Článek
Přesně nad těmito otázkami jsme se sešli na mém prvním kulatém stole ve Sněmovně, který jsem pořádal na téma odolného státu a akceschopné samosprávy.
Krizová připravenost je téma, na které většina z nás myslí až ve chvíli, kdy se něco skutečně stane. Povodeň, tornádo, blackout nebo jiná mimořádná situace ale během několika hodin ukážou, jak dobře stát a samospráva skutečně fungují a spolupracují. A právě proto jsem chtěl u jednoho stolu spojit lidi, kteří krizové situace řeší přímo v terénu, s těmi, kteří nastavují systém na úrovni státu.
Dorazili zástupci Ministerstva vnitra, Hasičského záchranného sboru, krajského krizového řízení, samospráv, odborníci na strategickou komunikaci, zástupce neziskového sektoru a zástupci Parlamentu ČR. Především ale zazněly zkušenosti starostů z obcí, které si ničivou krizí samy prošly. A právě ty pro mě byly jedním z nejsilnějších momentů celé debaty.
Samuel Volpe - poslanec a pořadatel kulatého stolu
Krizový plán nestačí mít v šuplíku
Řekněme si to jednoduše: když přijde krize, šanon v kanceláři nám obec nezachrání. Během debaty se znovu a znovu opakovalo, že se nemůžeme připravovat pouze na papíře.
Základ současné krizové legislativy pochází z přelomu tisíciletí. Od té doby sice prošel řadou úprav, ale zkušenosti z pandemie, tornád, povodní i dalších krizí ukazují, že některé mechanismy už neodpovídají tomu, jak dnešní krizové situace skutečně vypadají. Rychle se navíc mění technologie i samotné bezpečnostní prostředí.
Velmi silně to ukázala zkušenost starostky Hrušek Jany Filipovičové. Tornádo v její obci během několika minut zničilo část obce, následoval výpadek elektřiny, problémy s komunikací a další bouřka. Přestože obec měla zpracovaný krizový plán, v danou chvíli se podle jejích slov museli spolehnout především na zdravý selský rozum. Některé budovy, se kterými plán počítal pro evakuaci nebo zajištění lidí, totiž samotná katastrofa zničila.
To je důležité poučení. Nemůžeme předvídat každou jednotlivou katastrofu. Můžeme se ale připravit na její důsledky. A můžeme trénovat, kdo co udělá, kdo komu zavolá a kde se hledá pomoc.
Proto na kulatém stole tolikrát zazněla potřeba pravidelných cvičení. Nestačí mít plán. Lidé ho musí znát a musí si jeho použití vyzkoušet, aby v krizové situaci věděli, co dělat a na koho se obrátit.
Starosta nesmí zůstat na krizi sám
Představte si, že jste starostou malé obce. Během několika minut a bez varování přijde přírodní katastrofa. Musíte řešit škody, koordinovat pomoc a zároveň odpovídat na otázky desítek nebo stovek lidí. A přitom nemáte k dispozici celý krizový tým ani armádu úředníků.
Právě starosta malé obce může být člověkem, který jako první řeší následky katastrofy a zároveň odpovídá na stovky otázek. Přitom nemusí mít dostatečné personální ani odborné kapacity. Na některých úrovních navíc krizové řízení zůstává jen malou částí pracovní náplně lidí, kteří mají na starosti řadu dalších agend.
Zazněla proto potřeba jasněji nastavit odpovědnost jednotlivých úrovní – od státu přes kraje a obce s rozšířenou působností až po jednotlivé obce. Současně ale musíme počítat s tím, že menší obec nikdy nebude schopná zvládnout každou krizi úplně sama.
Zajímavým návrhem, který na stole zazněl, je například vytvoření státního krizového manažera pro zasažené území. Člověka, který by v době obnovy pomáhal starostům s koordinací a řízením následků. Diskutovalo se také o možném zavedení zvláštního režimu pro období obnovy po skončení samotné akutní krize.
Bez neziskovek a firem se neobejdeme
Velmi důležitým tématem bylo také zapojení dalších lidí a organizací mimo samotnou státní správu.
V krizích už dnes významně pomáhají neziskové organizace, dobrovolníci, spolky, knihovny nebo firmy. Jenže často není předem jasné, kdo je jejich partner, s kým spíše komunikovat a jak mají být jejich kapacity zapojeny do krizového řízení.
