Článek
Dlouho jsem nic nenapsala, protože jsem měla vnitřní úpadek. Stejně jako vnější blackout, který jsme zaznamenali a musely se na chvíli pozastavit některé děje, tramvaje, metro a eskalátory.
Někdy v člověku uzraje podobné vnitřní vyhoření. To že jsem se cítila vyhořelá, jsem vnímala už velmi dlouho. Vlivem dlouhodobého stresu a dlouhodobé nemoci jsem se nemohla dostat dál, než do útlumu.
Poté jsem měla další výpadek. Kdy se mi svět otočil vzhůru nohama, mozek nezaspal a mnoho dní jsem jela non-stop a nadoraz. Stalo se to až do takové míry, že mi v hlavě z toho přeskočilo a vnímala jsem úplně jiné děje, než běžnou realitu.
Musela jsem se léčit. Nebo jsem tomu byla donucena. Tři měsíce v zařízení a tři měsíce návrat domů. Ten byl velmi těžkopádný. Dostala jsem se totiž zpět do stejné situace, která mne uvrhla do děsivého prožívání sebe sama i své vlastní reality. A musela v tom nějak fungovat.
Řekla bych, že šlo o pouhé přežívání. Kdy nemáte sílu se postavit na nohy, ale musíte. Aby alespoň základní úlohy a úkony mohly být vykonány. Někdy nádobí, jindy prádlo, běžný úklid i starost o domácí mazlíčky. A čas pro sebe. Toho času jsem měla velmi mnoho, ale díky letargii jsem jej nemohla nijak zručně a efektivně využít.
Ano, jenom jsem hodně času denně prospala, přežívala. A v tom stejném útlumu, kdy jsem se cítila bez energie si hledala způsob, jak z toho vystoupit ven. Věděla jsem, že potřebuji režim. Ale když nemůžete ani vstát z postele, protože nemáte sílu. Rady tipu, běž něco dělat byly neefektivní. Přesto jsem malé kroky konala.
Nejdříve si našla jednorázovou brigádu. Abych měla ze sebe alespoň nějaký pocit, že pro sebe něco dělám. A přivezu si domů peníze. To je dnes velmi důležitá komodita. Fungovat, pracovat, vydělávat. Když zůstanete dlouho v nemoci, máte sice nějakou sociální podporu, ale psychicky a čím jste doma déle je to horší a horší.
Vlastně se může stát, že je to pomalý a tichý horor. Na co být doma sám a v takovém propadu. Musíte jít někam ven. Donutit se jít na vycházku. Donutit se najít si brigádu, nebo krátkodobou práci. Tu dlouhodobou bych po tak dlouhém útlumu mé energie ani nezvládla. I to se mi povedlo. Dnes mám zaměstnaneckou smlouvu a začínám úplně od piky. Od pěti hodin týdně. A postupně si to budu navyšovat.
Ale důležité je nespěchat. Držet se svých cílů. Vnímat, že jsme na cestě. Psaní mi pomáhá si utříbit myšlenky. Někdy i život, protože se podívám zpětně. Vidím, co mám za sebou. Kolik útrap, strasti a bolesti jsem překonala. Kolik si dávám péče s vlastní trpělivostí nad sama sebou. Kolik jsem si musela dovolit nic nedělání, jenom proto, abych načerpala někde novou energii.
I peníze jsou energie. Proto když jich máte málo. Člověk strádá a chátrá. A to pak i na duševních procesech. A nemluvě těch mentálních. Kdy si stále říkáte, jak toto a tamto zaplatím. Musela jsem přijmout fakt, že dnes jsou věci takto. A odtud vycházím. Z tohoto bodu, kdy nevím jak se z něj vymotat. Přijmout i to, že to nevím. Ale že se budu nějak snažit.
Z toho jak spím celé dny a dopoledne. Ze dne na den musím vstávat v ranních hodinách a vypravit se do práce. Uklízím v jedné firmě. Řekla jsem si, že to není málo. I když v poměru se zdravými lidmi je to málo hodin. Je to má snaha, jak si zařídit v životě režim, který vlastně práce dává.
Nechtělo se mi psát, tvořit ani dělat věci, které jsem milovala. Najednou všechno byla jenom tíha, povinnost, práce a nutnost. Z takového stavu se vystupuje velmi těžko, pomalu a upřímně jsem ani nečekala, že mne takový stav znovu potká. Stav totální nouze. Na všech úrovních, jak duševní, mentální, fyzické. Zdravotní i sociální.
Když jste v tomto stavu dlouho - jste izolovaní. Od společnosti, od rodiny. Od přátel. A pak se ty myšlenky jenom mydlí. Proč jsem se do tohoto dostala, jak se mi to mohlo stát. Jak to, že druzí fungují a já vůbec. Jak se s tím mám vypořádat. Jak se nemám sabotovat. Vyplývá vám spousta negací automaticky. Protože v celkovém mínusu je i vlastní mysl v mínusu.
A co jsem tedy pro sebe udělala? Rozhodla se mít malé cíle. Malé kroky. Někdy to, že jsem zalila květiny byl výkon. Třeba že neuschly mi dodávalo síly. A takto malými krůčky jsem mohla zvyšovat pomalu své nároky na život. Který se mi ale vůbec nelíbil. Dokonce jsem neměla správné emoce, hormonální rovnováhu. Tedy prožívání máte takové, že hledíte na slunce a nic vám to neříká. Ani to, že je pěkný den.
Držela jsem se třeba jenom jemného vánku větru. Když zafoukal, cítila jsem kus životní energie, že ke mne přichází. A i když jsem se cítila celá zablokovaná, snažila jsem se si poslední zbytky síly a energie neničit. Přijmout, že i člověk může zažít vlastní blackout.
Dnes po velmi těžkých zkouškách mám zaměstnání. A i to se k němu dostat byla krutá cesta. Všechno papírování a vyřizování na něž jsem neměla ani sílu, ale šla jsem dál a věřila, že se to poddá.
A tak, když už máte podobné splíny a víte, že to už je hrozba a ne jenom varování. Naučte se sobě věřit, své intuici. Svým dojmům. Ono my se ocitáme ve spleti mnoha informací. Stáváme se na nich závislí a vůbec si nestíháme uvědomit, jak nás to všechno manipuluje, svírá a uzavírá do apatie, nečinnosti a nebo vysokého stresu, starostí a vyhoření.
Na vyhoření mám tento návod. Málokdo vám s ním pomůže. Věřit sobě nebo vyšším silám je tedy velmi podstatné. Věřit, že i toto zvládnu a opět se dostanu z té houpačky někde jinam. I kdybych si na ní měla skočit, pohoupat se a pak zase vyskočit. Zní to tak nějak jednoduše, ale prožívá se to velmi úzkostně. Přesto, věřte že je to houpačka a lze z ní seskočit. A jít kousek po svých a hledat tam střípky sama sebe. Opětovně se poskládat.
