Článek
V České republice je podpora nacismu trestná, zatímco podpora komunismu je v podstatě tolerována. Tato nerovnost v přístupu k dvěma totalitním ideologiím vyvolává otázky: Proč je jeden extrém zakázán, ale druhý nikoliv?
Není čas přehodnotit celý přístup k potlačování ideologií? V tomto článku argumentuji, že podpora jak nacismu, tak komunismu by měla být legální – ne proto, že bych tyto ideologie obhajoval, ale proto, že zákaz jednoho či druhého je nejen neefektivní, ale může být i kontraproduktivní.
Také tvrdím, že obě ideologie jsou odporné a každý podporovatel, by se nad sebou měl zamyslet. Myslím si, že ideologie, která hlásá nevraživost k osobám jiné rasy nebo jiného národa, a ideologie, která hlásá nevraživost k osobám s větším majetkem a prosazuje snahu je o tento majetek připravit, jsou nepřijatelné a nemají v 21. století co dělat. Jenže jak si ukážeme v článku, tak zákaz nic neřeší a může mít dokonce opačné účinky.
Zákaz ideologií neřeší problém
Zakázat ideologii neznamená vymýtit ji z myslí lidí. Historie ukazuje, že potlačování názorů – ať už nacistických, komunistických, nebo jiných – nevede k jejich zániku. Naopak, zákaz může dodat ideologii auru „zakázaného ovoce“, které je pro některé lidi tím lákavější.
Když je podpora nacismu trestná, jeho příznivci se nestávají umírněnějšími. Místo toho se stahují do podzemí, kde se jejich přesvědčení může ještě více radikalizovat. Tajná uskupení, online fóra a zašifrované skupiny nejsou prostředím pro otevřenou diskuzi, ale pro utvrzování se ve vlastní „pravdě“.
Příkladem může být vývoj extremistických hnutí v zemích, kde jsou některé ideologie zakázány. Například v Německu, kde je nacistická symbolika přísně regulována, se přesto objevují neonacistická hnutí, která nacházejí způsoby, jak zákony obcházet. Zákaz tedy problém nevyřešil – spíš ho přesunul do stínů.
Svoboda slova jako základ demokracie
Zrušení zákazu podpory nacismu a zrovnoprávnění jej s podporou komunismu by posílilo svobodu slova, která je jedním z pilířů demokratické společnosti. Pokud věříme, že demokracie je dostatečně silná, měla by být schopna čelit i těm nejodpornějším názorům bez toho, aby je musela umlčet zákonem (což stejně nefunguje).
Svoboda projevu neznamená souhlas s každým názorem – znamená právo tyto názory vyslovit, diskutovat o nich a případně je vyvrátit.
Když nacisté nebo komunisté vystoupí veřejně se svými názory, otevírá se prostor pro dialog. Ostatní mají šanci argumentovat, ukázat slabiny těchto ideologií, zesměšňovat je a přesvědčit jejich stoupence nebo alespoň oslabit jejich vliv na nerozhodnuté. Pokud ale tyto ideologie zůstávají tabu, diskuse se nekoná. Výsledek? Příznivci se cítí jako mučedníci a jejich přesvědčení sílí.
Veřejná diskuse versus tajné kluby
Představme si, že by nacisté mohli veřejně pořádat shromáždění nebo psát manifesty. Ano, bylo by to nepříjemné, možná i odporné. Ale zároveň by to znamenalo, že jejich myšlenky budou vystaveny světlu kritiky. Každý by mohl vidět, jak jsou jejich argumenty křehké, jak ignorují historická fakta, nebo jak jsou v rozporu s realitou.
V otevřené společnosti mají špatné myšlenky menší šanci přežít, protože jsou neustále zkoumány a zpochybňovány.
Naopak, když extremisté působí v utajení, jejich názory nejsou vystaveny odporu. V uzavřených kruzích se mohou navzájem utvrzovat v tom, že mají pravdu, a nikdo jim neodporuje. Výsledkem je radikalizace, která může vést k násilí nebo jiným formám destruktivního chování. Legalizace by tedy mohla paradoxně snížit riziko extremismu tím, že by otevřela cestu k jeho demaskování.
Proč rovný přístup k oběma ideologiím?
Není spravedlivé, že podpora nacismu je trestána, zatímco podpora komunismu nikoliv. Obě ideologie mají na svědomí miliony obětí a obě mají potenciál ohrozit svobodu a demokracii. Pokud zakazujeme jednu, měli bychom zakázat i druhou – nebo, jak navrhuji, nezakazovat žádnou.
Selektivní přístup jen podkopává důvěru v právní systém a vytváří dojem, že některé zločiny jsou „méně zlé“ než jiné.
Navíc, kdo rozhoduje, která ideologie je „příliš nebezpečná“ na to, aby byla povolena? Dnes je to nacismus, zítra to může být něco jiného. Jakmile připustíme, že stát může některé názory zakázat, otevíráme dveře potenciálnímu zneužití moci.
Historie nám ukazuje, že státy, které začaly omezováním „nebezpečných“ myšlenek, často skončily u potlačování všech názorů, které se vládě nelíbily.
Závěr: Síla otevřené společnosti
Legalizace podpory nacismu a komunismu není o glorifikaci těchto ideologií, ale o důvěře ve svobodu slova a otevřenou diskuzi. Zákaz ideologií nejenže nefunguje, ale může je ještě posílit tím, že z nich dělá tabu. Místo potlačování bychom měli extremistické názory vytáhnout na světlo, diskutovat o nich a ukázat, proč jsou špatné. Jen tak můžeme skutečně oslabit jejich vliv a zabránit jejich šíření.
Demokracie není křehká váza, kterou musíme chránit před každým špatným názorem. Je to živý organismus, který sílí v diskusi, kritice a střetu myšlenek. Dovolme tedy i těm nejhorším ideologiím, aby byly slyšet, a pak je porazme argumenty.
