Článek
V dubnu 1968 se zkompletovala vedoucí čtveřice politiků nového obrodného procesu. K Alexandru Dubčekovi, který stál od ledna v čele komunistické strany, přibyl nový prezident Ludvík Svoboda, nový premiér Oldřich Černík a konečně 18. dubna 1968 i nový šéf parlamentu Josef Smrkovský. Někteří historici mají za to, že skutečným reformistou v tomto kvartetu byl právě jenom Smrkovský.
Uvedení politici se tehdy těšili podpoře občanů. Snímek je zachytil na slavnostním shromáždění na hoře Říp 10.května 1968. V první řadě je na fotografii vlevo se sněhobílými vlasy Ludvík Svoboda, vedle něho jsou s tmavými brýlemi Alexandr Dubček a Oldřich Černík a uprostřed rozmlouvající Josef Smrkovský.
Josef Smrkovský se narodil 26.února 1911 ve Velence u Českého Brodu v chudé rodině zemědělce. Měl sedm sourozenců. Šest bratrů a jednu sestru. Vyučil se pekařem u mistra Kece na pražských Vinohradech. Bezdětní majitelé pekařství si pracovitého a šikovného chlapce oblíbili. Paní mistrová prý říkávala: „Pepíčku, nechoď do tý politiky! Podívej táta už je starší, brzy nebude na práci stačit, mohl bys to tu převzít.“ Mladý Josef ale přání mistrové nevyslyšel a z pekařiny utekl. Věnoval se politické práci, která ho přitahovala jako magnet. Kdyby zůstal u řemesla, tak by mu jistě po roce 1948 soudruzi pekařství znárodnili.
Mladý Josef začal pracovat jako sekretář v Rudých odborech. Vrcholila hospodářská krize. Československo mělo skoro milión nezaměstnaných, čtvrtinu z nich tvořila mládež. V roce 1933 vstoupil mladý revolucionář ve svých dvaadvaceti letech do komunistické strany a stal se definitivně politikem z povolání.
Josef Smrkovský měl v mládí velké ideály. Snil o sociálně spravedlivé společnosti.
Po celou dobu okupace pracoval Smrkovský v ilegalitě. Jako odbojář často riskoval život. Na konci války se stal jedním z vůdčích členů České národní rady, která se postavila do čela povstání, které vypuklo pátého května 1945 v Praze. Pochvaly se ale nedočkal. Sovětským soudruhům se nelíbilo, že svým podpisem na kapitulační listině umožnil odchod německých vojáků do amerického zajetí. Naši vedoucí komunisté místopředsedovi ČNR jeho provinění časem zapomněli a nechali ho pracovat pro stranu. U sovětských orgánů však tento smrtelný hřích nikdy vymazán nebyl.
V únoru 1948 Smrkovský velice úspěšně řídil Lidové milice. Jako zástupce velitele zajistil připravenost vybraných ozbrojených dělníků v krizových dnech. 21.února stál dokonce s Gottwaldem na pověstném balkóně paláce Kinských na Staroměstském náměstí. Jeho vysoká postava v koženém kabátě byla nepřehlédnutelná. Po ustavení nové vlády byl jmenován náměstkem ministra zemědělství a ředitelem Československých státních statků.
Tady ovšem závratná kariéra mladého nadějného politika skončila. Do Československa přišli sovětští bezpečnostní poradci a když došlo na uplatňování represe vůči komunistům, Smrkovský byl se svým škraloupem z povstání velice vhodným objektem.
Tehdy byl již ženatý a byl otcem dvou malých dcerek. 29.března 1951, když se vracel z práce, před jeho domem čekalo velké černé auto. Když mu estébáci nasadili pouta překvapeně se jich zeptal: „Co děláte, já jsem Smrkovský“. Oni mu se smíchem odpověděli: „Právě proto, že jste Smrkovský“.
Zavezli ho do Ruzyně, kde pak následovala řada výslechů, doprovázená brutálním násilím. Minimální spánek, nekonečné stání, hladovění a zima. Dlouhé výslechy spolu s bitím a kopanci ho měly donutit k přiznání činů, kterých se nikdy nedopustil. Po odchodu z věznice zjistil vězeňský lékař šest zlomených žeber, která srostla bez lékařského ošetření. Jak se později ukázalo zdravotní postižení bylo mnohem větší.
