Ševčík chtěl zesměšnit Pavla. Jenže u mikrofonu se občas zesměšní hlavně řečník

Poslanec Miroslav Ševčík vystoupil na tiskové konferenci SPD před sněmovní schůzí, která se měla znovu zabývat prezidentovým vetem novely rozpočtových zákonů. Tedy tématem, v němž se rozhoduje o budoucím zadlužování země, rozpočtových limitech a kontrole miliard korun.

Ševčík si však pro začátek vybral jinou disciplínu. Oznámil, že vládní tábor chce přehlasovat „Pávkovo“ veto, následně jméno opravil na Petra Pavla Pávka. Záznam jeho vystoupení nenechává mnoho prostoru k pochybnosti, že nešlo o nešťastné přeřeknutí. Úšklebek dorazil význam zásilky až ke dveřím.

Petr Pavel zákon vrátil Sněmovně s odůvodněním, že změny mohou ohrozit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí a oslabit parlamentní kontrolu nad penězi ve prospěch vlády. Prezidentské veto je ústavní pravomoc, nikoli osobní urážka poslanců. Koalice má zase právo veto přehlasovat. K tomu slouží hlasy, ne přezdívky.

Politik samozřejmě nemusí prezidenta obdivovat. Nemusí s ním souhlasit, může rozebrat jeho argumenty, připomenout chyby i problematickou minulost. Také hlava státu musí snést satiru, ironii a tvrdou kritiku. Hrad není bezcelní zónou pro ješitnost.

Ševčík ovšem nepředložil vtip, který by Pavla odhalil z nečekaného úhlu. Použil zavedené heslo pro vlastní publikum. Označení „Pávek“ odkazuje k prezidentovu krycímu jménu z doby přípravy pro komunistické vojenské zpravodajství. Pavlova předlistopadová kariéra je legitimním tématem a historici se přou především o přesné vymezení jeho tehdejší role, nikoli o to, zda byl členem KSČ a připravoval se na práci ve vojenském zpravodajství.

Jenže přezdívka nic z toho nevysvětluje. Funguje jako stranický odznak připnutý na větu: naši vědí, komu se smějeme. Nikoho nepřesvědčí, žádný Pavlův argument nevyvrátí a k rozpočtové novele nepřidá ani desetník. Pouze potvrdí příslušnost řečníka k publiku, které už dávno souhlasí.

To je pohodlná politika. Nemusí stavět most, stačí zkontrolovat členské náramky.

Ševčíkovo gesto je o to podivnější, že také jeho životopis obsahuje komunistickou kapitolu. Do KSČ vstoupil v roce 1984, což dokládá i dochovaná stranická přihláška a legitimace. To samo o sobě nemaže rozdíly mezi jeho a Pavlovou kariérou ani mu nezakazuje prezidenta kritizovat. Mělo by ho to však vybavit jistou opatrností při rozdávání posměšných historických nálepek.

Kdo chce po čtyřiceti letech zkoumat cizí kompromisy s režimem, měl by být připraven položit na stůl také vlastní. Jinak se z dějin nestává poučení, ale samoobsluha: z regálu se vezme jen ta minulost, která se hodí na protivníka.

Pavel nemá nárok na zapomnění. Ševčík zase nemá nárok vydávat slovní šťouchanec za historickou argumentaci. Jedno krycí jméno nenahradí rozbor životopisu stejně jako jedna posměšná slabika nenahradí debatu o státním dluhu.

Ševčík není pouze náhodný návštěvník tiskové konference. Je poslancem a místopředsedou sněmovního rozpočtového výboru. Právě od něj by veřejnost mohla čekat přesné vysvětlení, proč je rozvolnění pravidel nezbytné, kolik prostoru vládě poskytne a jaké pojistky zabrání tomu, aby se z výjimek stala běžná metoda hospodaření.

Místo toho přišlo komolení jména. Je to škoda hlavně pro Ševčíka. Prezident má ochranku, mandát a Hrad; jednu přezdívku přežije bez újmy. Poslanec však každým vystoupením rozhoduje, zda bude působit jako ekonom schopný obhájit miliardové změny, nebo jako muž, který se u řečnického pultu raduje z vlastního vtípku ještě před pointou.

Pavlovo veto lze přehlasovat a jeho důvody odmítnout. K tomu je potřeba 101 hlasů a přesvědčivá obhajoba. Ševčík zkusil prezidenta zmenšit jedním pozměněným příjmením. Mikrofon však provedl opačnou operaci: prezident zůstal stejně velký a řečník se před veřejností o několik čísel srazil sám.