Článek
Dny, kdy se svět nezastaví jen proto, že nás bolí srdce, tělo nebo paměť. Dny, kdy se očekává, že budeme fungovat, i když uvnitř sotva držíme pohromadě. Tento text není návodem, jak být silný. Je pozvánkou, jak den unést, když je člověk sám – bez opory, bez objetí, bez záchranné sítě.
1. Přiznat si pravdu: dnes nejde o výkon
První a nejdůležitější krok je tichý a vnitřní: dnes nejde o to, něco dokázat. Jde o to přežít den s co nejmenší další zátěží. Emoční bolest sama o sobě spotřebovává obrovské množství energie. Když k ní přidáme tlak na výkon, vzniká vyčerpání, které se snadno mění v beznaděj.
Zkuste si říct: „Dnes stačí málo.“ A myslet to vážně.
2. Den rozdělit na malé úseky
Celý den může působit děsivě. Proto je někdy jediná schůdná cesta nedívat se dál než na nejbližší krok:
* vstát z postele
* napít se vody nebo čaje
* udělat jednu jednoduchou činnost
Neřešte večer ráno. Řešte teď. Emoční bolest se lépe nese po malých kouscích.
3. Dát bolesti prostor, ale ne vládu
Bolest, která se ignoruje, zesiluje. Bolest, která dostane všechen prostor, nás může pohltit. Mezi těmito dvěma póly existuje třetí možnost: vědomé místo pro bolest. Bolest záměrně nepotlačovat, jenom si jí být vědom. Čím více jsme v odporu k prožívání, tím hůře se nám snáší.
Když jsem byla hodně nespokojená, s vnitřním strádáním a nešlo nic odkládat, nejvíce se mi ulevilo, když jsem si řekla: přijímám tuto realitu tak jak je.
Například:
* dovolit si deset minut plakat
* napsat pár vět o tom, co bolí
* sedět potichu a jen dýchat
Pak se vrátit k něčemu velmi jednoduchému a konkrétnímu. Bolest byla vyslyšena, ale neurčuje celý den.
4. Opřít se o tělo, když chybí lidé
Když není člověk, o kterého by se dalo opřít, může se stát oporou tělo samo:
* teplo (deka, teplý čaj, sprcha)
* rytmus (chůze, pomalé dýchání)
* dotek (ruce na hrudi, obejmutí sebe sama)
Nejsou to maličkosti. Jsou to základní signály bezpečí pro nervový systém.
5. Snížit kontakt se světem, který zraňuje
Jsou dny, kdy je potřeba ochranný režim:
* méně zpráv
* méně sociálních sítí
* méně srovnávání
Ne proto, že bychom byli slabí, ale proto, že rána potřebuje klid, aby se nezvětšovala.
6. Najít jeden malý zdroj smyslu
Nemusí to být radost. Stačí něco, co dává tvar času:
* péče o zvíře
* zalití květin
* krátká procházka
* klidný seriál, hlas, příběh, podcast,..
Smysl v těchto dnech není velký. Je tichý a nenápadný.
7. Mluvit k sobě jinak, než k sobě mluvil svět
Lidé, kteří zůstali sami s bolestí, si často nesou vnitřní hlas plný tvrdosti. Zkuste si položit otázku:
Jak bych mluvila k někomu, koho mám ráda, kdyby prožíval totéž?
A alespoň občas použít stejná slova i na sebe.
8. Připomenout si: samota není důkazem selhání
Být sám v bolesti neznamená, že jste méně hodnotní. Často to znamená, že jste byli dlouho silní bez podpory, že jste prošli věcmi, které jiní nevidí, a že jste přežili.
To, že je to těžké, neznamená, že to děláte špatně.
Na závěr
Některé dny se nedají „zvládnout“. Dají se jen unést. A i to je výkon, i když ho nikdo netleská.
Pokud dnes jen dýcháte, pijete čaj a snažíte se neublížit sami sobě – je to dost.
Ne proto, že by život nemohl být víc. Ale proto, že vy už děláte maximum s tím, co máte.