Josef Smrkovský však statečně odolával a k ničemu se nepřiznával. Když však cítil, že je u konce svých sil, vymyslel si, že za války udal některé své spoluobčany z rodné vesnice. Byli to však lidé, kteří zemřeli ještě před válkou. Vyšetřovatelé na to samozřejmě přišli a s ještě větší zuřivostí se na vyšetřovance vrhli. Ten však mezitím získal drahocenný čas k nabrání nových sil. Touto zdržovací taktikou se Smrkovskému podařilo vyhnout monstrprocesu se Slánským, což mu zřejmě zachránilo život.
Rozsudek si vyslechl až po smrti Stalina v roce 1954. Dostal 15 let za vlastizradu a hospodářskou sabotáž. Byl odeslán do věznice v Leopoldově, kde se potkal se starými známými z květnového povstání. S velitelem povstalců generálem Karlem Kutlvašrem, ale i s velitelem německé armády generálem Rudolfem Toussaintem. Ten, když Smrkovského uviděl, neskrýval své překvapení a zvolal: „Pane Smrkovský, já myslel, že to povstání vyhráli komunisté!“
Za zdmi věznice v Leopoldově si Smrkovský odpykával trest za čin, kterého se nedopustil.
V Leopoldově byl Josef Smrkovský vězněn do října 1955. Na svobodu mu nečekaně pomohla nově zřízená komise při ÚV KSČ, která některé procesy proti členům strany revidovala. Propuštění však neznamenalo soudní rehabilitaci, ani prohlášení o nevině. Šlo pouze o uznání nevhodnosti některých metod použitých v průběhu procesu.
Hned druhý den po propuštění si ho k sobě pozval tehdejší šéf strany a budoucí prezident Antonín Novotný. Poděkoval mu za statečné chování a sdělil mu, že o jeho případné rehabilitaci se bude ještě jednat ve vedení strany. Pak odemknul pokladnu a dal Smrkovskému do začátku dva tisíce korun.
Ke slíbené rehabilitaci však nedošlo. Propuštěnec proto psal dlouhé dopisy na příslušná místa. Ministr vnitra Barák se pak nechal slyšet, že Smrkovský by měl jít znovu do lapáku, když si nedá pokoj.
Svízelná situace donutila Smrkovského odejít do pohraničí na Českolipsko. Bylo mu nabídnuto místo předsedy v krachujícím JZD Pavlovice. Denně dojížděl 14 km na motorce do práce, často i v noci, když se telila kráva. Krok za krokem se mu dařilo úpadkové družstvo, tvořené často osídlenci pochybné pověsti, zvedat ze dna. Jeho přičiněním se začaly zakládat nové ovocné sady. Měl promyšlené plány na pěstování jablek a jejich ukládání v pískovcových slojích, jichž byl v okolí dostatek. Jablka z jeho sadů pak často vítězila na pěstitelských soutěžích. Na své dílo byl patřičně hrdý. Místům s nově vysazenými ovocnými stromy se od té doby začalo říkat „Smrkovského sady“. Z úpadkového družstva se stalo ukázkové hospodářství.
V roce 1963 byl bývalý vězeň konečně rehabilitován. Vrátil se do Prahy. Před začátkem obrodného procesu působil jako ministr lesního a vodního hospodářství ve vládě Jozefa Lenárta. Říkalo se mu „ministr lesů, vod a strání“.
V dubnu 1968 byl Josef Smrkovský zvolen předsedou Národního shromáždění ČSSR. Tehdy dosáhl vrcholu své kariéry. Stal se jedním z nejpopulárnějších politiků nového vedení. Rád diskutoval na neformálních mítincích s mládeží, poskytoval rozhovory novinářům a neměl problém pronést improvizovaný projev ke shromážděným občanům. Dnešním slovníkem ho lze charakterizovat jako mediální hvězdu. Byl důsledným zastáncem reforem, ale když začala svobodomyslná nálada nabývat na síle, také jasnozřivě varoval, že za pár měsíců by obrodný proces mohly řešit tanky.
