Článek
Jako bývalý autodopravce jsem strávil život počítáním nákladů na kilometr. Dřív to byla jasná matematika, dnes je to spíš černá magie a nekonečný boj s emisními limity. Nedávno jsem v autorizovaném servisu, kde jsem nechal další astronomickou částku za opravu banality komplikované emisními systémy, položil přijímacímu technikovi prostou otázku: „Je normální, že se mi ta auta pořád tak sypou?“
Dostal jsem odpověď, která by se měla tesat do kamene: „No jo, pane, když vy s nimi jezdíte, tak se nedivte…“
Past jménem „Moderní ekologie“
Nová auta se spalovacími motory jsou dnes stroje s neuvěřitelnou složitostí. Každé čidlo, každý EGR ventil a každá regenerace filtru pevných částic jsou v autě jen proto, aby papírově splnila normy. Výsledek? Auto sice splňuje Euro 6, ale jeho reakce na plyn připomínají úředníka, který si musí nejdřív nechat podepsat pět formulářů, než vám dovolí zrychlit. Ta auta jsou prostě udušená.
Lekce z minulosti: Když „šedá myš“ dává lekci
Nedávno jsem měl možnost se svézt vozem, který v době svého vzniku nebyl ničím výjimečný – Opelem Astra generace G z roku 1998. Buďme k sobě upřímní, tehdy to byla nudná šedá myš, obyčejné rodinné auto. Dnes by se svými rozměry zapadla spíše do kategorie mini.
Samozřejmě, v téhle Astře si nespárujete telefon se systémem a i pasivní bezpečnost je oproti dnešku jinde. Ale ten mechanický rozdíl? Šokující. Plyn je tam ještě postaru vedený lankem. Žádná elektronická prodleva, žádné přemýšlení řídicí jednotky, jestli mi nezruinuje rozpočet na emise. Šlápnete a auto díky své nízké váze okamžitě jede. I s motorem 1.4 (63 kW) působilo živěji než moderní vozy, které jsou sice papírově silnější, ale v reálu působí jako v agónii.
Paradox jménem elektřina: Když rodinný „stěhovák“ prohání legendy
Měl jsem v životě štěstí a mohl jsem se svézt v ikonách jako Mustang, Porsche 911, Ferrari nebo Lamborghini. Zatímco Ferrari a „Lambo“ jsou stále v jiném vesmíru, u Mustangu nebo legendární devětsetjednáctky jsem zažil šokující srovnání.
Pokud dnes totiž chcete zažít tu okamžitou radost a reakci, kterou měla stará Astra s lankem, musíte paradoxně přesedlat do elektromobilu. I obří SUV, jako je Kia EV9, dokázalo v pocitovém zrychlení a určité „drzé“ zábavnosti konkurovat těmto ikonám. Elektromotor totiž, stejně jako to staré lanko, nezná slovo „prodleva“. Nečeká na otáčky ani na turbo. Šlápnete a letíte.
Neříkám, že je to cesta pro všechny
Znamená to, že je elektro dokonalé? Rozhodně ne. Netvrdím, že je to spása světa nebo jediná správná cesta. I tato technologie má své bolesti – od infrastruktury až po vysokou cenu. Není to černobílé.
Ale jedna věc je jistá: stojí za to odhodit předsudky a jít si to zkusit. Já sám jsem využil možnosti různých předváděcích akcí, abych si udělal vlastní názor založený na realitě, ne na hospodských diskusích.
Závěr
Dnešní svět aut je postavený na hlavu. Servisy nám vyčítají, že s auty jezdíme, a spalovací motory jsou tak složité, že samy sobě házejí klacky pod nohy. Zábavnější auta na benzín jsou kvůli regulacím odsouzena k zániku. Pokud se chcete za volantem znovu bavit a cítit okamžité spojení se strojem, máte dnes dvě cesty: buď si hýčkat starou mechanickou „vránu“ z devadesátek, nebo zkusit moderní elektřinu. To, co je mezi tím, už mě osobně prostě nebaví.