Zástupkyně Člověka v tísni například upozornila na problémy s koordinací dobrovolníků nebo sdílením informací o zasažených obcích. Zazněla také potřeba lépe koordinovat zdroje, aby několik organizací současně nedodávalo totéž, zatímco jiná potřebná věc zůstane bez zajištění.
Tohle je podle mě přesně oblast, kde se můžeme výrazně posunout. Odolný stát totiž není jen stát. Je to spolupráce státu, samospráv, firem, neziskových organizací, dobrovolníků a samotných občanů. Připravenost proto musí vznikat společně.
Komunikace není jen posílání informací
A pak je tu komunikace. Možná vůbec největší společný jmenovatel celé debaty. Protože když vypadne elektřina nebo mobilní síť, nestačí mít perfektní aplikaci. Když starosta dostane během hodiny stovky telefonátů, nemůže současně řídit krizový štáb, koordinovat pomoc a být telefonní ústřednou. A když se informace od státu dostane k občanům až poté, co ji odvysílá televize, systém komunikace nefunguje tak, jak by měl.
Zazněla proto velmi důležitá teze: komunikace není totéž co předávání informací. Je také o nastavování očekávání. Lidé i jednotlivé složky potřebují vědět nejen to, co se právě děje, ale také co mohou očekávat dál a s čím mohou počítat.
Inspirativním příkladem byla zkušenost Jihočeského kraje, kde během krize pracovali mimo jiné se společnou časovou osou událostí a komunikace a dbali na jednotné informování veřejnosti. Zazněla také potřeba zajistit, aby se důležité informace dostávaly ke krajům a obcím dříve, než se o nich lidé dozvědí z médií.
Musíme myslet i na krize, které jsme ještě nezažili
A právě tady se dostáváme k tomu, co nás čeká dál…
Nemůžeme se připravovat pouze podle toho, co už jsme jednou zažili. Vedle povodní nebo tornád musíme počítat také s dlouhodobými blackouty, rozsáhlými kybernetickými útoky, výpadky komunikačních sítí nebo dalšími bezpečnostními hrozbami.
U kritické infrastruktury se přitom mění samotné pojetí odolnosti. Nejde jen o to ochránit konkrétní budovu nebo zařízení. Důležité je, jestli je daný subjekt schopný i při výpadku dál poskytovat základní službu a jak rychle ji dokáže obnovit.
Právě proto Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Ministerstvem obrany připravuje hlubší revizi krizové legislativy. Podle zástupce ministerstva má tato revize vycházet ze zkušeností z proběhlých krizí, modernizovat krizové řízení a zároveň propojit jednotlivé části bezpečnostního systému. Jedním z principů, které při debatě zazněly, je přístup „jedné bezpečnosti“, tedy vnímání vnitřních a vnějších bezpečnostních hrozeb jako vzájemně propojených.
Tohle je teprve začátek
Z kulatého stolu si odnáším jednu hlavní věc: Česko má spoustu lidí, kteří vědí, jak krizové situace řešit. Potřebujeme ale lépe propojit jejich zkušenosti, odstranit zbytečné bariéry a dostat dobrou praxi do celého systému.
Chci proto pokračovat v debatě s lidmi z praxe a tyto zkušenosti přenášet i do parlamentní práce. Mezi konkrétní témata, kterým se chci dál věnovat, patří modernizace krizové legislativy, role obcí a krajů, pravidelná cvičení, lepší zapojení neziskového sektoru, krizová komunikace nebo podpora vybavení obcí a jednotek, které mohou v krizi pomoci. Diskutovali jsme také o možnosti cílených investičních dotačních programů pro připravenost obcí a samospráv.
A rozhodně nekončíme u jednoho kulatého stolu. Příští debatu chci věnovat kyberbezpečnosti a novým bezpečnostním hrozbám. Zároveň chci pokračovat v podobných setkáních a zvát k nim další lidi z praxe, včetně zástupců Ministerstva obrany.
Děkuji všem, kteří dorazili, za jejich čas, otevřenost a hlavně za ochotu sdílet zkušenosti z krizí, které si člověk nepřeje zažít, ale ze kterých se musíme umět poučit.
Odolný stát totiž nevznikne novým dokumentem v šuplíku. Vznikne tehdy, když budou lidé vědět, co mají dělat, když budou mít k dispozici potřebné nástroje a když spolu stát, kraje, obce i další organizace dokážou v krizové chvíli skutečně fungovat.
Na tom chci pracovat dál.