Tanky skutečně přijely. Naše nejvyšší vedení zrovna jednalo dlouho do noci. Smrkovský byl spolu s Dubčekem a několika dalšími reformátory unesen do Sovětského svazu. Než ho přišli zatknout, dal si do kapsy pár kostek cukru. Jako bývalý vězeň ostatním doporučil totéž.
Sovětské tanky udusily pokus o obrodu socialismu
Když v Praze ztroskotal pokus o vytvoření kolaborantské vlády, sovětští věznitelé přivedli Smrkovského, Dubčeka a další reformisty k jednacímu stolu do Kremlu. Československé vedení poskládané z odvlečenců a kolaborantů nakonec podepsalo Moskevský protokol.
Smrkovský věřil, že pokud reformisté zůstanou jednotní, bude možné doma udržet alespoň část svobod. Mýlil se. Jednota progresivních politiků se pod stálým tlakem Moskvy brzy začala drolit. Smrkovský postupně přišel o všechny funkce a politický vliv. Po pádu Dubčeka byla proti němu zahájena štvavá kampaň. Na počátku roku 1970 jej vyloučili z komunistické strany, ale i ze všech dalších spolků a organizací. Zřekl se ho Svaz protifašistických bojovníků, zavrhli ho rybáři a myslivci. Musel odevzdat loveckou pušku. Armáda ho degradovala na vojína.
Odstavený politik však svůj boj za socialismus s lidskou tváří nevzdával. Vědom si následků poskytl obsáhlý rozhovor italskému týdeníku Via Nuove, kde zaníceně obhajoval československý pokus o demokratický socialismus. Stal se předmětem zvýšeného zájmu Státní bezpečnosti. Byl nepřetržitě sledován a byl mu odposloucháván telefon.
Ke všem těmto trpkostem se ještě přidalo závažné onemocnění. Stálé bolesti ve stehnech ho sužovaly již od návratu z vězení v padesátých letech. Žádná lékařská prohlídka však nikdy nic neodhalila. Až v srpnu 1969 na chatě náhle pocítil prudkou bolest v levé noze. Skácel se k zemi. Musel být odvezen do nemocnice. Teprve po radiologickém vyšetření byla určena příčina bolesti. Jednalo se o zhoubný nádor v oblasti levého kyčelního kloubu.
Od jara 1970 byl léčen na pražské klinice, avšak jeho stav se nadále zhoršoval. Rok 1973 již trávil střídavými pobyty doma a v nemocnici. Zemřel 15. ledna 1974 v nedožitém věku třiašedesáti let.
Veřejnost se vůbec neměla o skonu populárního politika dozvědět. Utajeno mělo zůstat i místo a doba pohřbu. Přestože Veřejná bezpečnost odklonila dopravu, autobusy nestavěly v obvyklé zastávce a tramvaje končily svou linku o několik stanic dřív, shromáždilo se před krematoriem v Motole 18.ledna 1974 půl druhého tisíce lidí. Občany bedlivě monitorovala Státní bezpečnost.
Její příslušníci dohlíželi i na uložení urny do hrobu na Olšanských hřbitovech. Když se paní Smrkovská po několikadenním pobytu na venkově vrátila do Prahy, bylo jí orgány sděleno, že urnu někdo ukradl z hrobu a že se poté našla v Českých Velenicích v rychlíku do Vídně. Podle verze Státní bezpečnosti prý chtěli nepřátelé socialismu popel zesnulého odvézt do Vídně a tam uspořádat demonstrační pohřeb. Po nějakém čase byla urna vdově vrácena, ovšem s podmínkou, že nesmí být pohřbena na hřbitově. Důstojné uložení ostatků Josefa Smrkovského tak mohlo proběhnout až po pádu komunistického režimu v roce 1990.
Urna s ostatky Josefa Smrkovského mohla být uložena do hrobu na Olšanských hřbitovech až po pádu totality.
Zdroje:
Václav Vrabec, Vybočil z řady, 1991
