Článek
Konkrétně šlo o příspěvek, který vyvolal bouřlivou diskusi ve více skupinách (například https://www.facebook.com/photo/?fbid=10241177853251743&set=gm.2155140805265342&idorvanity=1011073366338764). Ve zkratce: Paní učitelka si jednu ze svých složek popsala tímto kontroverzním slovním spojením. A teď k otázce, která se tím otevírá: Kdo nebo co je porouchané?
Ve školství se už nějaký ten pátek pohybuju. Dokonce pracuju přímo ve škole zřizované podle § 16 odst. 9 školského zákona. Už moje očekávání byla taková, že právě speciálním vzdělávacím potřebám bude odpovídat i přístup k žákům. U většiny kolegů se tenhle předpoklad naštěstí naplnil. Já jsem to brala do jisté míry i jako závazek, který obecně k pomáhající profesi patří. Nejen proto jsem se rozhodla studovat na VŠ a shodou okolností jsem si vybrala téma svojí už odevzdané bakalářské práce, které souvisí s psychikou.
Není asi třeba dlouze popisovat, že chronické zdravotní potíže přinejmenším představují dlouhodobou duševní zátěž. Každý se s ní vyrovnává jinak. Učitelé i asistenti by měli být příkladem v tom, jak řešit náročné situace (a když píšu „měli by“, podotýkám, že jsme taky jenom lidi). Svoji obrovskou roli v tom hraje i způsob, jakým o druhých smýšlime. A tady už se dostáváme právě k té „poruše“.
Když někoho onálepkuju, zákonitě to ovlivní moje chování k němu. Pokud má člověk zdravotní problémy, přece jen hrozí, že k němu okolí bude buď příliš ochranitelské nebo mu některé možnosti odepře, protože „na to nemá“ (i kdyby to nebyla pravda). Tohle vnáší nerovnováhu do jakéhokoliv mezilidského vztahu. Každý má totiž svoje limity, a to i ten, který druhé vnímá skrz jejich „nedostatky“.
Nesoudím. Spíš jen připomínám, že důstojnost by měla být jednou z nejdůležitějších hodnot, na které je postavená nejen speciální pedagogika. Hezky to shrnuje staré známé pravidlo: Co nechceš, aby ti dělali druzí, nedělej ty jim… Stačí začít právě tou jednoduchou otázku: Jak bych se cítil(a), kdybych se v podobné situaci ocitl(a) já? Možná na to někdy zapomínáme, protože s námi se přece taky nikdo nemazlil. Naopak kdo se občas takhle zamyslí, velmi pravděpodobně má v sobě už empatii dostatečně zakořeněnou a to někdy až tak, že ho to může sžírat.
A ještě na závěr jedna myšlenka. Že neznáme přesný kontext (protože ať tak nebo tak, skrz Facebook to bude vždycky jen zprostředkovaně)? V tomto případě je argument jednoznačný. Když něco napíšu, musím počítat s tím, že si to (byť jen nedopatřením) může přečíst někdo jiný. Tím pádem si to také může vyložit po svém, což samozřejmě vzbudí emoce. Tak se také stalo. Je na nás, co si z toho vezmeme. Já třeba potvrzení toho, jak velkou má slovo moc a že i přesto mám svoji práci ráda. O to víc si totiž vážím kolegů, pro které nikdo není „porouchaný“.
