Je na čase, aby se NATO zapojilo do války na Ukrajině

Po více než dvou letech od začátku války na Ukrajině se napadená země stále statečně brání. Otázkou je, jak dlouho dokáže silnějšímu a početnějšímu soupeři vzdorovat. Ukrajině se proti všem předpokladům podařilo odrazit počáteční ruský útok a za velké podpory Západu hraje s agresorem stále vyrovnanou partii. Její zdroje, zejména ty lidské, se ovšem rychle krátí, čehož si je Rusko dobře vědomo, takže přešlo na strategii tzv. opotřebovávací války, jejíž cílem je vést válku do doby, kdy Ukrajině dojdou lidské či materiální zdroje.

V září 2022, tedy zhruba půl roku od ruské invaze na Ukrajinu, ruské Ministerstvo obrany uvedlo, že v průběhu „speciální operace“ bylo dosud zabito 61.207 ukrajinských a pouze 5.937 ruských vojáků. Tato čísla pochopitelně neměla s realitou nic společného, protože ruské ztráty od samého počátku převyšovaly ztráty ukrajinské. Podle současných amerických odhadů přišli od února 2022 Ukrajinci zhruba o 150.000 mužů (číslo zahrnuje i raněné), zatímco Rusko již ztratilo více než 500.000 vojáků.

Právě strategii „Nas mnogo“ se Rusko rozhodlo na Ukrajině razit. Počet obyvatel Ruské federace (144 milionů) je 4× vyšší než počet obyvatel Ukrajiny. Ruská armáda se zejména na záčátku války ukázala být mimořádně neschopnou, protože ani při své nesmírné převaze (vojáků i vojenské techniky) nebyla schopna Ukrajinu porazit. Podle vyjádření ruských představitelů se navíc očekávalo, že se tak stane během několika málo týdnů, maximálně měsíců.

Vlastní bojovou impotenci se tak Rusko následně rozhodlo vykompenzovat taktikou zmíněné opotřebovávací války. Jinými slovy počkat až Ukrajině dojdou lidé či peníze. Zatímco Rusko neváhá mobilizovat vrahy, násilníky a pro válku má díky počtu i struktuře svého obyvatelstva stále dostatek lidských zdrojů, Ukrajina je na tom jinak. Přestože v zaostalých regionech nekonečné Sibiře se pořád najde dost těch, pro které je vidina několikanásobně vyššího výdělku velmi lákavá, pro mladé Ukrajince má život o poznání vyšší hodnotu, takže jich nyní statisíce žijí v zahraničí a do války se rozhodně nechystají.

Předpovědi řady renomovaných institucí, které tvrdily, že Rusko díky obrovským válečným výdajům a tvrdým sankcím do několika měsíců od začátku války zbankrotuje, se nenaplnily. Naopak. Rusku se daří spoustu sankcí obcházet, zboží dováží přes Kazachstán a jiné spřátelené státy a ruská ekonomika, která už se zdála být jednou nohou v hrobě, se zvedla a dnes nijak nezaostává. I Mezinárodní měnový fond musel v únoru tohoto roku opravit svoji predikci růstu ruské ekonomiky z 1,1 na 2,6 procenta. Z dat MMF navíc vyplývá, že ruská ekonomika loni rostla rychleji než ekonomiky zemí G7 a rychleji poroste i v tomto roce.

Přestože se západní ekonomové shodují, že model válečné ekonomiky bude pro Rusko v dlouhodobém horizontu neudržitelný, pro potřeby války na Ukrajině, která je pro Putina prioritou, zatím funguje a nějakou dobu ještě fungovat bude. Ukrajina je naproti tomu zcela závislá na pomoci Západu. Americký Kongres před pár týdny konečně schválil další důležitý balíček pomoci Ukrajině, ačkoli lze předpokládat, že čím déle válka potrvá, tím obtížněji se budou další peníze pro napadenou zemi hledat, zvláště pokud se situace na frontě nepřehoupne na ukrajinskou stranu.

