Článek
Nejvýkonnější evropská ekonomika jde pomalu, ale jistě ke dnu. Sociálně směřovaní pseudodemokratičtí politici v honbě za jistými hlasy svých voličů, jež jim zajistí plná korýtka a teplá křesla v Bundestagu, odstartovali před mnoha lety pod taktovkou mama Merkel apokalypsu nejbohatšího státu Evropy. Výsledky hloupých slibů a volebních nepravd sklízí tahoun Evropy už celá léta. Neodvratné důsledky, které byly umně kamuflovány bohatou květnatou rétorikou politických lídrů, se ale začínají ukazovat v rudých barvách mínusových čísel a jsou neodvratně deklarovány bezradnými komunálními politiky drtivé většiny německých měst.
Němcům vděčím za práci, za vzdělání, za přátele, mám tam část své rodiny a mnoho mých přátel je na práci pro německé subjekty závislých. Mám k Německu jistou morální odpovědnost. O to více mě děsí stav, v jakém se nyní nachází.
Více než tři čtvrtiny všech německých měst a obcí mele doslova z posledního. Jejich pokladny jsou prázdné až na samé dno. Že není na opravy silnic a veřejného osvětlení, no…budiž, to se nějak zvládne. Ale že není na školy, na místní policii, na svozy odpadů, na zaměstnance, na nemocnice, na sociální služby, na důchody, na péči o nemocné, staré, postižené, potřebné… to se už zvládnout nedá.
Příčina? Jednoduše definovatelná, i když ne jednoduše řešitelná.
Přenesení nezvládnutelných a státem neufinancovatelných nutností na obce.
Příčina? Nezvládnutá pseudosociální politika, kterou mocichtiví politici něžně škrábou své voliče pod lopatkou, aby urvali jejich hlasy, ještě více nezvládnutá migrace, která drtí nejen německé křesťanství, ale především sociálna zdravotnický systém státu ale občany nutí až k formování domobran, uzavření jaderných elektráren, které nejen drasticky navýšilo ceny energií, ale nezajistilo jejich dostatek do budoucna, dramatický růst cen potravin a inflace, doširoka rozevřené dlaň mezinárodních podpor, která, krom vlastních občanů, sype každému na světě, kdo po ní sáhne, a v neposlední řadě bezuzdné zelené šílenství, produkující nekonkurenceschopnost ostatním světovým produkcím a dramaticky navyšující životní náklady. Státu je zřejmé, že si s tak obrovskými výdaji nedokáže poradit, obzvlášť v době, kdy se zavázal k mohutnému vyzbrojování armády, jejíž dosavadní výzbroj naposílal na Ukrajinu. A tak svými rozhodnutími, která nedokážou města a obce ovlivnit, jednoduše přenesl povinnosti, které doposud plnil a k nimž se německý stát zavázal, právě na samosprávu obcí. A ty nemají z čeho drtivě rostoucí výdaje platit.
Kdybych napsal, že africká islámská kultura nemůže koexistovat s tou evropskou, postavenou na křesťanských základech, byl bych pronásledován a označen za rasistu a xenofoba a kdoví co ještě. Jenže ona může. V Arabských Emirátech jsou vedle sebe islámské mešity, křesťanské kostely, židovské synagogy, hinduistické mandiry i budhistické viháry. A nikdo s tím nemá problém. Ani v Indonésii s tím nemají problém. A ani třeba v Japonsku ne. V čem je tedy problém tady? Proč to někde jde a jinde ne?
Německo se potýká s nejvyšším číslem ukončení činnosti výrobců a zaměstnavatelů, producentů a podnikatelů v historii. Kdo nebankrotuje, stěhuje se do Asie, Afriky nebo jižní Ameriky. Firmy, prchající za existenční nejistotou, přeskakují už i dříve daňově a cenově zajímavé Česko, které Fialova vláda nasměrovala stejným směrem, jako němečtí lídři. Hledají spásu v daňově, cenově a ekologicky příznivé Asii, kterou nějaký Green Deal nebo přistěhovalecká politika jen pramálo trápí.
Kam se poděli všichni ti rádoby pokrokoví žvanilové a slibotechny, advokáti ilegálních přistěhovalců, propagátoři uhlíkových neutralit a větrníků na všech loukách, rozdávači podpor a sociálních dávek každému kdo si řekne, obhájci multikulturalismu a exportéři pomocí do celého světa na úkor vlastních občanů? Kde jsou se svými rozumy a zdivočelými teoriemi po nutnosti globální pomoci a potřeby obohacení historicky hrdého německého národa o jihovýchodní kultury a náboženské novozvyky? Kde nechali své spásné nápady?
