Článek
Příchod potomka je nejkrásnější čas, plný něhy, potřeby milovat, chránit a vychovávat. Človíčka však čeká období puberty. Puberta je revolta. Období, kdy cit pracuje přesčas a rozum má dovolenou.
Podle nás je škola nezbytný proces k dosažení vzdělání, jež nám určuje naše preference a budoucí uplatnění na celý život. Podle našich pubescentů je škola zařízení, kde za minimální dobu maximálně zblbneš.
Je to pro všechny těžké období. Mladí muži jsou udatní více než od přírody ze strachu před výsměchem. Mladé dívky se cítí do zblbnutí ošklivé, zbytečné a nikdo je přece nechce, tak je třeba na sebe za každou cenu upozornit. Prostřelit si nos nějakým tím kusem drátu s kuličkou na konci, nechat si na krk vytetovat jméno kluka ze třeťáku a koupit si boty s podrážkou až ke kolenům.
Je to stav psychologický. Oni jsou psycho, my logičtí. Náš pohled. Jejich je zcela opačný.
My, dospělí, nabýváme dojmu, že svým potomkům dopřáváme vzdělání jen proto, aby nás měli za blbce a že beznaděj z jejich pubescentních alotrií umíme utopit snad jen v alkoholu.
Jenže beznaděj je velmi dobrý plavec stejně jako smutek a hloupost a žádný alkohol je hned tak nepohltí. A tak po vystřízlivění mudrujeme po rozumu… to já, když byl ve tvých letech, tak… s poctivostí nejdál dojdeš… vypadáš jako tatar, takhle tě nevezmou ani k lopatě.
A to je přesně to, co k pearcingu v nose přidá puberťákovi další do obočí a k tetování na krku ještě větší s velkým křížem a Kristem hlavou dolů na předloktí.
S poctivostí možná nejdál nedojdeš, ale spíš mám dojem, že ti nepoctiví jsou tam dřív. A argumentace…já v tvých letech…
Když já byl ve vzdorných letech mého pubertálního syna, prsknul mě režim na vojnu. Hlava dohola, džíny za maskáče, do ruky samopal a poslouchat. Lampasáky, mazáky, předpisy… nazdar za dva roky. To se do reálného světa vracel pokořený, pokorný, dospělý mladý muž.
Dnešní mladí nemají žádnou vojnu. Mají sociální sítě, které jim poskytnou prvý opak. Revoltuj, mudruj, stav se světu na zadní a čím víc to dáš najevo, tím tě budeme mít všichni radši a tím víc tě budeme obdivovat.
Hodnotíme své potomky podle sebe. Ale my nevíme, jací bychom byli, kdyby za nás naše nejvzdornější léta nevyřešila společnost. Zato víme, že aktuální společnost stejně tak řeší nejvzdornější léta současných mláďat. Jen po svém. Bez samopalu, bez pokory, zato s i-phonem v ruce, pearcingem v pupíku a s dredy na řepě.
Pro nás byl největší trest, když jsme nemohli „s klukama na vodu“, pro současné mladé je největším trestem, když tě vymažou z přátel.
A tak je třeba na tu pubertu nahlédnout trochu s nadhledem. Prostě nadhlédnout. Jsou hranice. Drogy, léky, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu. Tam je nekompromisní zásah rodičů nezbytný. Ale všechno potud je v pubertě legální. Bez filozofie se člověk obejde. Bez humoru žijí jenom hlupáci. Měli bychom naše děti učit se víc smát.
Říznout se do žíly na předloktí… život rozhodují vteřiny, aniž bychom hodnotili nápad. A nejde pár vteřin vrátit. Kdo se směje, nehledá místo, kam se říznout.
Rodiče jsou v té době jako dvojčata svých dětí. Když onemocní duše, její dvojče navenek strádá jako nemoc. Těžká doba pro rodiče. Čas obléknout zbroj, ukovanou z trpělivosti. Není to doba, v níž jsou na to rodiče sami. Mají v ruce trumfy. Genetiku, vše, co dosud do dítěte investovali, jeden druhého a pár empatických přátel, co chápou, neptají se, protože vědí, a taky sami sebe, zkušenosti z vlastní puberty.
