Článek
Když slyšíme slovo papež, často si představíme ikonu víry, symbol morálky, muže v bílém hávu, obklopeného davy, ale přitom tak… sám. Jenže za tím vším titulem, funkcí a aureolou „svatého otce“ je pořád člověk z masa a kostí. S tepem, co bije nejen pro Boha, ale i pro obyčejnou lidskou blízkost. A právě tady se to začíná trochu lámat.
Proč vlastně očekáváme, že zrovna ten, kdo kážou o lásce, ji sám nemá prožít naplno?
Církevní pravidla jsou tvrdá. Celibát, jak ho známe, není ale žádný věčný zákon vytesaný do kamene Boží rukou. Je to instituční rozhodnutí, historická záplata z 12. století, která měla chránit majetky a vliv. Tečka. Nešlo o čistotu duše, ale o kontrolu nad tím, co po knězi zůstane. A to je hodně daleko od Božího „Není dobré, aby člověk byl sám.“
Touha po partnerství, rodině nebo objetí není selhání víry. Je to projev lidství. A být lidský přece není hřích.
Představa, že papež večer zavře dveře svého pokoje a zůstane jen se svou samotou, i když celý den rozdával naději ostatním… je bolestivá. Kdo jemu nabídne oporu? Kdo jemu setře slzy, když ho tíha světa semele?
A přece existují lidé, kteří věří, že by i nejvyšší duchovní autorita měla mít právo milovat. Ne tajně. Ne za zavřenými dveřmi. Ale naplno, s úctou a požehnáním. A víte co? Možná jsme jednou blíž, než si myslíme – sám papež František už připustil, že celibát není dogma. A že se to může změnit.
Možná jednou přijde den, kdy se víra a láska nebudou vylučovat. Kdy nebudeme stavět zdi mezi duchovností a city. Kdy i ti, co nás vedou k lásce, nebudou muset zapírat tu svou.