Fialova vláda zaťala sekeru hluboko do futra každého občana. Obce naštěstí nestačila vyždímat tak, jak se to dařilo německým vládním představitelům. I tak se s výkony údajně „nejlepší vlády od roku 1938“ budeme potýkat ještě mnoho a mnoho let.
Jenže se zdá, že německé tolary se rozkutálely tak daleko, že už je nikdo neposbírá. Obří, historicky rekordní německý dluh, který si v rozpočtu současná, vláda schválila, přinese obcím i občanům po rozdělení v celé spolkové zemi jen drobné. Malé nic neřešící drobné. A pak se může stát, že celá ta hra na Člověče, nezlob se, spadne jako domeček z karet. Pak už se bude hrát jen na černého Petra, a kdo si ho vytáhne, o tom rozhodne rozhořčený německý lid.
Akutní beznaděj obcí a mnoha občanů i firem po celé SRN je jen začátek. Reakce je zřejmá. Firmy, ty slabší, padají jak mouchy, ty silnější berou čáru na východ. Ekonomika se pod tíhou nedostatku výkonu hroutí a Green Deal spolu s ubývajícími daňovými poplatníky do vybrabčené státní pokladny zašlapou každý rozum, který by mohl takovou cestu do pekel zastavit. Nejde ji už ani zpomalit. Je pozdě tahat za už rozžhavenou záchranou brzdu. Když vlak odjede ze stanice, je pozdě mu pucovat vagóny pro radost cestujících a zisk dráhy.
Otázka je, co bude následovat. Ne v Německu. Tam je to sbohem a šáteček. Až padne na čumák šílený a nesmyslně nastavený vyživovací systém pro kohokoliv, kdo přijde odkudkoliv a všemi způsoby neustále tlačený všelikvidující Green Deal, co se asi stane? Ty desítky milionů ilegálních přistěhovalců, předvádějících den co den, že nůž je ten nejlepší přítel člověka (jen v Berlíně je to na 10.000 nahlášených útoků nožem ročně), pokud nedostane své sociální dávky, zvedne zadek a rozběhne se po okolí v celé EU. Mají na to přece migrační pakt. Kdo by se je odvážil zastavit?
Snížením dávek se ještě zvýší kriminalita jejích příjemců a evidentní bude i odliv voličů. Tudy cesta nepovede. Všechny ty kvalifikované síly z jihu a východu zvednou namísto pracovní úrovně a ekonomiky jen výdaje a kriminalitu. Jenže jednou, jak už to z historie známe, může přijít násilné řešení každé bezvýchodné situace. To bude ale už v době, kdy ti, co ji zavinili, nepřijmou žádnou politickou odpovědnost, naopak budou křičet na druhé straně barikády, jako mnoho českých soudruhů a milicionářů, kteří převlékli kabát v roce 1989. A toho bychom se měli všichni bát.
Přesun peněz z prázdné kapsy eráru do pomalu vysypávající se kapsy obcí, se možná bude v budoucnu nazývat Stanjurova metoda. Přesouvač peněz, který v době, kdy už nebyl vlastně vůbec, nic - ani ministr aktivní vlády v demisi, ani poslanec, ani nic jiného než prostý občan, dokonce odmítl dát k dispozici rozpočet státu poslanecké sněmovně. Z toho by si mohli němečtí politici vzít příklad. Uškodit kde se dá a zatlouct co se dá. A mezi tím možná stačí utéct před hněvem německého lidu. Protože táta, který nemá pro svoji dceru dost jídla a nemá pro svého syna místo ve škole, už si servítky brát nebude. Jak řekl starosta Essenu Kufen: Až lidé, kteří platí daně, zjistí, jak se věci mají, nastane velmi nebezpečná situace. A bude zajímavé sledovat, jak ji dosud hrdé a bohaté Německo zvládne bez ztráty květinky.
Říká se, že bohatství a prosperita žene národ na barikády. Vzdělaní lidé, kteří se mají dobře, se chtějí mít ještě lépe a mají-li dost času a prostředků, budou se vzpouzet. Chudý nevzdělaný prosťáček má dost starostí sám se sebou. Ale jakkoliv nejsem marxista, pamatuji si jeho výlev. Revoluce má šanci na úspěch, až když revolucionář nemá co ztratit. Pak se totiž neohlíží ani na důsledky ani na způsob svých řešení.
Wo ist die berühmte deutsche Ordnung? (Kam se poděl pověstný německý pořádek?)
Nezbývá jen doufat, že se mýlíme a že tam dáma v čele EK s vizáží normalizační tetky svými rozhodnutími vše zachrání a my zjistíme, jak jsme se ve svém úsudku mýlili. Jak rád bych se mýlil.
