Článek
Stojím v autě u tramvaje. Lidé nastupují. Vím, že mám čekat. Ne proto, že bych si to teď složitě vyhodnocoval, ale proto, že to je jedno z prvních pravidel, které nám v autoškole vtloukali do hlavy.
Auto přede mnou ale projede. A v tu chvíli si uvědomím, jak snadno člověk jedná podle toho, co vidí kolem sebe. Ne proto, že by chtěl porušit pravidla. Ale proto, že reaguje. Automaticky. Bez přemýšlení.
Zůstanu stát.
A za mnou se ozve troubení.
Podobné situace se v Praze dějí každý den. Objíždění tramvají, otáčení se na křižovatkách, vlastní pruhy tam, kde žádné nejsou. Člověk si na to zvykne. Přestane se nad tím pozastavovat. A možná právě v tom je problém.
Nejde o to, že by většina lidí chtěla pravidla porušovat.
Jde o to, že se učíme z chování ostatních.
Když vidím auta objíždět tramvaj v zastávce zleva, automaticky zpozorním. Ne proto, že bych si chtěl hrát na lepšího řidiče. Ale proto, že mám v hlavě obraz z mládí, který se mi v tu chvíli vždycky vybaví.
Viděl jsem tehdy, jak protijedoucí tramvaj napíchla na oj auto, které ji právě takto objíždělo. Nebyla to teorie ani dopravní výchova. Byla to realita. A od té doby tohle pravidlo nevnímám jako předpis, ale jako hranici, za kterou už nejde riskovat.
Bylo by ale nefér tvrdit, že se to týká jen řidičů. V Praze předpisy nedodržuje prakticky nikdo. Jakmile člověk vystoupí z auta, je z něj chodec. Když nasedne na kolo, stává se cyklistou. Role se mění, chování často zůstává.
Přecházení na červenou, jízda na kole po chodníku, ignorování značek. Ne proto, že by lidé chtěli škodit. Ale proto, že město funguje v režimu neustálého pohybu a tlaku. A v takovém prostředí se hranice snadno rozplývají.
Když podobné chování vidím u běžných lidí, většinou nad tím mávnu rukou. Když ho ale vidím u těch, kteří se v provozu pohybují celý den, zarazí mě to víc. Ne proto, že bych jim chtěl něco vyčítat. Ale proto, že od nich automaticky očekávám, že budou ti poslední, kdo začne jednat bez přemýšlení.
A často to tak není.
Ještě znepokojivější je moment, kdy dotyčný ani netuší, že udělal něco špatně. To už není selhání jednotlivce. To je známka prostředí, kde se základní pravidla postupně vytrácejí z vědomí.
Největší problém ale není jeden přestupek. Je to to, že projde bez následků. Jakmile se nic nestane, chování se začne šířit. Stačí jeden člověk, který si vytvoří vlastní řešení tam, kde žádné není. A během chvíle se k němu přidají další.
Ne proto, že by všichni chtěli porušovat pravidla.
Ale proto, že vidí, že to funguje.
Chaos se nešíří přes zlobu.
Šíří se přes nápodobu.
V takovém prostředí přestává dávat smysl apelovat na jednotlivce. Pokud systém dlouhodobě nereaguje, vysílá tím jasný signál: pravidla jsou spíš doporučení než hranice. A porušování se pak stává racionální volbou, ne výjimkou.
A tady se dostáváme k širší odpovědnosti.
Když se mluví o změnách, které by měly zlepšit bezpečnost nebo kulturu chování ve městě, první reakce bývá často stejná: tohle lidé nechtějí. Bude to nepohodlné. Bude to nepopulární. A uvědomím si, že vlastně ani já bych to slyšet nechtěl.
Jenže otázka je, jestli to něco mění.
Praha je město, kde se dá fungovat bez auta. Přesto si zvykáme na stav, kdy pohodlí vytlačuje ohledy i pravidla. Jako by bylo důležitější plynule se pohybovat než respektovat hranice, které mají chránit ostatní.
Jenže pohodlí není neutrální.
Vytváří tlak. Na rychlost. Na plynulost. Na to „nezdržovat“.
A právě v tomhle tlaku se pravidla začnou ohýbat jako první.
Možná tedy hlavní problém nejsou jednotlivci ani konkrétní skupiny. Možná je problém v tom, že jsme si jako město zvykli tolerovat stav, který nefunguje, protože jeho změna by byla nepohodlná.
A chování, které projde bez následků, se rychle stává normou.
Normou, ze které se pak těžko ustupuje.
