Článek
V útlém dětství se mi vši naštěstí vyhýbaly. Maminka říkala, že to bylo díky její nevšední péči o mě coby jedináčka. Dočkala jsem se až v pubertě. Určitě to bylo ve vlaku, kde se sedávalo po dvou, zády k sobě. Matně si vzpomínám, že za mnou tehdy sedělo zvláštní smrduté individuum.
Maminka spráskla ruce a oznámila mi, že to je hrozná ostuda a co si lidi o nás pomyslí? Příroda mi nadělila enormní množství vlasů, za což by jiné ženy děkovaly, ale mně kvůli vším přinesly muka. Taková veš je mrcha a vleze, kam se jí zlíbí. Ať jsi pánem nebo kmánem.
Mamina dlouze otálela a pak mi oznámila, že v žádném případě nikdo z naší rodiny neobětuje svoji čest a nevystaví se té hanbě jít zakoupit odvšivovací preparát. A pak následoval políček se slovy: „Co sis to, holka, uhnala? Pomalu dospělá, taková ostuda!“
Hlava mě svědila a drbala jsem se jak pokojový pinč, co prvně chytí blechu. A k tomu všemu se mi už zatraceně líbili kluci. Jít na rande s plnou hlavou ,breber‘ bylo pro mě jaksi nemyslitelné.
Zavšivit svoji křehkou a zranitelnou pubertální lásku?
Nikdy!
Byl by to jistý konec vztahu.
A tak byl tatík vyslán do drogerie, aby zakoupil láhev petroleje. V uměleckém pominutí tehdy velmi intenzivně a zuřivě maloval olejomalby. Přikoupil si láhev terpentýnu a prodavačku dokonale přelstil, že se jedná o preparát na mytí štětců.
Spokojený, že utajil rodinnou hanbu, donesl petrolej domů a tím odstartoval mé utrpení.
Dříve byla veš ještě pitomá, důvěřivá a dala se poměrně snadno zlikvidovat. A tak začal boj o přežití. Zda přežiji já - nebo ona. Bojovná maminka mi na hlavu nekompromisně vylila čtvrt láhve petroleje. Ten ukrutně smrděl a co víc, ještě pořádně štípal do rozedrané pokožky z neustálého drbání. Na hlavu jsem dostala igelitku a tento útrpný proces maminka opakovala během týdne třikrát.
Veš dětská je prevít a má své stanovy
Ve škole se nahlásila choroba, aby se ostuda a veš dál nešířila. Bála jsem se projít i kolem plotny, když babička zatápěla, a uctivým obloukem jsem obcházela zapalovače kuřáků.
Působila jsem, že mám na hlavě asi tak pět totálně promaštěných vlasů. Snažila jsem se je učesat do pěšinky a kvůli tomu jsem vypadala jak nagelovaný seladon.
Stokrát myté vlasy navíc nehodlaly vyčichnout, a tak jsem smrděla na sto honů jako petrolejová lampa. Ale bitvu jsme vyhráli, i když inkognito. Známe přece lidi, že?
Představte si, jaké je mít doma čtyři vlasaté komety, které marně a stále dokola zbavujete těch malých potvor donesených ze školky a později ze školy…
Dnes je veš vypočítavá, obrnila se proti zavedené chemii, odolává. Mne si drápky, nachystá sosák a směje se sveřepě našemu úsilí. Výrobci se předhánějí v ujišťování, jak se vši, díky právě jejich jedinečnému preparátu, pěkně zablokují dýchací otvory a ta se s marným voláním o pomoc udusí.
Není to pravda.
Jsem přesvědčena o tom, že se vši naučily dýchat zadky!
A tak zuřivě peru oblečení, ložní prádlo, ručníky, psa, tři kocoury… koberce, ubrusy, čepice taky …
Dítě s vlasy k pasu postupně ztrácí nervy i vlasy z věčného česání. A za týden je to tu znova. Vši se změnily, kdysi mívaly i křídla, přizpůsobily se. Jen my lidi jsme pořád stejní.
Když to oznámíte ve škole, pokrytci tvrdí, že zrovna jejich kluk nebo holka nic takového nemají.
Proč taky?
Oni jsou přece slušná a čistotná rodina, otec má dvě vysoké školy a maminka je manažerkou prosperující firmy. Navíc gruntují a platí paní na úklid!
Za rohem se ale drbou. A vaši rodinu pro jistotu taky.
Domů pak kupují litry petroleje a nosí igelitku ze supermarketu na hlavách.
A co vy?
Už se taky drbete?
Taková veš je vážně prevít! Jen o ní píšu a drbu se s vámi.
***
Pokud vás moje psaní oslovilo, mé knihy najdete na autorském profilu.
Děkuji za váš čas i přízeň.
