Článek
Procházím pražskou Petrskou čtvrtí. Klidnější ulice, domy, které nejsou jen kulisou pro turisty, ale místem, kde někdo skutečně bydlí. A mezi nimi auta. Některá sem patří. Jiná zjevně jen projíždějí.
Většina z nich nemá zde svůj cíl cesty. A přesto tu jsou. Tato cesta je totiž mnohdy rychlejší než kolem řeky.
Když jsem se dozvěděl, že Praha 1 plánuje uzavřít Petrskou čtvrť pro průjezd mimo dopravní obsluhu, moje první reakce nebyla odpor. Nedává mi smysl tvrdit, že jakékoli omezení je automaticky špatně. Město má právo chránit své obyvatele. A někdy je regulace nutná.
Jenže pak přijde druhá myšlenka. Co se vlastně změní?
Problém totiž není v tom, že by Praha měla málo pravidel. Problém je v tom, že velká část z nich dnes funguje spíš jako doporučení. Značky stojí, ale chování se nemění. Ne proto, že by lidé byli zlí nebo ignoranti. Ale proto, že velmi rychle vycítí, kde hranice ve skutečnosti nejsou.
Pokud něco porušíte a nic se nestane, mozek si to zapamatuje. A příště už o tom ani nepřemýšlí.
V Praze dnes není výjimkou otáčení se na světelných křižovatkách tam, kde je to zakázané. Parkování v protisměru. Zastavení „jen na chvilku“, které se protáhne. Ne proto, že by si lidé říkali: kašlu na pravidla. Ale proto, že vidí, že to dělají ostatní. A že to prochází.
Pravidla, která se nevymáhají, totiž přestávají být pravidly. Stávají se kulisou.
A tady se dostáváme k jádru problému.
Pokud město zavede nové omezení, ale nebude ho schopné nebo ochotné důsledně vyžadovat, nevznikne tím větší pořádek. Vznikne jen další značka. Další vizuální prvek v ulici, který lidé po pár týdnech přestanou vnímat.
Ne proto, že by chtěli pravidla porušovat. Ale proto, že se naučili, že hranice jsou pružné.
Je tu ještě jeden rozměr, který se v debatách objevuje méně. Každé omezení dopravy na širším území totiž neznamená, že auta zmizí. Znamená, že se přesunou jinam.
Zátěž, která zmizí z jedné čtvrti, se často objeví v jiné. V ulicích, kde lidé možná nemají hlas, mediální pozornost ani politickou prioritu. Regulace tak může pomoci jedné části města – a současně zhoršit život jiné.
I proto má smysl se ptát, zda nové zákazy nejsou jen přesouváním problému, místo aby řešily jeho příčinu.
Tohle se netýká jen řidičů. Jakmile vystoupíme z auta, jsme chodci. Když nasedneme na kolo, jsme cyklisté. Role se mění, chování často zůstává. Přecházení na červenou, jízda po chodníku, ignorování značek. Město dnes funguje v režimu neustálého pohybu a tlaku. A v takovém prostředí se hranice snadno rozplývají.
Bez jasného signálu, že pravidla platí, se z odpovědnosti stává osobní volba. A osobní volba se velmi rychle přizpůsobí okolí.
Největší riziko uzavření Petrské čtvrti proto není v samotném omezení. Je v tom, že se zopakuje známý scénář: dobrý záměr, slabé vymáhání, postupná rezignace.
A nakonec otázka, kterou si lidé položí sami: „Proč bych to měl dodržovat, když to nedodržuje nikdo jiný?“
Pokud chceme nastavovat hranice, musíme je být schopni držet. Ne namátkově. Ne občas. Nejen na začátku. Ale tak, aby bylo zřejmé, že pravidla nejsou jen návrhem, ale skutečnou dohodou.
Bez toho se z každého dalšího omezení stane jen další vizuální smog v ulicích. A důvěra v pravidla se bude dál pomalu vytrácet.
