Článek
Čelní představitelé české politické scény bez ohledu na stranickou příslušnost se nejednou předháněli v pompézních prohlášeních, jak občanům zajistí životní úroveň a příjmy, jež mají jejich němečtí nebo rakouští sousedé. Přesto k tomu nikdy nenastal celospolečenský konsenzus jak a kdy toho chtějí dosáhnout. Prostě někdo jen tak plácnul do éteru, že je třeba tady mít stejné podmínky, jaké mají Georg a Margarete tady přes hranici. Důvod, proč k tomu nikdy nedošlo, je přitom mnohem prozaičtější, než by se mohlo zdát.
Mentální predispozice většiny obyvatel českých zemí prostě není přizpůsobena k tomu, aby lidé na ty lepší životní podmínky přistoupili. Jedním z faktorů je i ten, že byli po dvě generace indoktrinováni v zhoubném rovnostářském politickém systému, kdy mít víc, než měl někdo druhý, se zkrátka nenosilo. To se, samozřejmě, předávalo z generace na generaci.
Tudíž máme tady hodně výrazné sklony k zášti, která je uvnitř české společnosti docela signifikantním znakem, provázeným od druhé poloviny 19. století, kdy vyvrcholilo tzv. národní obrození, silně protiněmeckými sentimenty, jež měly za následek doutnající národnostní rozepře jak v rámci Rakousko-Uherska, tak v pozdější existenci tzv. Československého státu, vzniknuvšího po konci světové války. Netřeba dodávat, jak negativně se jeho vznik podílel na pozdějších událostech, které pak vyvrcholily světovou válkou s pořadovým číslem dvě a poté nespravedlivým vyhnáním sudetských Němců z Československa (včetně konfiskace jejich majetku), doprovázeným četnými zločinnými excesy (lynčování, vraždy, znásilnění), které neušetřily ani děti, přičemž jejich viníci nebyli nikdy potrestáni.
Zde také pramení další z faktorů, kvůli kterému není česká společnost připravena na to, aby si zajistila životní standard, srovnatelný s tím, jenž je v sousedních, německy mluvících zemích, naprostou samozřejmostí a tím je morální sebereflexe. Právě způsob českého, zcela nekritického nahlížení na svou vlastní historii a minulost, jest alfou a omegou toho, jak je na Čechy v Německu a Rakousku nahlíženo a proč musí dojít nejdříve k revizi oficiální české historiografie, zatížené etnocentrismem, palackovsko-jungmannovským nacionalismem a šovinismem, kterou navíc čtyřicet let vlády KSČ ještě víc podtrhlo a přimělo část populace vzhlížet nejen k bývalému režimu, ale i k SSSR/Rusku.
Jaké je tedy shrnutí?
Ještě jednou se vrátím k polistopadové době, která mohla (a měla) po neblahé zkušenosti s rudou totalitou, najít dostatek odvahy vzít otěže odpovědnosti a odčinit všechno zlé, co bylo během předchozích čtyřiačtyřiceti let nejvýraznější skrvnou na českém svědomí. Byť byly slibné náznaky, nikdy to nedospělo dál, než jen po hranici stanoveného protokolu. Za ní by česká ješitnost zřejmě hodně utrpěla.
