Článek
Kdo by to neznal. Máte chvíli času v MHD, stojíte ve frontě u lékaře nebo čekáte na poštu. Automaticky sáhnete po telefonu a prst začne kmitat po displeji. Sociální sítě vědí přesně, co vám naservírovat. Algoritmy nelžou – nabízejí nám to, co nás naštve, nebo to, co nás potvrdí v naší pravdě.
Sledoval jsem to dlouho a začalo mě to fascinovat. Proč mají lidé tak extrémně odlišné pohledy na stejnou věc? Rozhodl jsem se pro malý experiment. Nebudu nikoho poučovat, nebudu nahořklý, nebudu ironický. Budu se prostě slušně ptát.
„Proč si to myslíš?“ – Otázka, která vyvolává agresi
Chtěl jsem pochopit proces. Ne to, co si ten člověk myslí, ale jak se k tomu dopracoval. Kde se vzal ten konkrétní pohled na svět?
Reakce mě šokovaly svou uniformitou. Místo vysvětlení přišel útok. Osobní urážky, nálepkování a okamžitý úkrok stranou. Standardní vzorec vypadal asi takto:
- Já: „Můžete mi vysvětlit, proč si myslíte, že tohle je správná cesta?“
- Odpověď: „A co Dozimetr? A co Fialova kampelička? A co civilisté na Donbasu?“
Na jednoduchou otázku nepřišla jednoduchá odpověď. Rozhovor se vždycky stočil jinam. Pryč od tématu, do mlhy jiných kauz a historických křivd. Došlo mi, že my už spolu nemluvíme stejným jazykem. Používáme sice stejná česká slova, ale jejich význam je pro každou stranu úplně jiný.
Alternativní pravda vs. rozčarování z reality
V našem digitálním rybníčku se vytvořily dvě skupiny, které se v podstatě nepotkávají:
- Svět „skryté pravdy“: Lidé, kteří čerpají z alternativních zdrojů. Mají pocit, že konečně prohlédli. Že mainstream lže a oni mají klíč k tajnému vědění. Každá událost má jasného (často vnějšího) viníka a všechno do sebe dokonale zapadá jako v detektivce.
- Svět „systémové kritiky“: Lidé, kteří jsou zděšeni stylem komunikace současné vlády. Vadí jim konkrétní kroky, mají pocit, že se vytrácí slušnost a překračují se hranice, které měly zůstat nedotknutelné.
Obě skupiny mluví o stejných politicích. O stejné zemi. A přesto se dívají na dva jiné světy. Když jeden řekne „ohrožení demokracie“, druhý slyší „prolhaná propaganda“.
Emoce jako zkratka k (ne)porozumění
Čím déle jsem tyhle debaty sledoval, tím víc mi docházelo, že fakta už nikoho nezajímají. Hlavní roli hrají emoce. Emoce jsou totiž skvělá zkratka. Ve složitém a nepřehledném světě vám emoce okamžitě řekne, kdo je přítel a kdo nepřítel. Bez přemýšlení. Bez pochybností.
Rozdělená společnost ale není jen nešťastná náhoda. Je to mocný nástroj.
Když jsme v sobě zaklesnutí v nekonečném boji o to, kdo má větší pravdu, nezbývá nám síla ptát se na skutečné příčiny problémů.
Spor o realitu, který nemá vítěze
Možná se dnes nehádáme o politiku. Možná je to mnohem hlubší. Žijeme v různých vysvětleních světa a každé z nich má své vlastní zdroje, své autority a své „posvátné“ pravdy.
Nevím, jak z toho ven. Nevím, jestli se tyhle dva břehy dají ještě někdy přemostit. Ale vím jedno: Dokud se přestaneme ptát a budeme jen barikádovat své pozice, nepřestane to být jen spor o názory. Stane se z toho spor o samotnou realitu.
A to je válka, ve které nakonec prohrajeme úplně všichni.
