Článek
„Bylo to obrovské tabu. Nebyla jsem od maminky dobře poučená. Co jsem věděla, to jsem věděla od kamarádek a z knížky Děvčátka na slovíčko,“ vzpomíná v projektu Československo v paměti žen na své dospívání paní Ludmila, které je dnes 61 let. O menstruaci se v době socialismu často vůbec nemluvilo, a to ani s dívkami, které se nacházely ve věku, kdy se cyklus prvně objevuje. Stejné zážitky jako ona má většina žen, které v té době dospívaly.
Zeptejte se kamarádek
„V době první menstruace mi bylo asi 12 let a bylo to docela krutý. Bylo to v létě a vím, že jsem z toho byla hodně špatná. Maminka mi potom vysvětlovala, co a jak. Do té doby jsem vůbec netušila,“ vzpomíná například paní Anna, která se narodila v roce 1948. A podobně si na tu dobu pamatuje i o tři roky starší žena: „Mezi holkami jsme si o tom povídaly, a tak jsme věděla, o co jde. To mi bylo 15 let“, říká Marie, která od rodičů nedostala vůbec žádné poučení. „Ve 14 letech jsem se dozvěděla, jak se rodí dítě. Šíleně jsem na to koukala a nechápala. Říkala jsem si, to přece není možné. Všechno bylo tabu,“ dodává.
Dospívat v té době nebylo vůbec jednoduché. O přirozeném biologickém procesu se matky s dcerami styděly mluvit a obě strany se pak dostávaly do nepříjemných situací. Na jednu takovou situaci vzpomíná paní Ludmila, která ve chvíli, kdy doma měli návštěvu, vběhla do obýváku a křičela „Mami, mami! V záchodě je krev!“
Děvčátko, na slovíčko
Dívky se tehdy o první menstruaci dozvídaly nejčastěji od stejně starých nebo o něco starších kamarádek, případně z již zmíněné knížky lékařky Jiřiny Strmeňové s názvem Děvčátka, na slovíčko. Ta prvně vyšla v roce 1967 a byla to první osvětová publikace na toto téma. Autorka se v ní zaměřila především na hygienickou stránku věci a roli cyklu v budoucím mateřství. Důležité části se týkaly především toho, jak se před ostatními „neprozradit“. Dnes by taková knížka byla samozřejmě nepoužitelná, nicméně kdysi odvedla velký kus práce za blízké dospívajících dívek. Jak velkým tabu to tehdy bylo dokládá fakt, že ty, kterých se téma týkalo, ji nejčastěji četly potají, třeba na záchodě. Sama si vzpomínám, že jsem si ji chodila čítávat do knihovny, když v místnosti nikdo další nebyl. Vypůjčit si ji domů bych se ale neodvážila.
Pro většinu mladých žen byla první menstruace nepříjemným zážitkem. Ani když začaly menstruovat, nedostaly od svých matek mnoho informací navíc. Ty je jen zavedly do koupelny a předaly jim jedno balení vložek nebo buničiny a případně také prášek proti bolesti. Dál se o tom s dcerami nebavily. Nevěděly nejspíše jak, a možná ani proč. Zřejmě proto, že ani jejich matky nevěnovaly tématu pozornost.
Tabuizace vedla k neustálému strachu ze „selhání“ nebo „ostudy“. Ta hrůza, když se na kalhotách nebo sukni objevila nečekaně červená skvrna, protože tehdejší hygienické potřeby za moc nestály! Nebo obavy, kdy a jak vyhodit použitou a zabalenou vložku, aby to otec nebo jiný mužský člen domácnosti nezpozoroval.
Hadry, buničina, špendlíky
Nedostatek informací nebyl jediný problém. K dostání často nebyly ani hygienické potřeby, a pokud byly, měly mizernou kvalitu. Některé ženy se tak dostávaly do nepříjemných situací, a tak si někdy musely brát v době silnější menstruace dokonce i dovolenou. „Používaly se hadry, které jsme někde našly a nastříhaly a složily. Pak se praly. Ve výsledku jsme ale měly často flek na sukni. Trochu lepší to bylo, když se začal prodávat igelit a my jsme ho tam mohly vložit,“ vzpomíná Marie narozená v roce 1945. Později se často používala obyčejná vata nebo buničina. „První vložky byly prkenné, špendlily se zavíracím špendlíkem. Když jsme s dočkaly těch s lepicím páskem, tak to byla naprostá revoluce. Díkybohu za vývoj!“ říká paní Ludmila. I lepicí páska byla velmi úzká a vložka často ani s její pomocí dobře nedržela.
Používaly se velmi nedokonalé vložky v síťce. Byly velmi objemné, nedržely na místě a nezřídka protékaly. Problém byl i v tom, že hygienické vložky byly nedostatkovým a tzv. podpultovým zbožím. Centrální plánování selhávalo a když v roce 1988 vyhořely Harmenecké papírny, jediné místo, kde se tyto hygienické potřeby v tehdejším Československu vyráběly, nastal skutečný problém. V obchodech nebyly ani vložky, ani toaletní papír. Prodej toho druhého tak dokonce musel být omezen, a to v počtu čtyři kusy na jednoho zákazníka. Ani tak se ale situace nelepšila. Lidé místo něj používali nastříhané noviny, což vedlo ke vzniku mnoha protirežimních anekdot. Situaci musel řešit nejvyšší stranický orgán a nakonec se krize vyřešila dovozem ze zahraničí.
S vložkami to ale bylo složitější, zřejmě proto, že tabuizovaný ženský problém dlouho nebyl vnímán jako tak závažný. V té době se dokonce v Praze uskutečnila demonstrace s názvem Chceme vložky mezi nožky! Teprve krátce před sametovou revolucí se v tehdejším Československu začaly objevovat kvalitní dovozové hygienické potřeby. Skutečně dostupnými se ale staly až po roce 1989.
Hlavně o tom nemluv!
Po revoluci nastala obrovská změna v tom, jak se o menstruaci začalo mluvit. Mnoho lidí bylo šokováno tím, že se v televizi začaly objevovat reklamy na vložky, což v mnoha domácnostech vedlo k trapným okamžikům, kdy se dospívající i dospělé ženy styděly před svými otci a bratry a někdy raději odcházely z místnosti. Postupně jsme si ale zvykly na to, že menstruace je běžnou záležitostí, o které se nemusíme stydět mluvit.
Některé stereotypy u generace ovlivněné tabuizací i zmíněnou knihou Jiřiny Strmeňové ale dlouho přetrvávaly a možná jsou svým způsobem stále živé. Nejde zřejmě výhradně o českou záležitost. Z jedné zahraniční studie z roku 1983 vyplývá, že se „téměř všechny dívky domnívají, že by o menstruaci neměly mluvit s chlapci a více než třetina z nich se domnívala, že není vhodné o menstruaci mluvit s otcem.“ I v americké společnosti se mnoho lidí domnívá, že není vhodné o menstruaci mluvit ve společnosti a třetina si myslí, že není na místě o ní hovořit se svým otcem.
Tabuizace a představa, že jde o něco, co je důležité před okolím tajit, je stále patrná i v propagaci vložek a dalších hygienických potřeb. „Reklamní slogany se dají přeložit jednoduše: při menstruaci jste neschopná, páchnoucí, nechutná bytost, trpící naprostým nedostatkem sebedůvěry, která celý den nemyslí na nic jiného než na to, jak menstruaci utajit,“ hodnotila před časem propagaci hygienických potřeby pro ženy socioložka Jiřina Šiklová. Byť se od té doby mnohé změnilo, stále ještě nevnímáme menstruaci jako zcela přirozený biologický proces.
