Článek
Totiž můj život je na draka už od dětství… jak patrno.
Ještě ráno jsem měla radost z tisíců čtení mých blogů…
Dopoledne jsem zaplatila předražené reklamy na mé knihy.
Odpoledne podražila má oblíbená káva. Nákup obecně stál tolik, že se prodavači rdí ještě teď. Doufám.
V podvečer jsem u čerpací stanice využila volně dostupné papírové ubrousky, abych si jimi mohla otřít ubrečené oči nad šílenou cenou za benzín. Ten nenasytně hltá můj čtvrt století starý vůz, kterému pro jeho loupající se metalízu něžně přezdívám Banán.
Večer mi můj muž sdělil, že ho odmítli už ve třetí firmě. Uchází se totiž o zaměstnání.
Převzdělaný až běda, na triku padesátka, tím fakt nemyslím dres. Přitom skvělý ajťák v seniorní funkci, co zatočí s každým bankovním systémem. Tím nechci naznačit, že by vybílil každý sejf, co se mu namane. Prostě vyvíjel půl života bankovní systémy, aby nás banky mohly pěkně obírat o poplatky a prosperovat. Asi ho potrestal bůh, Bill Gates nebo někdo takový mocný.
V korporátu s mezinárodním osazenstvem po osmnácti letech dosloužil. Tak ho prostě vyrazili. Co naplat.
Nově oslovené firmy vymýšlí jednu výmluvu za druhou… z technických důvodů jsme se rozhodli vypsanou pozici neobsadit. Za několik minut tatáž firma napíše, pardon, na tuto pozici jsme obsadili někoho jiného. No jasně, to známe. Mladý, blbý a výkonný junior pro ně bude pracovat za polovic a ještě rád.
Tři odmítnutí nejsou konec cesty. Jsou jen tři firmy, které nepoznaly, koho odmítly. Čtvrtá nebo pátá může být úplně jiný příběh. A můj muž je zatraceně skvělý.
Ovšem, v tu chvíli jsem pochopila, že můj osud je zpečetěn. Zemřu v bídě a hladu. Jako Boženka Němcová. Koneckonců měla taky čtyři děti, jako mám já. My umělci to tak máme. A pak nám postaví pomník. Co s hypotékou? Budeme muset prodat dům a koupit kůlnu. Nebo maringotku. Prý se dají sehnat nějaké domy, co si člověk sám postaví z třísek. Nebo tak něco.
Komu já, nebohá spisovatelka odkážu svůj knižní byznys a kdo za mě spálí jako páter Koniáš mé neprodané knihy? Za poslední měsíc mi jedna nadšená čtenářka poslala 50 Kč.
S úctou a pokorou děkuji. Ale to nestačí. Opravdu si toho ale moc vážím.
Polovina čtenářů teď odpadla. Chápu.
Další řádky jsou tedy určeny pro ty statečné.
Hlavně se nebojte vyhoření. Život je pes, ale čistokrevná rasa!
V květnu nejstarší dceru, která se v potu tváře poctivě živí v pražské Drutěvě už patnáct let, vyrazil majitel z podnájmu, protože byt prodává. Co naplat, ta holka lehce před čtyřicítkou (nemyslím teplotu) se musela vrátit domů k mamce a tátovi a denně hodinu a půl dojíždí tam i zpět… V Praze ji prostě nechtějí. Nemá tam trvalé bydliště, a tak sociální odbory vymýšlí jednu klauzuli za druhou, proč jí nemůžou zajistit sociální bydlení.
Sen o starší paní, která ji přichýlí k sobě do domečku se zahrádkou, pejskem a kočičkou, se po čase rozplynul.
Nejmladší dcerka si domů přistěhovala přítele.
„Mami, neboj. Hlava je hruškovitého tvaru, líce jsou poněkud vystouplé a výrazné… Je anglického původu odkudsi z Bristolu… Je hodný, neslintá, nekouše… a má mě vážně moc rád.“
V tu chvíli vypadala jak Zdeněk Srstka, když zaníceně licitovala jeho klady. Představila jsem si dobře pěstěného čistokrevného pražského krysaříka.
Nu dobře, budeš brzy plnoletá, tak ho sem vezmi. Svolila jsem velkoryse. A již oslabený otec - podlehl. Zatím pouze psychicky. S chabým důrazem jsem alespoň kladla podmínky. Bude si čistit boty, trochu vařit, občas se postará o moje auto a bude včas chodit domů z práce.
Jo, vše by sedlo.
Jen z té práce ho dva dny po nastěhování také po vzoru hlavy rodiny - vyhodili. Prý byl málo aktivní a neodpovídal na výzvy kolegů, že by mohli jít společně na pivo.
Kluk je mladý, blbý, pracovitý… dře jak mezek. Tak se chytil velmi brzy.
A protože máme dětí jak nábytku, tedy vlastně čtyři přeslice… další dvě dcery žijí naštěstí v Praze, více méně blaze. Čtvrté a zřejmě ne poslední vnouče je na cestě a já budu zase o kus bohatší babičkou.
A tak se v našem domě protnuly čtyři generace. Občas je sotva na čím dál dražší skývu chleba. Občas je to na oprátku. Ale nejsem Julius Fučík.
„Jééé, Šárko a my vás tak rádi čteme! Jste vážně super!“ píší mi čtenáři jeden za druhým.
Sakra.
A právě proto to dělám. Děkuji! Vážně děkuji za každou prodanou knihu a za každé ráno, kdy mě nic nebolí. Kdy opadne na chvíli tinnitus, který mám jako válečný invalida v uších ze sluchátek, která jsem třicet let nosila v pražských i mimopražských rádiích na hlavě při vysílání a neúnavně dělala lidem dobrou náladu.
Lidé jsou povrchní, říká se. Za chvíli na tebe zapomenou. Ba ne. Dodnes mi volají a píší a nezapomenou mi poslat přání k narozeninám. A že je jich požehnaně.
A tak žehnám i vám.
Protože vím, že to v dnešní době válek, politických šarvátek a lidské vzájemné nenávisti a nevraživosti nemáte vůbec lehké.
Ani já nemám.
A přesto se nebojím napsat. Živote můj, díky. Za vše, co jsi mi dal i vzal.
S nikým na světe bych tě nevyměnila!
