Článek
Po přečtení článku o menstruaci za socialismu bych snad získal dojem, že až sametová revoluce nám dovolila slézt ze stromů, naučili jsme se mluvit celou větou a jíst příborem. Gymnasium jsem končil v roce 1984 a už na základce jsme měli sexuální výchovu, byť jsme byli s dívkami na hodinu odděleni. Popsaný trpký osud menstruující dívky, marně hledající smotané prostěradlo, které si po hodinách pootáčela kolem ramene do rozkroku, aby se vyhnula posměchu spolužáků ze zakrvácené sukně, je přinejmenším zavádějící. Lékařskou fakultu jsem dostudoval už za novodobého kapitalismu. Pravdou ale je, že kdyby vše prodělalo tak bouřlivý vývoj, jako hygienické dámské vložky, byli bychom o poznání dál. Ale nejdřív malý historický exkurz.
Menstruační vložky se do počátku 20. století nahrazovaly různě. Mechem, suchou trávou, senem, někdy i zvířecími kožešinami či papyrem, zpravidla zabaleným to tenké látky, která se po vyhození obsahu prala. Nakonec ale vyhrála běžná bavlněná tkanina. Protože ale spodní prádlo tak, jak jej známe, vzniklo až v průběhu 19.století, do té doby mnohdy ženy menstruaci ani neřešily. Prostě pod širokou dlouhou sukní menstruovaly na zem a doma se to prostě utřelo. Bohaté ženy nosily pásy z kůže, ty byly ale pro chudé nedosažitelnou položkou v rozpočtu. V Rakousko-Uhersku ženy během menstruace používaly delší košile s rozparky. Žena protáhla spodní části látky mezi nohama a cípy svázala k sobě, později se místo uzlu užíval zavírací špendlík.
První vložku představil až v roce 1884 německý gynekolog Franz Crede, jeho vynález byl ale pro běžné užívání drahý a ve velkém se začal vyrábět až na počátku 20 století.
V meziválečném období se začaly prodávat první vložky na knoflík a až po II. světové válce se vložky mezi ženami rozšířily. Nicméně pro neodpovídající absorpci tekutiny se nosily ve speciálních igelitových kalhotkách. O 10 let později přišly v USA na svět první jednorázové vložky.
V ČSSR (Československá socialistická republika) se vložky vyráběly v několika továrnách. Chodil jsem na brigádu do fabriky RICO Havlíčkův Brod, která patřila k největším. Náplní vložky byla poskládaná vata, zabalená do síťky s řídkými oky, podobné průbanu, kterým se v nemocnici „přetahovaly“ obvazy. Stály 10 ks 2,50 Kčs, vložky Violetta byly z lisovaného skládaného papíru, prodávaly se po 12 ks kolem 3 Kčs (korun československých). Vložky se vkládaly do kalhotek „na volno“, což způsobovalo, že třeba při sportovních aktivitách je nejedna nešťastnice našla na zadku, ba i o kus dál, na zádech nebo na břiše.
Měl jsem tetu, která emigrovala na západ. Když k ní babička jela, protože coby matka mohla jako jediná z rodiny k dceři na západ, vezla jí jablka z naší zahrádky, nestříkaná, jogurt, ten socialistický, ve skle, bez želatiny a umělých sladidel, a vložky z RICA. Ve stejnou dobu byly ty „kapitalistické“ vložky na zcela stejné úrovni a velká část se jich dovážela ze zemí RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci socialistických států). Na západě tedy neměli v té době nic lepšího než u nás. Alespoň co se menstruace týče.
To kolem roku 1973 přišel nápad na vložky s lepicím proužkem. Pořád to byly ty „Boženy“, „prkna“, „pádla“, které šlo jen těžko skrýt pod kalhotami, ale svou funkci plnily. Socialistická kvalita byla velmi dobrá a více než 60 % vložek šlo na vývoz, zpravidla do západních zemí, včetně náročného Švýcarska, kam se vložky vyvážely v tak zvaném „neurálním“ bílém obalu bez nápisu, západní prodejci je pak ještě jednou přebalili se svým názvem a logem.
Lepící proužek byl vložkopřevrat. Sám jsem je často využíval. Hrál jsem hokej a vložky jsme si lepili do helmy na čelní stranu, aby odsávaly pot. A včera jsem viděl ukrajinského dělníka, jak dělal sádrokartonový strop. Sám. Musel si sádrokarton držet hlavou, aby ho mohl přišroubovat. Na hlavě měl přilepenou vložku, aby neměl odřenou kůži od desky. Dnešní slabé vložky se skvěle hodí v létě do motorkářské helmy. Opocené čelo se neotírá do polstrování helmy ale do vložky, vlepené na plexi.
Faktem ale zůstává, že komunistická propaganda se podobně, jako o dobré vzdělání a stavbu přehrad, starala i o pohodlí každé menstruující soudružky, a vložky, na rozdíl od banánů nebo bonbonů Bon pari, byly běžně v každé drogerii nebo smíšeném zboží.
Někdy na přelomu 80. a 90. let byl krátkodobý výpadek, na kterém se podepsal rostoucí potřeba vývozu, spojená s nutností získání valut, požárem výrobního podniku a počínající privatizací. Výpadek ale nebyl fatální a netrval dlouho, přesto vložky v obchodech k dostání byly. Jen se na ně stávala občas fronta.
