Článek
Jakou roli sehrál János Kádár v dramatu srpnových dní roku 1968? Jaký měl názor na obrodný proces v Československu a jak se choval k Alexandru Dubčekovi?
Abychom lépe porozuměli charakterovým vlastnostem prvního muže Maďarska, měli bychom se v čase vrátit do listopadu roku 1956. Tehdy v Maďarsku vrcholilo protikomunistické povstání, které sovětská armáda nakonec utopila v krvi. A právě v tomto posledním dějství maďarské revolty sehrál Kádár neblahou roli.
Přestože byl za vlády stalinisty Matyáse Rákosiho zatčen, fyzicky týrán a odsouzen k doživotí, a přestože během maďarského povstání nejprve stál po boku vzpurného premiéra Imreho Nagye, nakonec provedl obrat o sto osmdesát stupňů a přemluven sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem přijel do maďarského hlavního města s ruskými tanky jako předseda kolaborantské vlády.
Následovaly tvrdé represe proti povstalcům včetně poprav. Justiční vraždy Imreho Nagye a jeho druhů, stejně jako tisíce zmařených životů při povstání, Kádára potom pronásledovaly jako noční můra až do konce života.
Snad proto se snažil ulehčit svému svědomí a od začátku šedesátých let cíleně po drobných krůčcích prosazoval uvolnění režimu. Svoji novou politiku ovšem prováděl opatrně, aby ani v nejmenším nevzbudil nelibost Sovětského svazu.
Nepřipustil návrat stalinistů do vedení, vyhlásil všeobecnou amnestii a oznámil novou politiku, která byla charakterizována heslem „Kdo není proti nám, je s námi“.
V Maďarsku se zrodil specifický typ režimu – takzvaný „gulášový socialismus“. Jeho cílem bylo znovu získat podporu obyvatelstva postupným zvyšováním jeho životní úrovně. Bylo obnoveno drobné podnikání, rozšiřovala se oblast soukromého sektoru a vzrůstal i počet soukromě hospodařících zemědělců.
Po hrůzách a krveprolití padesátých let nastalo v šedesátých létech v Maďarsku uvolnění režimu. Maďaři žili své soukromé životy a věděli, že pokud nebudou v opozici vůči komunistické vládě, tak budou mít klid. První květnový den ovšem museli zamávat Kádárovi na tribunu.
V lednu 1968 došlo ke změně ve vedení komunistické strany v Československu. Antonín Novotný byl vystřídán Alexandrem Dubčekem. V naší zemi začal proces obrody socialismu. János Kádár zřejmě tuto změnu uvítal. Nyní viděl v Československu přirozeného spojence ve svém úsilí o snesitelnější společenský řád.
S Alexandrem Dubčekem se po jeho zvolení do čela KSČ potkával poměrně často. Poprvé se setkali čtvrtého února v pohraničním městě na Dunaji v Komárně. Pak následovala v březnu setkání v rámci společných schůzek států východního bloku v Sofii a Drážďanech. Třináctého června pak přijal Kádár Dubčeka v Budapešti při příležitosti podepsání smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.
Zdálo se, že pohled šéfa maďarských komunistů na vývoj v naší zemi je pozitivní a jeho vztahy s Dubčekem jsou založeny na vzájemné důvěře a sympatii. Mezi lidmi se říkalo, že Maďaři jsou s námi a Kádár nám drží palce.
Zpočátku tomu tak možná bylo. Postupem času ale maďarský vůdce nabyl přesvědčení, že v Československu se tempo demokratizace nebezpečně zrychlilo a Dubčekovo vedení nemá páky na to, aby ho dostatečně regulovalo. Dramatický vývoj v sousedním státě by nepochybně ohrozil i opatrné reformní snažení v jeho vlastní zemi. Proto svůj původní názor na „pražské jaro“ poněkud přehodnotil.
Jakou roli tedy sehrál János Kádár v konečné fázi československého obrodného procesu? Jak komunikoval s naším vedením? A jak vycházel v letních měsících osmašedesátého roku s Alexandrem Dubčekem?
Dalo by se říci, že se vůči Dubčekovi stále stavěl jako jeho sympatizant. Zároveň však zřejmě koordinoval své kroky s Brežněvem. V každém případě jednal v zájmu své země. Doma chtěl totiž pokračovat ve svých reformách. Spojenectví s Československem by mu jistě přišlo vhod. Zároveň však za žádnou cenu nechtěl roztržku s Rusy. Měl s nimi své zkušenosti. Když byla v Československu zrušena cenzura, uvědomil si, že jeho sympatie k Dubčekovi mají své hranice.
