Článek
Jak by Česká republika zvládla dlouhodobý blackout, výpadek mobilních sítí nebo kombinovaný kybernetický a konvenční útok? I těmto otázkám jsme se věnovali na odborném kulatém stole v Poslanecké sněmovně, který jsem uspořádal jako člen Výboru pro bezpečnost. Z diskuze se zástupci ministerstev, Hasičského záchranného sboru, krajské samosprávy, zdravotnictví i neziskového sektoru vyplynulo několik zásadních problémů. A jeden společný závěr: o řadě našich slabých míst víme, ale příliš pomalu je řešíme nebo je neřešíme vůbec…
Debatující účastníci sněmovního kulatého stolu
Otázka bezpečnosti se v posledních letech rozšiřuje o nové pojmy. Hybridní hrozby, kybernetické útoky, dezinformace nebo cílené narušování kritické infrastruktury. Útok na energetiku může ochromit zdravotnictví, výpadek komunikačních sítí znemožnit koordinaci záchranných složek a dezinformační kampaň následně oslabit důvěru veřejnosti ve schopnost státu situaci zvládnout.
Velmi konkrétní příklad přinesl Petr Kostelka, bezpečnostní ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. VFN spotřebuje přibližně 750 kubíků vody denně, nemá vlastní vodní zdroj a je závislá na městské vodovodní síti. V případě rozsáhlého výpadku tak nestačí pouze zajistit dodávku vody cisternami, je nutné vyřešit také její distribuci do jednotlivých částí nemocnice. Nemocnice má sice 11 dieselových agregátů, ale i ty mají své limity a citlivé zdravotnické přístroje potřebují další záložní napájení.
To ukazuje, jak složité je připravit i jednu konkrétní instituci na dlouhodobou krizi. A podobné otázky si musíme položit u celého zdravotnictví, energetiky, dopravy nebo zásobování pitnou vodou.
Co když přestane fungovat elektřina a internet?
Druhým velkým tématem byla schopnost státu a samospráv fungovat při úplném výpadku komunikačních systémů. Daniel Miklós z Generálního ředitelství HZS ČR upozornil, že záložní zdroje, které za normálního provozu vydrží například tři hodiny, mohou při zvýšené krizové zátěži vydržet třeba jen 30 minut. Při krizové situaci nejde jen o připravenost samotných systému, ale i lidí, kteří je obsluhují.
Jedním z důležitých závěrů proto byla nutnost nezapomínat na analogové způsoby komunikace. Vysílačky, satelitní spojení nebo místní rozhlas mohou být v některých situacích jediným funkčním prostředkem.
Zásadní ale není jen to, jak spolu budou komunikovat krizové štáby. Stejně důležité je, jak se informace dostanou k obyvatelům. Jan Paťawa, bývalý vedoucí oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra, upozornil, že veřejnost nemůžeme připravovat skokově a prostřednictvím strašení válkou. Musíme začít běžnými situacemi, jako je výpadek elektřiny nebo vody, a postupně lidem ukazovat, jak se na ně mohou připravit.
Plány máme. Problém je, že podle nich často neumíme jednat. A plán je ničím, plánování je vším.
Asi nejzásadnější problém, který se napříč celým jednáním opakoval, je nedostatečná koordinace, občas i komunikace. Jednotlivé resorty, kraje, obce, bezpečnostní složky, nemocnice, soukromé firmy a neziskové organizace často fungují odděleně. Chybí sdílení informací, jasné rozdělení odpovědností a především společná představa o tom, kdo má v krizové situaci co dělat. Barbora Kořánová z organizace Člověk v tísni upozornila na paradox, že soukromé firmy a neziskové organizace často nevědí, co od nich stát v krizi očekává. Bez těchto informací se ale nemohou odpovídajícím způsobem připravit. Marta Spálenková, vedoucí Oddělení krizového řízení Jihočeského kraje, zase otevřela otázku nedostatečného zapojení krajské úrovně do současného systému krizového řízení.
Podobně problematická je i samotná legislativa. Současný systém krizového řízení vznikal především v reakci na povodně v roce 1997. Dnešní realita ale přináší dlouhodobé a kombinované krize, na které tehdejší nastavení nebylo konstruováno.
Brigádní generál Daniel Miklós zároveň zdůraznil, že základem připravenosti jsou pravidelná cvičení a vzdělávání. Nestačí mít krizový plán uložený v šanonu. Je potřeba ověřovat, zda podle něj lidé skutečně dokážou postupovat. A po každé krizové situaci musí následovat vyhodnocení a konkrétní nápravná opatření, ideálně nejpozději do 6 měsíců dokud je vše v živé paměti.
Bezpečnost musí být společným úkolem
Z debaty si odnáším především utvrzení v tom, co už odborníci a odbornice tvrdí dlouho, že odolnost státu nemůže být úkolem jednoho ministerstva nebo několika bezpečnostních institucí. Musíme propojit státní správu, samosprávy, armádu, záchranné složky, soukromý sektor i občanskou společnost.
Proto považuji za důležité, aby tato debata neskončila jen u setkání a debaty. Jedním z konkrétních návrhů, které zazněly, je užší spolupráce sněmovních výborů pro obranu a bezpečnost. Jako člen Výboru pro bezpečnost se o tohle propojení budu zasazovat a poznatky z odborných kulatých stolů sdílím na výboru včetně návrhů, jak se lépe na nečekané události připravit..
Potřebujeme revidovat krizovou legislativu, posílit připravenost krajů a obcí, investovat do záložních systémů a pravidelně cvičit. A hlavně přestat odkládat řešení problémů, o kterých už dávno víme.
Skutečně odolný stát totiž není ten, který má nejvíce krizových plánů. Je to stát, který dokáže fungovat i tehdy, když běžné systémy přestanou fungovat.
