Článek
Nejspíš by se o tomto incidentu širší veřejnost nedozvěděla, kdyby zástupci hostujícího týmu Cézavy B, který zápas na hřišti Říčan (se Švancarou v sestavě) nakonec vyhrál, nenabrali odvahu a neuvedli Švancarův zkrat do zápisu hlavnímu rozhodčímu. Důvodů, proč tak učinili, mohlo být hned několik.
Tím nejpodstatnějším byl fakt, že měl hostující tým na soupisce hned tři ukrajinské hráče, z toho dva v základní sestavě a jednoho na střídačce.
Dalším může být samotný pohled na statistiky, jenž říká, že se ukrajinští hráči nemalou mírou podílejí na úspěchu svého týmu, kterému aktuálně patří druhá příčka tabulky, zatím co se jejich soupeř krčí na předposledním místě.
Co ovšem přimělo Petra Švancaru „brnknout“ zcela opovrženíhodným způsobem zrovna na etnickou strunu? Nejspíš to slyší ve svém okolí dost často.
Ano. Projevy ukrofobie jsou v české společnosti docela smutnou skutečností. O to víc, že se nejedná o ojedinělé excesy, ale hodně rozšířené a docela závažné morální selhání, které by se dalo nazvat i úpadkem. Útoky vůči lidem ukrajinské národnosti ve veřejném prostoru i na sociálních sítích jsou opravdu znepokojivé a co je ještě horší, vůbec jich neubývá, spíše naopak. Pořád dokola se opakující narativy typu „proč nebojují za svou zemi?“ (někdo je nutí?), „mají všechno zadarmo“ (ne, nemají) nebo „jsou to banderovci“ (i kdyby, trestné to není, jelikož „banderovci“ byli totéž, co účastníci tzv. třetího odboje) jsou v naprostém souladu s kremelskou propagandou, která našla v českém prostoru úrodnou půdu, notně přiživovanou českými (opozičními) politiky a různými samozvanými „českými vlastenci“.
A co Petr Švancara?
Ten se po třech dnech od incidentu za svá slova prostřednictvím videa omluvil. Ale proč až tak pozdě? Nabízí se pouze jediná odpověď a to ta, že byl k tomu popohnán na základě platných kontraktů, jinak by se tím vůbec nezabýval, což ovšem nic nemění na tom, že je mezi lidmi s primitivními způsoby sebeprezentace pořád za modlu. Jak se říká, svůj ke svému…
