu v ústavním sporu. O té má rozhodnout soud, nikoliv počet hodností na staré uniformě. Prezident musí snést kritiku své politiky, rozhodnutí i předlistopadové minulosti.
Stejně tak ale není nutné předstírat, že jeho zkušenost s bezpečností a NATO vznikla v prezidentské kampani. Byl náčelníkem Generálního štábu a následně byl zvolen předsedou Vojenského výboru NATO, nejvyššího vojenského orgánu Aliance. Stal se prvním představitelem země bývalého východního bloku v této funkci a ve volbě porazil kandidáty z Itálie a Řecka. Nebyla to čestná pozice rozdávaná za pěkný profil na sociální síti.
Vedle toho působí poněkud komicky, když právě Motoristé prezidentovi vysvětlují, že na vrcholném jednání NATO překáží. Filip Turek v posledních týdnech sbíral pozornost hlavně kvůli střetu svého auta se zdravotnickým vozem, jehož okolnosti měla určit policie, a starému videu s házením jogurtů u památkově chráněné Baby. Macinka na druhý případ reagoval vtípkem, že žádný jogurt nebyl zraněn.
Ani jedno samozřejmě neurčuje ústavní pravomoci. Připomíná to však rozdíl mezi autoritou vybudovanou desetiletími služby a sebevědomím vyrobeným několika údernými větami. Pavel nemusí být uctíván. Trocha elementárního respektu od lidí, jejichž politický výkon se často měří hlavně hlasitostí reakce, by však neuškodila.
Poslední slovo nemá mít Macinka ani Pavel
Kompetenční žaloba není pokračováním osobního souboje jinými prostředky. Je to šance získat pravidlo, které nebude záviset na momentálním vztahu mezi jedním prezidentem a jedním kabinetem.
Pokud Ústavní soud rozhodne ve prospěch vlády, Pavel má verdikt přijmout. Jestli dá za pravdu prezidentovi, totéž musí udělat Macinka, a to bez řečí o puči a politickém aktivismu. Právní stát totiž není systém, v němž se rozhodnutí respektují pouze tehdy, když potvrzují ministrovu tiskovou konferenci.
Pavel proto nemá důvod žalobu stahovat. O účast na summitu se nejprve pokoušel dohodnout, vláda ho odmítla a prostor mu otevřel až soud. Teď je správné nechat soud, aby dokončil práci.
Macinka by rád jednu zahraniční politiku, jeden výklad pravomocí a patrně také jednoho autora obojího. Česká republika však není jeho stranická kancelář. Prezident řekl své poslední slovo: žaloba zůstává. Teď by měl dostat poslední slovo Ústavní soud.
