Článek
Ke konci války působilo na území protektorátu několik odbojových skupin. Cílem exilové vlády bylo vytvořit ústřední politický orgán, který zastřeší všechny složky odboje a připraví povstání v závěrečné fázi války. Tímto orgánem se stala Česká národní rada.
Jejím předsedou byl jmenován v únoru 1945 Albert Pražák. Čtyřiašedesátiletý literární historik byl uznávanou a všemi respektovanou osobností. Slabinou univerzitního profesora však byla jeho přílišná důvěřivost a absence talentu pro praktickou politiku.
Jeho pravým opakem byl první místopředseda ČNR Josef Smrkovský. Čtyřiatřicetiletý vyučený pekař, pocházející z osmi dětí a velice nuzných poměrů, člen komunistického odboje, se naopak v politice cítil jako ryba ve vodě. Dá se říci, že byl hnacím motorem celé rady a podstatně ovlivňoval její rozhodování.
Česká národní rada: zleva Augusta Machoňová-Müllerová, Josef Wirth, Josef Smrkovský, Albert Pražák, Josef Cyril Kotrlý a úplně vpravo Jaromír Nechanský
Třetím a velmi důležitým členem vrcholného odbojového orgánu byl kapitán Jaromír Nechanský. Velitel skupiny Platinum-Pewter byl vysazen z Anglie padákem na území protektorátu v únoru 1945. Jeho úkolem bylo po vojenské stránce připravit ozbrojený odpor proti okupantům. Devětadvacetiletý důstojník, pocházející z rodiny poštovního úředníka, se v dubnu přesunul do Prahy, kde navázal kontakt s Českou národní radou a stal se vedoucím její vojenské sekce. V této funkci pak úzce spolupracoval s vojenským velením povstání.
Vojenské velitelství "Bartoš": zleva sedící Karel Kutlvašr, v košili Jaromír Nechanský a skloněný František Bartoš
V čele vojenského velení stanul v osudných dnech Karel Kutlvašr. Jestli byl v protektorátu někdo, kdo znal přesně počet lidí schopných boje a také měl reálný plán, pak to byl právě generál Kutlvašr. Padesátiletý bývalý legionář, pocházející ze selské rodiny, byl za republiky jedním z nejmladších generálů a velel 4.pěší divizi v Hradci Králové. Po dobu okupace pracoval ilegálně v Obraně národa. S blížícím se povstáním byl jmenován do čela vojenského velitelství Velké Prahy a hned jak povstání vypuklo, ujal se jeho velení na základě rozkazu svého nadřízeného velitele generála Slunečka.
Česká národní rada plánovala s ohledem na možnou pomoc spojeneckých armád začátek povstání až na 7. května. Byla si vědoma skutečnosti, že v protektorátě je rozmístěna téměř miliónová německá armáda, která byla schopna ozbrojený odpor utopit v krvi.
Lidské nadšení z přicházející svobody se však nedalo zastavit. Pátého května občané Prahy začali přetírat německé nápisy, likvidovat nacistické symboly a vyvěšovat československé vlajky. Obyvatelé plnili ulice a náměstí. Došlo k prvním incidentům a střelbě do davu ze strany německé armády. Hlavním podnětem ke vzplanutí povstání se však stalo volání o pomoc, vysílané z budovy pražského rozhlasu.
Česká národní rada kontaktovala vojenské velení a dala generálu Kutlvašrovi jasně najevo, že politické vedení povstání zajištuje ona. Naštěstí se vojáci Kutlvašr a Nechanský rychle dohodli a od té chvíle začali efektivně spolupracovat. Kapitán byl sice formálně jako člen ČNR nadřazen generálovi, ale prakticky respektoval jeho velení a intenzivně mu pomáhal.
Byly aktivovány všechny dostupné uniformované složky odporu. Policie, četnictvo, vládní vojsko, příslušníci protiletecké ochrany, železničáři, zaměstnanci dopravního podniku a samozřejmě bývalí armádní důstojníci. Celkově bylo na začátku povstání připraveno na 10 000 bojovníků, ovšem jenom polovina z nich byla vybavena pistolemi a puškami. Jedním z prvních úkolů povstalců tedy bylo zajistit dostatek zbraní, neboť slibované výsadky spojeneckých armád se neuskutečnily.
První a druhý den se podařilo povstalcům ovládnout důležité objekty ve městě, včetně rozhlasu, který po celou dobu přinášel důležité informace. Navečer prvního dne byl vydán pokyn ke stavbě barikád. V ulicích Prahy vyrostlo díky obětavosti obyvatel na 1600 barikád, které v následujících dnech částečně vyrovnaly hendikep nedostatečně vyzbrojených bojovníků oproti těžkým zbraním protivníka.
Německá armáda pod velením polního maršála Schörnera nechtěla upadnout do ruského zajetí a hodlala se rychle přesunout do americké zóny na západě Čech. Praha byla se svými početnými mosty přes Vltavu důležitým komunikačním uzlem, který byl pro rychlý přesun vojsk nezbytný. Od 6.května vzplanul v hlavním městě nerovný zápas. Na straně povstalců vstoupili do bojů i přítomné jednotky Ruské osvobozenecké armády, takzvaní Vlasovci. Pro povstání to byla vydatná pomoc, avšak po neúspěšném jednání s Českou národní radou, kdy první místopředseda Smrkovský označil Vlasovovy vojáky za zrádce Sovětského svazu, nakonec příslušníci ROA ve své pomoci ustali.