A genetika? Naše! Ruku na srdce? Jak moc jsme my byli jiní?
Jen pilulky, co zkrátí čas puberty, ještě nikdo nevynalezl. Ale kdyby opravdu byly, chtěli bychom je dát užívat našim dětem?
Puberta prostě „je“ revolta. Mladý organismus se snaží prosadit se v tom stejném světě, ve kterém ho doposud láskyplně ochraňovala ruka starostlivých rodičů. Ale taky mu ta stejná ruka bránila v rozletu. Protože genetika není kopírák. Jsou jiní. Nejsou my. A tak musejí projít obdobím, kdy se snaží ukázat, co umí a co chtějí. Je to stejné pro ně i pro nás. I my se s nimi v tu dobu učíme, co chtějí. A co umí. A čemu se brání, i když jim to v dobré vůli předkládáme na zlatém podnosu.
Učíme se za pochodu se svými dětmi. Učíme se, jaké jsou a jaké budou. Jednou puberta skončí. Bez ní bychom měli doma stále rozmazleného šestiletého chlapečka bez názoru a bez vlastního štěstí, živeného našim štěstím, které jsme si před 30 lety vysnili vzdorem svým rodičům. A nebojte se. Jablko nepadá daleko od stromu. Deštníky pod tak velké stromy jsou sice nereálné, ale zas až tak daleko se žádné jablíčko nezakutálí. Ať je to, jak chce, pořád spadne na zem stejná odrůda, jen trošku jinak rostlé jablko. Je to vývoj názoru, který se mění věkem a podmínkami, ale vždy bude mít pevný základ výchovy.
Je to jako, když se řekne: „Ta je tak hnusná, že bych ji ani neznásilnil.“ Vy na to: „No to je strašný, přece znásilnění je trestný odporný čin, který tě poznamená na celý život.“ Puberťačka? „Kriste, to jsem fakt tak ošklivá, jo?“ „Nene.“ „Fakt? A i kdyby mě znásilnil, tak bych určitě stejně nebyla dobrá…“
Pubescentní nálady jsou prazvláštní
Každý zahradník, který zjara stříhá mladý stromek, určuje mu fazónu a kudy větve porostou, aby správně plodil. Ale ani stromek se nedá znásilnit docela. Přes léto vyžene další výhony i tam, kde je zahradník ostříhal. A na just dvakrát silnější. A někdy zahradník zjistí, že jsou ty výhony správně a že vlastně nejvíc plodí, tak je nakonec ponechá, aby kvetly a vydaly ovoce vlastní chuti.
Když se vám na vašich dětech něco moc líbí, není to náhodou tím, že vám to připomíná sebe? Oni nechtějí být vy. Ne teď a ne tady. Přijde čas, kdy budou ještě vaši ruku moc potřebovat. A budou za ni vděčni. Ba co hůř. Přijde čas, kdy sami řeknou: „Kdyby tu tak byl táta, ten by věděl hned co s tím. Kdybych tu teď měl mámu, mohli jsme to probrečet spolu.“
Naši rodiče trpěli stejně jako my. A kde teď jsme? Puberta je fér. Je to jako manželství. Ona musí vařit, on to musí jíst. Uměním je oběd přežít. Pro oba.
Naše chyby jdou v životě lépe na odbyt, než naše kvality. Žádná snaha neodvrátí naše děti od chyb. Zkušenost je nepřenosná. Tak nám nezbývá, než jim v odstraňování těch učiněných chyb donekonečna pomáhat. Dělat je budou s námi i bez nás. Jen s námi mají větší šanci na menší následky. Realista je člověk, který má dostatečný odstup od svých ideálů. Předstírat na správném místě hloupost je velmi moudré a užitečné. To z nás před potomky udělá možná troubu teď, ale moudrého na zbytek života.
Ale jedno, to nejdůležitější, přece jen udělat můžeme.
Můžeme naučit naše děti se smát…
Zdroj: Teta Flóra
