Článek
Když sprosté slovo sedí až moc přesně
Marian Jurečka není politik, od kterého by člověk čekal slovní granát do televizního studia. V debatě Událostí, komentářů ale sáhl po výrazu, který si Sněmovna v posledních týdnech sama pečlivě vydobyla. Popsal atmosféru dolní komory jako proud výrazů a osobních útoků, které už normální politickou diskusi nepřipomínají ani vzdáleně.
Nešlo o uhlazenou analýzu. Šlo o povzdech člověka, který vidí, že jednací sál se mění v místo, kde se dá křičet téměř cokoli a později to přikrýt výmluvou na emoce, únavu nebo pozdní hodinu.
Jurečka tím navázal na slovník, který před časem proslavil Radim Fiala z SPD. Ten během nočního jednání o sudetoněmeckém sjezdu zakončil vystoupení vzkazem opozici „jděte do pr***e“, jak popsaly Seznam Zprávy. Fiala se pak omluvil. Jenže škoda už byla hotová.
Sprosté slovo samo o sobě českou demokracii nezničí. Ta snese ledacos. Horší je, když se z podobného výstřelu stane styl, na který si poslanci i veřejnost začnou zvykat. Pak už nejde o jednu vulgaritu, ale o posunutí normy. O to, že se Sněmovna přestává stydět sama před sebou.
Urbanová jako záminka, slušnost jako rukojmí
Čerstvým spouštěčem debaty byla i neúspěšná volba Barbory Urbanové z hnutí STAN do vedení Sněmovny. Poslanci ji v prvním kole tajné volby nezvolili, získala 70 hlasů z potřebných 85 a poslední místopředsednické místo zůstalo volné, uvedla ČT24.
Formálně jde o tajnou volbu. Každý poslanec může hlasovat podle svého. Politicky ale nejde přehlédnout, že obsazování funkcí se změnilo v další nástroj vzájemného trestání. Opozice mluví o porušování dohod, koalice o důsledcích tvrdého opozičního stylu. Výsledek? Sněmovna zase řeší sama sebe.
A právě to je na celé scéně nejúnavnější. Občané nesledují zákony, rozpočet nebo konkrétní dopady politiky. Sledují, kdo koho urazil, kdo komu neprošel, kdo se komu mstí a kdo si ve studiu vypůjčil čí vulgární slovník. Parlament se z místa rozhodování mění ve veřejnou prádelnu špinavých řečí.
Jurečka má v jednom pravdu: takhle se dlouhodobě fungovat nedá. Jenže jeho strana ani zbytek opozice nejsou jen nevinní pozorovatelé. Všichni v tom sále vědí, že ostrý střet přináší pozornost. Všichni vědí, že klidná věcná věta se ve zpravodajství často ztratí, zatímco urážka oběhne republiku do hodiny. A příliš mnoho politiků už podle toho mluví.
Jednací řád duši nezachrání
Ve Sněmovně se paralelně řeší i změny jednacího řádu. Jenže i sami politici připouštějí, že předpisy mají své meze. Vojtěch Munzar z ODS v debatě pro ČT24 řekl, že žádný jednací řád politickou kulturu nenahradí. To je možná nejpřesnější věta k celé sněmovní bídě.
Samozřejmě, pravidla jsou potřeba. Jednací řád Poslanecké sněmovny zná i disciplinární opatření za nevhodné výroky, včetně povinnosti omluvy nebo pokuty. Jenže papír neumí nahradit základní sebekontrolu. Neumí poslanci zabránit, aby si z mikrofonu udělal amplion vlastního vzteku. Neumí naučit strany, že protivník není nepřítel státu.
A tady se dostáváme k jádru. Česká Sněmovna nemá problém jen s délkou projevů, obstrukcemi nebo vulgaritami. Má problém s tím, že část politiků považuje hrubost za důkaz autenticity a část druhá ji umí velmi dobře využít k vlastnímu rozhořčení. Jeden vystřelí sprosté slovo, druhý ho odsoudí, třetí si z něj udělá titulek, čtvrtý sbírá potlesk od vlastních.
Veřejnost mezitím dostává signál, že normální práce je vedlejší. Hlavní je konflikt.
Jurečkův televizní výraz možná nebyl elegantní. Ale seděl až nepříjemně přesně. Sněmovna se v posledních týdnech opravdu často chová jako slovní skládka, kam každý přihodí vlastní pytel odpadu a pak ukazuje na souseda, že ten jeho smrdí víc.
Politika nemusí být salónní konverzace. Má být tvrdá, sporná, živá. Jenže mezi ostrou debatou a verbálním smetištěm je rozdíl. A pokud ho poslanci brzy znovu nenajdou, budou se divit, že lidé už od nich nečekají řešení. Jen další hluk.
