Článek
Za posledních řadu let jsem se málo setkala s někým, o kom mohu říct, že je člověk významem Formule jedna. Formule jedna ne mezi auty ale mezi lidmi. V tom smyslu, že člověk má charakterně navrch.
Proč to? Nevím, ale zřejmě máme natolik naloženo, že na ten charakter se zapomíná. Mohla bych vzpomenout mnoho příkladů těch, kteří se vám odvrátí zády, protože je to prostě a jednoduše pohodlné.
Pak těch, kteří vám planě radí, protože jakože ze sebe něco vydali, ale ne až tak, že by to druhému něco dalo. Často si druhého ani nevyslechli, ale už měli v mysli mnoho rad. Rad, jež zaplní ten pocit, ale já ti pomáhám, byť se nemusím ničím významně přičinit.
Potom i těch, kteří se sice zamyslí, ale pro námahu je lepší hodit úsilí na práci někoho jiného nebo dalšího.
Ale když potkáte někoho, kdo vám prostě zvedne telefon, přijede, vyřeší situaci. Tak se to dá mezi svátky považovat za zázrak. Za opravdový zázrak, pro něž jsem ochotna se vyplakat z duše. Ale ne pro smutek, ale pro pocit, někdo tu je.
Někdo tu je, kdo naslouchá, kdo svůj zadek zvedne a jde někomu pomoci. I proto, že má k tomu dané vzdělání a my zde jako lidé nejsme proto, abychom si se vším poradili sami.
Tak, když máte doma někoho nemocného a potřebujete odborníka, je to prostě taková vlna vděčnosti, že vám někdo přispěchal na pomoc. A to fakt nemusel. Ono taková pohotovost je u mne ceněna skoro na věky.
Víte, dnes je to s tím tématem, starej se především sám o sebe dost ošemetné. Protože v době vánoční lidé, kteří se ocitnou v nějaké nouzi, jsou prostě bezprostředně odkázáni na toho, kdo jim může pomoci.
Já si v tomto úplně nejedu. Měla jsem dlouholeté bolesti a pokaždé, když jsem někoho oslovila, kdo by mohl vědět co s tím, (protože to se nedá dlouhodobě vydržet), ve většině případů jsem byla dost neuctivě odbyta. No ale to je dnes vedlejší, jenom prostě dovedu porovnat, co má pro mne vysokou hodnotu a cenu.
A nejsem jediná, komu je pomáháno, ale také i ta, co pomáhá. Ne proto, že potřebuji být samaritánem. Ale protože cítím, že to je lidská vlastnost i potřeba. Být tu pro ty, kteří vás potřebují. Takže, když je někdo bez domova, dám mu to, co si přeje. A ani mne nenapadne řešit za něho, co by měl a neměl.
Za mne je ten člověk silnější, než půl republiky. A za to si prostě zasluhuje odměnu. A když mám tu příležitost. Tak ji poskytnu. Stejně tak s lidmi, o nichž vím a osobně znám. Že jsou v životě sami. Nenechám je v tom. Ač sama mám nějaké problémy, vždy na ně myslím.
Vždy pošlu psaní nebo malou pozornost. Nechci, aby se cítili sami. Protože vím, jak zhoubné je takové prožívání. A tak si na Vánoce a svátky píšeme. Jsme tu vzájemně pro sebe.
Posílám zprávy do nemocnice i do domova. Jak se mám, co u mne nového a komunikujeme, i když jsem neměla sama sílu je osobně navštěvovat několik let.
Proč vám to říkám? Protože si cením charakteru lidí. Těch, kteří jsou v mnoha případech skoro neviditelní. Ale mnozí neví, jak ryzí a velká je jejich duše či srdce nebo charakter. Hodně mne toho naučili, aniž by si toho byli vědomi.
Naučili mne, že to co z nás dělá lidi je laskavost, pozornost a lidskost. A pak netušíte, jaké radosti se vám dostane, obyčejným dopisem. Obyčejnou zprávou, která není všední. Když lidé na sebe vzájemně myslí a nejsou spolu třeba ani pokrevně spojeni.
Jsou to přátelé. Jsou to lidé. A i bezdomovec vás může naučit, jak silní to jsou lidé. A jak nepokorní jsme my ostatní. Když on to zvládá v mrazech a my se ostatní choulíme u televize, plným talířem dobrot a sami víme, co všechno si dovedeme dopřát. A nejenom ve sváteční hodině.
Tito lidé jsou opravdoví hrdinové. Protože nestojí někde na stupních vítězů, nestojí nikde na pódiu, netváří se, že jsou všední tváři dne v nějakém médiu. Jsou to obyčejní stateční lidé, kteří dají druhému ruku, když to vážně potřebuje.
Tito neviditelní obyčejní lidé mají své vytříbené charaktery. Jsou to poklady, které běžně v životě přehlížíme. A to jsou oni, kdo drží tento svět pohromadě. Za to jim moc děkuji. A vážím si každé osoby, která má pro druhého místo a pochopení v dané přítomnosti.
Nečumí na vás, co to po nich chcete. Jdou vám vstříc, protože ví, že můžete. Že vy můžete jít dál, protože oni vás na své cestě střetli a nás obohatili, když jsme to potřebovali. Někdy to byla jenom sekunda, ale já vím, že se zapsala do věčnosti.
Přátelé buďme lidé, protože to je to, co nás odlišuje od ostatních. Lidé vytříbeného charakteru.
Sunwise
