Článek
O rozpočtu promluvil jediný povolaný
Andrej Babiš ve svém pravidelném nedělním videu vysvětloval, proč se občané nemají nechat vystrašit navrhovaným schodkem státního rozpočtu. Kritiky označil za teoretiky, kteří prý nic nepostavili, televizním expertům doporučil předložit životopisy a jako důkaz vlastní rozpočtové způsobilosti připomněl přebytek z roku 2016.
Pak své publikum ujistil, že veřejné finance znovu napraví. Následovalo oslovení „milé děti“, dvakrát zopakovaná věta „mně musíte věřit“ a nakonec výzva ke sdílení, protože informace od premiéra údajně běžná média lidem neposkytnou. Celý monolog Babiš zveřejnil na svém IG účtu.
Jednotlivé části by se daly omluvit. Politik má právo hájit svůj rozpočet, zlobit se na povrchní komentátory i připomínat vlastní výsledky. Opozice také není spolek nestranných účetních a televizní studio občas vyrobí experta rychleji než vysoká škola absolventa.
Teprve spojení všech vět dohromady ukazuje problém. Nevěřte kritikům. Pochybujte o médiích. Experti nic nedokázali. Já už jsem to jednou zvládl. Věřte mně a šiřte moje video.
To už není obhajoba rozpočtu. To je návod, jak si kolem premiéra postavit informační ohradu.
Důvěra není vládní povinnost občana
V demokratické zemi nemusí občan premiérovi věřit. Dokonce by mu neměl věřit automaticky, stejně jako by neměl automaticky věřit opozičnímu lídrovi, novináři nebo ekonomovi v televizi. Má porovnávat argumenty, čísla a výsledky. Přesně proto existují média, opozice, parlamentní výbory, nezávislé instituce a veřejná debata.
Věta „mně musíte věřit“ se hodí k rodiči, který odvádí dítě z hořícího domu. K politikovi, který chce v době hospodářského růstu hospodařit s deficitem 389 miliard korun, se hodí podstatně méně.
Navrhovaný schodek je druhý nejvyšší v historii samostatného Česka. Vyšší byl pouze rozpočtový výsledek roku 2021, poznamenaného pandemií. Pro letošek je přitom schválen deficit 310 miliard korun a předchozí rok skončil schodkem 290,7 miliardy. Základní srovnání zveřejnily Seznam Zprávy.
To samo o sobě ještě nedokazuje, že je každý výdaj špatný. Stát musí investovat do silnic, nemocnic, energetiky i obrany. Může si také rozumně půjčit na projekt, který bude sloužit desítky let. Jenže právě u tak velkého schodku nestačí ukázat na bagr a pronést slovo investice.
Vláda má zveřejnit, kolik deficitu tvoří skutečné investice, kolik provozní výdaje, jaké projekty přinesou budoucí výnos a podle jakého plánu se má schodek snižovat. Jestli má Babiš na tyto otázky přesvědčivé odpovědi, nepotřebuje důvěru vynucovat. Stačí je položit na stůl.
Přebytek z roku 2016 není svatý obrázek
Babiš se rád vrací k roku 2016, kdy jako ministr financí dohlížel na rozpočet s přebytkem 61,8 miliardy korun. Výsledek je to bezpochyby dobrý a bylo by hloupé mu jej úplně upírat. Stejně hloupé je však vyprávět ho jako sólo jednoho geniálního hospodáře.
Podle tehdejších údajů ministerstva financí byly příjmy z Evropské unie téměř o 65 miliard vyšší, než předpokládal schválený rozpočet. Současně výrazně poklesly investiční výdaje spojené s evropskými programy. Podrobnosti dodnes uvádí závěrečná zpráva ministerstva.
Jinými slovy: Babiš se může přebytkem pochlubit, ale nemůže jej používat jako doživotní licenci na jakýkoli budoucí deficit. Jeden podařený výsledek před deseti lety není náhradou za vysvětlení dnešních 389 miliard.
Kdyby bývalý ministr financí Petr Fiala hájil obrovský schodek větou, že mu občané musejí věřit, Babiš by pravděpodobně uspořádal tiskovou konferenci, svolal mimořádnou schůzi a během prvních pěti minut použil výrazy katastrofa, mafie a organizovaný zločin. Nyní žádá shovívavost, kterou svým předchůdcům nikdy neposkytoval.
Premiér si založil médium bez otázek
Babišova videa nejsou sama o sobě nic závadného. Politik má mluvit přímo k lidem a sociální sítě mu to umožňují. Potíž nastává ve chvíli, kdy vlastní kanál začne představovat jako jediný zdroj nezkažené pravdy.
Premiérovo video má jednu velkou výhodu: nikdo do něj nevstoupí otázkou. Nikdo se nezeptá, proč přebytek z roku 2016 ovlivnily evropské peníze. Nikdo nepřeruší výklad připomínkou, že výdaje rostou rychleji než příjmy. Nikdo nedostane možnost rozebrat slib, podle něhož dnešní utrácení zaručeně přinese zítřejší růst.
Divák slyší žalobce, obhájce, znalce i soudce v jedné osobě. A rozsudek zní pokaždé stejně: Babiš pracuje, jeho odpůrci škodí a média to tají.
Nejde přitom o první podobný střet. Český výbor Mezinárodního tiskového institutu označil už na jaře opakované premiérovy útoky na novináře za nepřijatelné. Podle institutu mohou vyvolávat dojem, že místo věcného zdůvodnění nastupuje napadání médií.
Novináři samozřejmě chybují. Některé titulky jsou přepálené, některé komentáře předpojaté a některé televizní debaty skutečně připomínají soutěž o nejhlasitějšího hosta. Kritika médií je legitimní. Premiér však překračuje hranici ve chvíli, kdy konkrétní chybu nahrazuje obecným sdělením: neposlouchejte je, poslouchejte mě.
Kdo má čísla, nemusí žádat víru
Autokratické sklony nezačínají nutně zákazem novin nebo zatýkáním opozice. V mnohem měkčí podobě začínají představou, že stát a jeho vůdce tvoří jeden celek, kritika vlády je útokem na zemi a pochybnost o premiérově tvrzení prozrazuje nedostatek zdravého rozumu.
Česko samozřejmě není diktatura a Babiš není neomezený vládce. Právě proto ale stojí za pozornost jazyk, kterým si připravuje pohodlnější politické prostředí. Premiér má být kontrolován, nikoli uctíván. Jeho zkušenost může být argumentem, nikdy však důkazem sama o sobě.
Možná je rozpočet opravdu prorůstový. Možná některé investice dávají smysl a část televizních kritiků skutečně jen mudruje. To všechno může vláda doložit čísly, harmonogramem a výsledky.
Jakmile místo nich zazní „mně musíte věřit“, občan by měl udělat pravý opak. Zpozornět, otevřít si další zdroj a začít se ptát. Ne proto, že Babiš určitě lže, ale proto, že žádný premiér nemá právo určovat, komu veřejnost smí věřit.
Politik, který má pravdu, přináší důkazy. Politik, který chce poslušnost, žádá víru.
