Článek
Najednou to přestává být jasné. Společnost začne zpochybňovat, zlehčovat, přehazovat vinu. Muži přece nebrečí. Muži to zvládnou. A hlavně — muže přece žádná ženská mlátit nebude, že ne?
Jenže ono se to děje. A je to mnohem častější, než si většina lidí připouští.
Měla jsem možnost vidět příběh, který ve mně zanechal hlubokou stopu. Nejde o nikoho z bulvárních článků, žádné drama s modřinami na titulce. Jen muž, který miloval. Který se snažil. A který nakonec dostával facky – ne fyzické, ale ty, co bolí daleko víc. Psychicky. Emočně. Lhostejností. Manipulací. Nevděkem. Nevěrou.
Když síla není zárukou neporazitelnosti
Mnozí muži byli od malička vychováváni v duchu „chlap nepláče, chlap vydrží všechno“. Tohle stereotypní vnímání mužské role ve společnosti je hluboce zakořeněné. A přestože dnes už máme stále více mužů, kteří otevřeně mluví o svých emocích, stále je to spíš výjimka než pravidlo.
Když ale takový muž čelí nějaké formě domácího násilí, ať už psychickému, fyzickému, nebo emocionálnímu, málokdy si dovolí o tom mluvit. Bojí se odsudků, posměchu, ba i ztráty respektu. A to je začátek začarovaného kruhu – násilí, o kterém se nemluví, násilí, které není vidět.
Muži jako oběti domácího násilí
Existuje spousta důvodů, proč se o domácím násilí vůči mužům nemluví. Ať už je to ze strachu, z nedostatku empatie nebo z předsudků, že „muži by to měli zvládnout“. Bohužel, tento stav vede k tomu, že muži, kteří se stávají oběťmi domácího násilí, zůstávají v tichosti. Jsou to často ti, kdo mají pocit, že jejich bolest není důležitá, že jejich utrpení není skutečné.
Představme si takového muže, který je neustále ponižován svou partnerkou, vyčítán mu je každý krok, každý čin. Může to být psychické násilí, kdy je mu opakovaně říkáno, že je neschopný, nebo dokonce fyzické, kdy je ponižován, zastrašován, či napadán. Ať už to je jakkoli, tento muž má stejně tak právo na pomoc a podporu jako jakákoliv jiná oběť.
„Chlap přece nemůže plakat“
Často slýcháme, že muži jsou silní, že by neměli ukazovat slabost. To je postoj, který je zakořeněný v naší společnosti, ve výchově i v médiích. Ale co když to není pravda? Co když i muži mají své slabé momenty, momenty, kdy potřebují utěšit, potřebuji někoho, kdo je podrží, stejně jako každá žena?
Možná že muž, který je obětí domácího násilí, nepláče nahlas, ale to neznamená, že neprožívá stejnou bolest, zoufalství, osamělost a beznaděj. I muži mají srdce, emoce, touhy a potřeby. Ať už se to týká domácího násilí, citových zranění nebo frustrace ze životních okolností.
Důvody, proč toto téma zůstává neviditelné
Pokud se muž rozhodne mluvit o svých problémech, obvykle čelí riziku, že bude označen za slabého nebo nekompetentního. Což, samozřejmě, vůbec není pravda. Problémy s násilím a manipulací, stejně jako s psychickým týráním, jsou naprosto reálné a velmi nebezpečné pro každého – bez ohledu na pohlaví.
Muži často nemají přístup k potřebné podpoře, protože je společnost považuje za silné a samostatné jedince. Psychologické a právní služby jsou pro ně obvykle méně přístupné, nebo jednoduše – o nich nikdy neslyšeli. Ve chvíli, kdy by potřebovali pomoc, není jim jasné, kam se obrátit, aby jejich situaci nikdo nezlehčoval.
Je čas na změnu
Je důležité, abychom jako společnost začali vnímat všechny oběti domácího násilí stejně. Bez ohledu na pohlaví. Muži mají právo být vnímáni jako zranitelní, mají právo na pomoc, na podporu a na to, aby jejich problémy byly brány vážně.
Měli bychom přestat přemýšlet ve škatulkách. Měli bychom přestat říkat, že „muži nepláčou“, že „muži to zvládnou“. Je na čase si uvědomit, že i oni mohou mít svá slabá místa a i oni mohou potřebovat podporu, stejně jako každá žena.
