Článek
Jako komunální zastupitel a poslanec vím, že otázka zadávání veřejných zakázek a auditů může být často u samospráv, a nejen tam, problémem. Na poslední jednání podvýboru pro kontrolu hospodaření veřejného sektoru jsem proto pozval paní ředitelku odboru 47 – Centrální harmonizační jednotky Ministerstva financí, abychom toto důležité téma otevřeli i na půdě Sněmovny.
Společně s paní ředitelkou Barborou Janíčkovou a ostatními členy podvýboru jsme se věnovali výroční zprávě o finančních kontrolách ve veřejné správě za rok 2025 i dalším souvisejícím otázkám. Debata ukázala několik konkrétních problémů, které bychom neměli přehlížet. Jde o to, jak dobře dokážeme hlídat veřejné peníze, jestli máme dostatek lidí, kteří to umějí, a zda při zadávání zakázek skutečně dostáváme za své peníze odpovídající kvalitu.
Prvním problémem je nedostatek interních auditorů. Ministerstvo financí samo ve své zprávě upozorňuje na dlouhodobý pokles jejich počtu a na případy, kdy mají organizace na interní audit méně než jeden pracovní úvazek. Takové kapacity nemohou umožnit důkladnou, nezávislou a odbornou kontrolu. Interní audit přitom nemá být jen formální položkou v organizační struktuře. Má pomáhat odhalovat rizika, předcházet chybám a chránit veřejné finance. Právě proto je důležité, aby se připravovaná změna systému finanční kontroly promítla také do praxe.
Druhým problémem je, na co se kontroly zaměřují. Na podvýboru zaznělo, že audity někdy věnují pozornost drobným provozním výdajům, zatímco velké investice a zakázky, u kterých jde o výrazně vyšší částky, mohou zůstat stranou. Kontrola má samozřejmě smysl i u malých výdajů. Je ale potřeba správně vyhodnocovat rizika a zaměřovat kapacity především tam, kde případné pochybení může znamenat největší škodu. Smyslem auditu nemá být hledání každé administrativní chyby, ale především prevence systémových problémů a ochrana vašich peněz.
Třetím tématem je soutěžení veřejných zakázek pouze podle ceny. Tohle dobře znám i z komunální politiky. V zastupitelstvu se člověk opakovaně setkává se situacemi, kdy zakázku získá nejlevnější nabídka, aniž by samotná cena dokázala říct, jak kvalitní bude výsledek nebo kolik bude stát jeho následná údržba. Nejlevnější nabídka totiž automaticky neznamená nejlepší nákup pro obec ani pro její obyvatele a to už vůbec ne z dlouhodobého hlediska.
O to větší paradox je, že samo Ministerstvo financí vydává metodiku veřejného nakupování, která vysvětluje, proč je nutné zohledňovat nejen cenu, ale také kvalitu, účelnost, efektivitu a dlouhodobé náklady. Podle této metodiky 3E se přibližně 82 % finančního objemu veřejných zakázek hodnotí pouze podle nejnižší nabídkové ceny. Přitom stát i samosprávy mají nástroje, jak soutěže nastavit lépe.
Princip hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti
Nejde o to automaticky vybírat dražší nabídky nebo komplikovat zadávací řízení další administrativou. Jde o to, abychom dokázali obhájit, proč je konkrétní nabídka pro veřejnost skutečně nejvýhodnější.
Veřejné peníze nejsou peníze úřadů ani politiků. Jsou to peníze občanů. Potřebujeme proto dostatečně personálně zajištěný a nezávislý audit, kontroly zaměřené na skutečná rizika a veřejné zakázky, ve kterých nerozhoduje jen nejnižší číslo na cenové nabídce. Právě podle toho bychom měli posuzovat, jestli veřejná správa hospodaří odpovědně.
V tomto tématu se chci dál vzdělávat a s experty hledat konkrétní návrhy řešení, jak ochránit peníze občanů.