Krom obrovských finančních prostředků Západ od samého začátku zásobuje Ukrajinu i tolik potřebnými zbraněmi. Tato deklarovaná pomoc však měla až dosud jedno velké ale. Většina západních států totiž Ukrajině nedovolila použít jejich zbraně k zásahu vojenských cílů na ruském území. Přes 2 roky tedy trvala naprosto paradoxní situace, kdy Západ jako jeden muž podporoval Ukrajinu v boji proti silnějšímu nepříteli, zároveň jí však znemožňoval, aby proti tomuto nepříteli mohla účinně bojovat. To vše pouze z obavy, aby tento konflikt nepřerostl v konflikt jaderný.

Vše se naštestí změnilo minulý týden. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v rozhovoru pro The Economist řekl, že západní spojenci by měli uvolnit omezení kladená na použití dodávaných zbraní a umožnit Ukrajině zasahovat legitimní vojenské cíle na ruském území. Stoltenberg tento krok odůvodnil právem na sebeobranu, které Ukrajině náleží dle Charty OSN. A odezva na sebe kupodivu nenechala dlouho čekat.

Minulý čtvrtek povolil Joe Biden používat americké zbraně i na ruském území. Přestože se toto povolení netýká zbraní dlouhého doletu a platí zejména pro účely obrany Charkova, jedná se o významný posun. Ještě větším překvapením pak bylo podobné rozhodnutí německého kancléře Olafa Scholze, který den po Bidenovi Ukrajině konečně povolil totéž. Až dosud přitom odmítal, aby Ukrajina mohla německé zbraně použít na ruském území a otevřeně přiznával, že důvodem je strach z možné ruské odvety.

Minulé pondělí navíc velitel ukrajinských ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj podepsal dokument umožňující francouzským vojenským instruktorům pobývat v ukrajinských výcvikových centrech. Rusko na to reagovalo (jako obvykle) hrozbou „nenapravitelných následků“. Idea, že by se NATO mělo zapojit do války na Ukrajině přitom neznamená, že by vojáci Aliance měli bojovat na ruském území. Není ale důvod, proč by nemohli bojovat na území napadeného státu, pokud ho o to napadený stát požádá.

Stejně jako v případě omezení týkající se použití západních zbraní na ruském území přitom i v tomto směru všechno nasvědčuje tomu, že zapojení států NATO do konfliktu je pouze otázkou času. Německý deník Der Spiegel minulý týden informoval o tom, že pokud by se Rusům na východě Ukrajiny podařil strategický průlom, Pobaltské státy a Polsko by tam poslali své vojáky, aby zabránili ruským okupantům dostat se k jejich hranicím. Litevský ministr zahraničí Gabrielus Landsbergis to posléze potvrdil na síti X lakonickým „We are ready.“

O tom, že to Polsko i Litva myslí vážně, přitom nepanují pochyby a i tento postoj pomohl přimět USA a Německo k tomu, aby Ukrajincům dovolili používat zbraně k ničení cílů na ruském území. I z naší vlastní historie velice dobře víme, jak to dopadá, když se agresorovi ustupuje. Jisté je, že současné vedení Ruské federace v čele s Vladimirem Putinem na Ukrajině rozhodně zbraně nesloží. Ze zkušenosti víme, že politika appeasementu na diktátory nefunguje, stejně jako víme i to, že Rusko bohužel rozumí pouze síle.

Současná situace ukazuje, že zapojení států NATO do války na Ukrajině na ukrajinském území není krokem nevyhnutelným, ale velmi pravděpodobným. Jak ostatně bylo uvedeno, státy Aliance už ve skutečnosti v konfliktu dávno zapojeny jsou. Pokud by přitom protivníkem Ukrajiny nebyla jaderná velmoc, nikdo by s tímto krokem dávno neváhal. Zlu je ostatně nutné čelit, ne ustupovat.