Překotný vývoj moderních technologií a materiálů, které byly dříve celosvětově neznámé, ke konci 90.let minulého století přinesl nové systémy absorpce kapalin. Přišla vatovaná bavlna, drcený papír a různé absorpční gely. Lepší lepící proužky, křidélka pro upevnění k prádlu, nepropustné folie a tampóny a s tím i každodenní televizní reklama, která nás překotně informuje a poučuje o tom, co všichni víme.
Z tloušťky několika centimetrů je dnes několik milimetrů, běžně vydrží i několik hodin a ani v plavkách nemusejí být vidět.
Greendeal přináší, prý kvůli životnímu prostředí, vložky pratelné, vyrobené z flanelu, froté, plyše… manipulace s nimi po použití je ale nepříjemná, a tak se k nim vyrábějí speciální nepropustné sáčky, abyste je mohli donést z práce domů, nebyly cítit a mohli jste je pak po týdnu menstruace vyprat. Jaký to má nakonec přínos pro životní prostředí v kontextu s pohodlím a hygienou, je přinejmenším sporné stejně jako zákaz plastových brček, když každou sladkou oplatku nebo tyčinku či salám a sýr balíme do plastu. Každý den si koupím sýr, salám, tatranku… v plastu. Brčko jsem měl vloni 2×.
Tampony se začaly užívat již po II. světové válce. Jejich vynálezcem byl jistý francouzský lékař, který během I. sv. války užíval smotky vaty, omotané nití, jako tamponádu k zastavení tepenného krvácení. Nicméně tampony se užívaly už v 18. století. Byly to provázkem svázané chuchvalce a smotky bavlny či vlny, které si ženy zaváděly do poševní dutiny jako antikoncepční prostředek. Takový měkký špunt na spermie.
Nejznámější výrobce tamponů Johnson and Johnson pod značkou O.B., už v názvu predikuje, o co se jedná. "O"hne "B"indung, z němčiny „bez obinadla“, „bez vložky“. Tampony dokáží nasát od 9 do 38 g menstruační krve. Jejich používání ale z medicínského hlediska vyžaduje jisté ohledy a častější výměnu.
Tampony se hodí i na krvácení z nosu, na tamponádu při úrazu (možná by mohly být součástí autolékárniček), sám jsem je úspěšně použil i k zastavení úniku vody z prasklého potrubí, můj kolega je dával do kýblu nasát vodou a vkládal je do tlamiček kaprů při převozu z rybníka do rybníka, aby nelekli.
Nově se používají menstruační kalíšky, manipulace s nimi je však, zejména pro mladé dívky, opět diskutabilní téma, stejně jako záruka hygieny či diskutabilní přínos plastových kelímků pro životní prostředí. Stejně jako kelímky, ani kartáček na zuby není napořád a občas se prostě musí vyměnit a pokaždé musíte kelímek velmi důkladně umýt. Šetření vodou je myslím větší problém než kousek plastu.
Vývoj půjde i tady nepochybně dopředu, přes menstruační kalhotky a nové typy absorpčních materiálů.
Vyrůstal jsem v paneláku s o 7 let mladší sestrou. Měli jsme společný pokojík a říkali jsme si všechno. Až do puberty jsem byl „nejlepší kámoš“. Sestra je rok výroby 1973, doba socialismu pevné ruky, po šedesátém osmém té nejpevnější. Přesto, nikdy neměla problém sehnat vložky. Maminka s námi oběma o věcech běžně mluvila. Hodně jsme sportovali, jezdili na vodu, na windsurfing, na hory, lyže… ženská menstruace byla pro členy rodiny, ale i pro všechny přátele, kteří společně trávili pod stany celé léto, běžná součást denního režimu. Vždycky někdo menstruoval, tak prostě nehrál s klukama fotbal v útoku, ale dotyčná „postižená“ šla do brány. Do plavek jsme se převlékali „na place“, kabinky nebyly a běžně jsme se na molu opalovali nahatí. Holky, které menstruovaly, mívaly plavky. My ostatní ne. To bylo hodně před rokem 1980.
Autorka článku možná vyrůstala v puritánské rodině. I dnes není složité takovou najít. Ale nemohl za to socialismus, ani „ponurá doba“. Výchovu si každý rodič představuje jinak. Stejně, jako mě táta ve 13 bral s ženskýma do sauny, i dnes někdo zakrývá dětem oči při polibku. Byli jsme zvyklí a nenapadlo nás komentovat jejich „bobry“. Otevřená výchova ale nebyla všude běžná.
Pamatuji si pacientku, která nemohla otěhotnět a styděla se to říct svému gynekologovi. Její manžel byl můj kamarád z dětství. Přišli pro radu ke mně. Byla jednoduchá a účinná. Musíš roztáhnout nohy a ty se musíš trefit. Mazlením a osaháváním ještě nikdo nikdy neotěhotněl. Tedy jedou se to povedlo, ale… od té doby, už 2024 let, ne.
Za komunismu, lépe socialismu, nebylo všechno zdaleka růžové, ale ani ne tak tragické, jak se to dnes mnozí snaží podávat. Ale puritánskou výchovu rodičů na soudruhy házet nemůžeme. I ve škole jsme se učili, jak se rodí děti, co je menstruace a noční klučičí poluce.
