Článek
Řada lidí se domnívá, že vzájemné jaderné odstrašení velmocí funguje jako prevence proti světové válce a pokud by neexistovalo, některé vůdce už by dávno napadlo válku rozpoutat. Jedině hrozba vlastního sebezničení je drží na uzdě. Na této myšlence je samozřejmě hodně pravdy. Na druhou stranu je však také třeba říci, že neskutečně předimenzovaná zásoba jaderných zbraní je hodně drahou investicí, která se nemusí lidstvu vyplatit.
Největšími jadernými velmocemi světa jsou Spojené státy americké a Rusko. Každá z těchto mocností má k dispozici okolo šesti tisíc bojových hlavic. Další země mají stovky hlavic a u některých je velikost jejich jaderného arzenálu jedním velkým otazníkem. Kromě USA a Ruska vlastní jaderné zbraně Čína, Francie, Velká Británie, Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael.
Zbraně hromadného ničení jsou na planetě rozmístěny v takovém množství, že by byly schopny ukončit existenci našeho života ve velice krátké době. Jakou ale máme jistotu, že tento pomyslný sud střelného prachu, na kterém lidstvo sedí, jednoho dne nevybuchne nešťastnou náhodu, nedopatřením?
Obranné systémy velmocí vytvořené proti případnému napadení protivníkem jsou nepochybně vysoce sofistikovanou záležitostí. Tato zařízení jsou bezpečnostně jištěna a teoreticky vylučují spuštění jaderné konfrontace omylem.
Teorie se však občas s praxí rozchází. Zkušenosti nám říkají, že na světě není nic absolutně dokonalé a k chybě může dojít. I sebelepší systémy mohou selhat.
Za uplynulých osmdesát let jaderné epochy se to stalo několikrát. A v této vypjaté situaci zůstalo osudové rozhodnutí vždy v rukou konkrétních lidí. Za jejich rozvahu a chladnokrevnost nebude nikdy dost díků. Tito lidé v nelehké zkoušce obstáli se ctí a lidstvo díky jim zůstalo ušetřeno jaderné apokalypsy.
Nikita Chruščov a John Fitzgerald Kennedy v roce 1961
Naše vyprávění začíná na začátku šedesátých let dvacátého století. Tehdy stáli v čele supervelmocí SSSR a USA Nikita Chruščov a John Fitzgerald Kennedy. Ti pánové si prý vůbec nerozuměli. V roce 1961 se setkali ve Vídni, aby se dohodli na způsobu řešení případných konfliktních situací. Jednání ale skončilo nezdarem. Napětí o několik týdnů později kulminovalo krizí v Berlíně. Mezi západní a východní částí německé metropole vyrostla zeď.
Další eskalace napětí přišla v roce 1962. Na podzim toho roku se totiž ukázalo, že Sovětský svaz buduje na Kubě základny pro rakety schopné zasáhnout města na nedalekém východním pobřeží USA. Americká armáda byla uvedena do stavu bojové pohotovosti a válečné loďstvo vytvořilo kolem ostrova blokádu. Sovětská plavidla s raketami dorazila až k její linii. Hrozící konflikt byl na spadnutí. Naštěstí se ale Chruščov s Kennedym na poslední chvíli dohodli a lodě se obrátily zpět na východ.
Pod hladinou oceánu se však odehrálo mnohem větší drama, které zůstalo veřejnosti léta skryto. Konvoj sovětských lodí byl totiž doprovázen čtyřmi ponorkami. Ty byly na místě už v okamžiku blokády 24.října 1962. Všichni čtyři kapitáni měli povolení zahájit jaderný útok bez nutnosti schválení generálním štábem, protože odloučená poloha a pohyb pod hladinou znemožňovaly plynulou radiokomunikaci. Nedostala se k nim proto ani zpráva, že americká plavidla budou v první fázi blokády shazovat hlubinné nálože.
Jedna ze sovětských ponorek se dostala do přímého kontaktu s americkým torpédoborcem. Ten se snažil přinutit sovětskou ponorku k vynoření. Její kapitán Valentin Savickij vyhodnotil situaci jako přímý útok a dal pokyn k odpálení jaderného torpéda.
Podle sovětských vojenských řádů byl takový rozkaz podmíněn souhlasem politického důstojníka. Tím byl Ivan Maslenikov, který kapitánův rozkaz potvrdil. Do diskuse ale naštěstí vstoupil náčelník štábu flotily Vasilij Archipov. Prosadil svou autoritu a odpálení torpéda zakázal. Náhodou byl na palubě té správné ponorky. Kdyby se plavil na některé ze tří dalších, jež se operace účastnily, všechno mohlo dopadnout jinak.
