Článek
Letošní Vánoce jsou ojedinělé. Jsou v každém roce. Něco nového jsme poznali, naučili se. Přijali, nebo odevzdali. Propustili, aby mohlo přijít i nové. Co jsem ještě nezařadil do svého života? Na co tak dlouho třeba otálím? Stydím se za to, že mám city, které často neprojevuji?
Ale na koho v čase Adventním nejde zapomínat, je naše mateřská energie. A tím je především láska Země. A také spiritu, velkého ducha, který se projevuje skrze vědění. Náš věrný rádce - Intuice. To jsoucno přítomné v každém okamžiku a každé bytosti.
Jim oběma je potřeba projevit kus vděčnosti. Duchu, Šivovi. Shakti (síle), Zemi. Dva aspekty, matka a otec. Aspekty božského projeveného principu. Tedy si to můžeme pojmenovat různě, vždy jde o to stejné. Síla a duch v našem světě. Jež nás vyživuje.
Poděkování tedy patří oběma. Ale první asi té Zemi. Protože my si tak dáváme něco mezi sebou, ale často opomíjíme ty nejdražší. Bereme je jako samozřejmost. Ale takové chování velmi bolí.
Dáváte, dáváte, chráníte své děti na planetě. A zpět se nic neděje. Je to naprostá nerovnováha. A tato nerovnováha je velmi nakloněná. Jak to dát do pořádku je velmi jednoduché, možná snadné. Ale doufám, že ne zapomenutelné.
Jak jsem se dříve zmínila (v hodně starším článku), nejvyšší modlitbou je poděkování. Je to vlastně ona vděčnost. I za to, že tu jsme. Ačkoli každý v jiném stavu nebo stádiu. My můžeme, a to dokonce i věci a svou budoucnost změnit. Jak?
Projevem vděku. Přitahováním si toho dobrého, díky čemuž za to děkujeme. Mám sice momentálně třeba zpackaný život, jakožto se takto cítím i já. Ale pořád tu jsem a mohu poděkovat. Ne za to, co mne jenom potkalo, protože mne to mnohému naučilo. Ale za to, že si to mohu nasměřovat tak, jak chci aby mne bylo. Když hezky, je nutné najít onu rovnováhu.
Všímejte si. Pozdrav slunce, východ, měsíc, strom, řeku. Dej ji svou pozornost. Nejde mi o to, aby jste mne následovali, nebo mne poslouchali. Tak a teď to běžte udělat. Jde mi o to, že takové věci, které nejsou samozřejmé jsou velmi cenné. Vzácné.
Možná i proto, že to mnoho lidí nedělá. Možná proto je to tak vzácný dnes dar. A přesto obyčejný. Poděkovat, milovat, darovat pozornost, naslouchat přírodě, snažit se od ní něco naučit, od zvířat, od jejich přirozenosti. Od jejich napojení na ten božský řád. Od nich se je toliko co učit, že i tak by nám to na jeden život asi nestačilo.
Mnozí ví a konají, a mnozí si to potřebují připomenout, kdo to způsobil, že mohli přijít. Sem do tvořivého světa ve formě hmoty a energie. V astrálních světech nemáme stejné možnosti konání, proto se rodíme zde, abychom vykonali. A když na to zapomeneme, prohýřili jsme si životy.
Tak to nedělejme. Věřím, že budou velmi rádi, když je vzpomeneme. A když každý den, tak se to přibližuje božskému. Pak nás toto povede. Tato energie, tento návyk, toto chování. Povede nás to do blaženosti a harmonie. Toho, co tak moc všichni potřebujeme a přejeme si.
A co pro to udělat? Nezapomínat. Poděkovat. Vnímat. Být ve vztahu s těmito aspekty života. Spojovat se s nimi, abychom byli chráněni, obohaceni. Tím, co je pro nás prospěšné. Ve zlomené a zřízené zemi se nám těžko povede. A my to už dnes vidíme. Je to nepřehlédnutelné.
Každý může kousek myšlenky, vděku věnovat. Může také dávat víc, a to i když nic nemá. Láska se koná bez poplatků. Dávat lásku svému zdroji znamená být s ním ve spojení.
Potřebujeme-li sílu a chceme-li harmonii a zdraví, je nutné prostě ze sebe kus vydat. Nešlapat, neběhat, neřvat, nehonit se, nebojovat, nebagrovat. Prostě v tom smyslu jemnosti. Jemně chápat, že mne něco drží na té zemi, a asi to nebude jenom gravitace.
-------
Já jsem dnes dostala dar. Tedy objevila jsem ho na štěpkové skládce. Byl tam uřezaný strom. A ačkoli si žádné domů nepořizuji už mnohá léta. Nekrájím jim životy, vzala jsem si ho radostně domů, protože nebude rozštěpen a spálen. Bude mi tu vonět a dělat přítomnost tak dlouho, jako dnešní Vánoce. Byl to dárek, který mne k němu přivedl. Dárek od bytostí vznešených. Dárek od Země samotné.
Zřejmě si řekla, že se nemám cítit chudobně. A tak mne podarovala stromem, který se do bytu nevejde. Je prostě velký jako půl obýváku. Ale poradila jsem si, a je tu. To byl kousek radosti, která něco vydrží. A stálo mne to přejet s ním kilometr. No není to kouzelné?
Je, takové kouzla uvidíte, když budete ve spojení. Já je vidím každý den, protože s ní jsem. A protože ji vidím každý den.
Vaše Sunwise
