Článek
Chtěla bych dnes zde všem osamoceným lidem vyjádřit úctu k jejich statečnosti i odvaze. Na životní cestě potkáváme mnoho lidí, ale jenom málokdo se nám vtiskne do duše nebo do srdce.
A když tu není, je nám teskně. Je nám smutno a je to přirozené. Nemusíte se za to trestat, obviňovat či mít jinou kritickou náladu vůči sobě. Už proto, že mnoho lidí mluví často o tom, jak lidé neumí být sami se sebou.
A jak se to mají naučit či jak je to potřebné. Ale vy vůbec nic z toho slyšet nechcete ani nepotřebujete. Moc dobře víte, kudy šly vaše šlápoty po tomto světě, kdo je vám milý a kdo ne.
Učení sebelásky a sebehodnoty nás nabádá se s tím vyrovnat a dodat si všechny potřebné atributy, nemáš lásku - dej si ji. Zní to tak moc obecně. Všichni víme a tušíme, že naše srdce se touží radovat a tuto radost s někým prostě sdílet.
Lidem zdatným s počítačem doporučuji si povídat. Povídat sám se sebou, se svým deníkem nebo s ChatGPT. Určitě vás uklidní, že vedete debatu. Kdyby jenom s ptáčkem na stromě. Veďte tuto konverzaci.
Koneckonců mne samota a osamocení naučilo si nějak vždy poradit. Když to bylo hodně blbé, zajela jsem na benzínku, tam jsou non-stop. Tam vždy někdo je, s kým můžete prohodit obyčejnou řeč. Třeba se jenom pozdravit, něco si popřát navzájem, nebo pár slov o dnešním dnu s někým konverzovat.
Já to tak dělám a když to nejde s benzinkou, mluvím na lidi, i kdyby v obchodě kam si chodím pro rohlíky. Nejhorší je se bát a nebo propadnout úzkosti. Jakýkoliv ale kontakt s druhou osobou vás aspoň na chviličku uklidní.
A každá taková chvilička je pro vás vzácností. Kterou si můžete pěstovat a hýčkat. Promluvit se sousedy. Udělat si příjemnou chvíli, navzájem se obohatit slovy nebo koláčky, či cukrovím. Vždy jsme to takto na Vánoce dělali a někoho navštěvovali.
Co na tom, že potkáte pocestného na ulici, třeba je také v duši osamocený. Nebojte se promluvit na lidi. Nekousnou vás a možná vás překvapí, jak radostní budou, že si i jich někdo také všiml.
Tolik k mé malé radě pro vás. Vždy to nějak jde. Vždy jde zajít někde na místo, které mám rád, a třeba se tam někdo známý ukáže. Já chodím i do lesa. I tam nabude člověk kus duševního klidu. A vy už jste sečtělí, vy už to znáte. Vy víte, co vám udělá na své duši dobře.
Víte, jak se cítíte, když se jenom kousek venku projdete. Když si věnujete vycházku a učíte oči novým zázrakům a vjemům. Vždy když je vnímáme jako nové, právě teď na tu chvíli zapomeneme na svou vnitřní bolest.
Čím více jdeme do neznáma, tím více nás může něco nebo někdo překvapit. I kdyby k vám přiběhl cizí pes a mával ocáskem, nebo jste nakrmili kočičku na ulici. Či s nimi chvíli pobyli v krátkém zastavení.
Všechno to jsou vzácné chvíle společného souznění a nikdy je nepodceňuji, že mají pro nás skryté dary. Dary úsměvu, dary přítomnosti jeden k druhému. Příroda mne naučila, že nic není ztraceno, když máme naději. Znovu vyjde slunce, znovu vstaneme z postele. Znovu se něco uděje.
Těm, kteří mají obrovské chmury, nezoufejte. Nejste na to sami. Je mnoho lidí, kteří nikoho hluboce blízkého nemají. Já vám věřím. Věřím, že se dokážete znovu na sebe s láskou podívat a věřit si. Že někde jsou ještě příští dny. A já to dělám tak, že si o nich sním a že si to i představuji. Velmi to pomáhá podvědomí se v sobě neutápět.
I v těch nejhorších chvílích, když to jde a nejste odkázání na postel a vážnou nemoc, jde zajít do obchodního domu a pozorovat lidi. Nebo se potěšit tím, jak si někde děti hrají a jsou veselé. Vzpomeneme si i my na takové chvíle. I my jsme byli děti.
A jako děti jsme se ničím netrápili zbytečně. Vždy jsme měli odvahu najít pro sebe nové zájmy a nové hry. Vaše duše už potřebuje neplakat a nesužovat se. Ale hledat všechny metody a způsoby, jak se znovu radovat.
Moc vám to všem přeji
Sunwise