Situace ve městě se neustále zhoršovala. V Praze byly bohužel i fanatické jednotky esesáků, které masakrovaly civilní obyvatelstvo. Kritická situace kulminovala 8.května. Přesvědčený nacista maršál Schörner, rozkázal veliteli německých sil v Praze generálu Rudolfu Toussaintovi, aby město srovnal se zemí a jeho obyvatele vyvraždil. Toussaint to ale naštěstí odmítl a místo toho se rozhodl jednat o příměří. Dopoledne 8. května se dostavil se svými pobočníky do sídla ČNR v Bartolomějské ulici. Odpoledne pak obě strany podepsali kompromisní dohodu o kapitulaci německých vojsk formou jejich odchodu z města. Němci potom rychle opustili Prahu a zamířili do amerického zajetí v západních Čechách. Ve městě zůstali pouze skupiny příslušníků SS, které byly později zneškodněny vojáky Rudé armády.
Přestože povstání v Praze trvalo pouhých pět dnů, ztráty na životech byly vysoké. V hlavním městě a jeho okolí zahynuly bezprostředně, ale i později na následky zranění, téměř tři tisíce Čechů. V bojích padly také tři stovky vojáků generála Vlasova, tisícovka Němců a více než sedm set sovětských vojáků.
Po osvobození Československa se členové České národní rady a vojenští velitelé povstání setkali s přezíravým postojem některých politiků, kteří se vrátili do vlasti. Hlavně se však stali terčem kritiky ze strany Sovětského svazu. Rusům vadilo, že ČNR podepsala s Němci kapitulaci a umožnila jim odchod do amerického zajetí. Také byli pobouřeni jednáním rady s Ruskou osvobozeneckou armádou. Už dva dny po osvobození sdělily sovětské orgány předsedovi československé vlády Fierlingerovi, že nemají k ČNR důvěru a požadovali potrestání jejich členů. Na konci května tyto požadavky prostřednictvím velvyslance Zorina znovu opakovali. Vláda jim částečně vyhověla tak, že dva členy rady Smrkovského a Kotrlého uvolnila z funkcí v Zemském národním výboru a doporučila penzionovat generála Kutlvašra a kapitána Nechanského. To byl ale jenom začátek trpkostí. Po únorovém převratu 1948 bývalí vůdcové povstání dopili kalich hořkosti až do dna.
Profesor Albert Pražák byl vyhozen z univerzity a bylo mu zakázáno přednášet a veřejně publikovat. Komunisté mu kladli překážky v jeho vědecké práci. Zemřel psychicky zlomen v roce 1956.
Josef Smrkovský poté, co vydatně pomohl své straně při únorovém převratu, byl v roce 1951 zatčen a obviněn z naprosto absurdních zločinů a odsouzen na patnáct let, mimo jiné i za to, že za povstání vůbec jednal s Vlasovci a umožnil odchod německé armády z Prahy. Ve vězení v Leopoldově se setkal s německým generálem Rudolfem Toussaintem, který ho překvapen přivítal slovy: „Ale pane Smrkovský, já myslel, že to povstání vyhráli komunisté!“ Po předčasném propuštění v roce 1955 a návratu na politické výsluní v roce 1968, byl po sovětské okupaci opět zbaven všech funkcí a vyhozen ze strany. Zemřel nedlouho poté v roce 1974.
Generál Karel Kutlvašr byl zatčen hned v roce 1948 za údajné působení v protistátní skupině, kterou měl vést. Také jemu přitížilo jeho působení za povstání. Byl odsouzen na doživotí a v Leopoldově se podobně jako Smrkovský sešel se svým bývalým protivníkem z povstání Rudolfem Toussaintem. Ve vězení prý spolu hrávali šachy a společně vynášeli na tyči zavěšenou nádobu s fekáliemi. Karel Kutlvašr byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Zprvu mu vůbec nebyl přiznán starobní důchod a živil se jako noční hlídač. S podlomeným zdravím zemřel nedlouho poté v roce 1961. Vymyšlené obžaloby byl zproštěn až v roce 1968.
Kapitán Jaromír Nechanský, svými názory blízký sociální demokracii, byl po únorovém převratu znechucen chováním nových mocných. Proto přijal od Američanů návrh na zpravodajskou spolupráci. Společně se svým přítelem z odboje začal budovat svou vlastní protikomunistickou odbojovou organizaci. O této jeho činnosti se dozvěděla StB. V roce 1949 byl zatčen. Jeho manželka Olga, dcera bývalého sociálně demokratického politika Bohumila Laušmana, se snažila přimluvit u ministra obrany Ludvíka Svobody, s jehož dcerou Zoe se znala. Nebylo to nic platné. Jaromír Nechanský byl popraven v roce 1950. Před svou smrtí napsal dopis svému otci:
Drahý tatínku!
Píši tento svůj poslední dopis po půlnoci a doufám ještě, že mi bude umožněno, abych mohl spatřit naposledy svou drahou Olgu. Jestliže toto mé přání nebude splněno, budu tím více utvrzen ve svých názorech na tento režim, který tímto naprosto jasně dokumentuje svoji „humanitu“.
Jako socialista jsem v podstatě souhlasil s většinou sociálních opatření, ale měl jsem zásadní výhrady proti autoritářství, nedemokratičnosti a nespravedlnosti tohoto režimu. Kdybych takto umíral za poslední války v důsledku své tehdejší činnosti, nebylo by to tak bolestné jako nyní, kdy Čech Čecha odsuzuje nejtěžšímu trestu v takovém množství.
Zdroje:
Josef Slanina, Zdeněk Vališ : Generál Kutlvašr, 1993