V té době možná přijal roli informátora a předával poznatky získané z rozhovorů s Dubčekem Brežněvovi. Zároveň se ale také stal jakýmsi prostředníkem, přes kterého hodlal Brežněv Dubčeka ovlivňovat.
První tajemník ÚV KSČ tušil, že Kádár dělá Brežněvovi spojku. Pokud prý chtěl něco sdělit Moskvě, tak to řekl Kádárovi a měl zaručeno, že to Brežněv uslyší z Kádárových úst. Škoda ale, že Dubček nepřikládal větší váhu slovům, která mu Kádár zpětně tlumočil od Brežněva.
Jednou z posledních možností ovlivnit Dubčekovo vedení, bylo setkání šesti socialistických států v Bratislavě 3. srpna 1968. Po slavnostním obědě setrval Kádár s Dubčekem a dalším členem československé delegace Zdeňkem Mlynářem v neformálním rozhovoru více než půl hodiny. Z jeho slov prý jasně vyplynulo, že československé vedení stojí před alternativou: buď samo zasáhne násilím proti některým tendencím vývoje, nebo hrozí nebezpečí, že násilí přijde odjinud. A pak se vrátil k minulosti. Mluvil o věcech svého svědomí v době, kdy převzal vládu v Maďarsku. Připomínal, jak nesrovnatelně těžší byla tehdy jeho situace.
Posledního varování se Dubčekovi dostalo od maďarského vůdce v Komárně sedmnáctého srpna 1968. Jestli byla tato schůzka Kádárovou samostatnou akcí, která měla zabránit požáru v hodině dvanácté, anebo toto setkání proběhlo po konzultaci s Brežněvem, není asi důležité. Podstatné je, že Alexander Dubček nijak nezareagoval. Otázkou však je, jestli by případná Dubčekova reakce ještě odradila Rusy od okupace.
Ať už to bylo jakkoliv, tak právě na této důvěrné schůzce, která nebyla předem plánovaná, zazněla z Kádárových úst ona alarmující věta: „Vy opravdu nevíte, s kým máte co do činění?“ Jinými slovy řečeno: „…copak opravdu nevíte, co jsou zač a co od nich můžete čekat…!“
V důsledku invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy přišlo o život sto třicet sedm československých občanů a pět set jich bylo těžce zraněno. Kádár k nám v rámci bratrské pomoci vyslal patnáct tisíc maďarských vojáků. Dva zahynuli při nehodě tanku a dva spáchali sebevraždu.
János Kádár musel po událostech v naší zemi poněkud utlumit své reformy, nicméně hned jak to šlo, potichu se k nim vrátil. V duchu hesla, že „politika je umění možného“, pokračoval cílevědomě na své cestě.
Maďarsko bylo v 70. a 80.letech minulého století vnímáno jako jedna z nejpřijatelnějších a nejotevřenějších zemí sovětského bloku.
V zemi vládnul socialismus západního střihu. Češi a Slováci jezdili nakupovat do Maďarska modernější oblečení, kvalitní západní elektroniku a další věci, které nebyly doma běžně k mání. V maďarských kinech běžely „Hvězdné války“ nebo muzikál „Vlasy“ Miloše Formana. V roce 1986 se na Népstadionu v Budapešti za přítomnosti osmdesáti tisíc diváků uskutečnil velkolepý koncert skupiny Queen. Ve stejném roce se na nově vystavěném závodním okruhu Hungaroring nedaleko Budapešti jely poprvé závody vozů Formule 1.
János Kádár v té době již směřoval ke konci své éry. Těžce nesl, že ekonomika stagnuje a značně narůstá zadlužení země. Navíc se začalo stále častěji znovu vyslovovat jméno Imreho Nagye, za jehož smrt byl Kádár nepochybně zodpovědný.
V květnu 1988 odešel stárnoucí politik do ústraní. Bylo mu šestasedmdesát let. Zemřel o rok později 6. července 1989. Tentýž den maďarský Nejvyšší soud Imreho Nagye rehabilitoval.
János Kádár (1912-1989) zemřel ve stejném roce, kdy se postupně zhroutil východní blok sovětských satelitů. Na Kádárově hrobě je vytesán text: „Byl jsem, kde jsem musel být. Udělal jsem, co jsem musel udělat.“ Je to citace jeho slov, která pronesl v roce 1960 před Valným shromážděním OSN, když se snažil obhájit svoje činy po roce 1956.
Zdroje:
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990
Petr Pithart, Osmašedesátý, 1990