Ponorka se pak na Archipův rozkaz vynořila, aby vzniklou situaci konzultovala s vrchním velením. Došlo ke zklidnění situace. Pokud by tehdy proběhl jaderný útok na americkou loď, téměř určitě by vedl k rozpoutání globální války.
Richard Nixon a Leonid Brežněv v roce 1973
V sedmdesátých letech se napětí mezi supervelmocemi poněkud zmírnilo. V Kremlu si upevnil svoje postavení Leonid Brežněv a ve Spojených státech se vystřídali prezidenti Nixon, Ford a Carter.
Zbrojení však nepřestalo. Velmoci zdokonalovaly své obranné systémy a ve stále větší míře začaly využívat počítačů. Centrálním mozkem armády Spojených států se stal systém Wimex, který sbíral, propojoval a vyhodnocoval data ze všech obranných základen, satelitů a radarů. Počítače byly tehdy považovány za neomylné nástupce chybujících lidí a nový obranný systém mohl automaticky vyhlásit v USA stav válečné pohotovosti.
Ve tři hodiny ráno 9. listopadu 1979 se na základně obranného ústředí NORAD spustil poplach. Počítače obranného systému hlásily, že ze Sovětského svazu bylo směrem na USA odpáleno dvě stě jaderných střel. Druhá kontrolní analýza jejich počet zvýšila na více než dva tisíce. Americké rakety a strategické bombardéry byly okamžitě uvedeny do stavu plné připravenosti, čekalo se jen na prezidentův rozkaz.
Jimmy Carter v tu dobu pochopitelně spal. Velitelství protivzdušné obrany okamžitě volalo Bílý dům a telefon zvedl prezidentův poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski. Přestože byl tento pán známý svým tvrdým postojem vůči SSSR, nepropadl emocím. Využil šestiminutovou lhůtu k informování prezidenta v plném rozsahu. Dočkal se tak třetí analýzy, která poplach naštěstí zastavila. Data z radarů a seismografů žádné rakety neoznamovala. Okamžitá rozsáhlá kontrola zjistila, že jeden z pracovníků ústředí omylem do systému zavedl děrnou pásku určenou pro cvičné testování poplašného systému. Počítač data simulace vyhodnotil jako skutečnost, a spustil opravdový poplach. Do okamžiku, kdy Spojené státy měly odpálit odvetný úder, zbývalo jen několik minut.
Jimmy Carter
První polovina osmdesátých let byla vrcholem studené války. Po sovětské invazi do Afganistánu se situace mezi velmocemi přiostřila. V Sovětském svazu zemřel na konci roku 1982 Leonid Brežněv a nahradil ho těžce nemocný Jurij Andropov. Na druhé straně železné opony vládnul v Bílém domě prezident Ronald Reagan, který Sovětský svaz označoval za říši zla.
Prvního září 1983 sestřelil sovětský stíhač dopravní letadlo korejských aerolinek, které zabloudilo při letu z Aljašky do Soulu. Na palubě zahynulo 269 cestujících včetně amerického kongresmana. Napětí mezi mocnostmi bylo na maximu. Ze základen NATO v západním Německu bylo možné vyslat střely, které by cílů v Sovětském svazu dosáhly během několika málo minut. Obranné družicové systémy by poskytly jen minimum času na vyslání protiúderu, a rozhodování muselo v sovětském velení probíhat v řádech desítek vteřin.
V noci 26. září 1983 seděl v ústředí systému včasného varování podplukovník protivzdušné obrany Stanislav Petrov. Krátce po půlnoci počítače spustily poplach. Satelit vyslal zprávu, že Spojené státy odpálily pět jaderných střel.
Směrnice byly jasně dané. Službu konající důstojník musí okamžitě nahlásit poplach nadřízeným. Prostě zvednout telefon a nepřemýšlet.
Siréna houkala, nápis „útok“ červeně blikal. Vyděšení kolegové Petrova obklopili a čekali co udělá. Petrov cítil napětí, ale přinutil se přemýšlet. Monitorovací systém ukazoval, že Spojené státy odpálily pět jaderných střel. Proč by někdo, kdo chce rozpoutat jadernou válku odpálil jenom pět střel, uvažoval.
Nakonec se pohnul. Snad po několika desítkách vteřin, které ostatním vojákům v bunkru připadaly nekonečné. Zvedl sluchátko telefonu. Veliteli nahlásil poplach, ale označil ho za falešný.
A pak čekal, co se bude dít. Tiše čekal spolu s ostatními. Když se nic nedělo, uvědomil si, že možná právě zachránil statisíce lidských životů. Analýza radarových dat pak odhalila, že poplach spustilo nesprávné vyhodnocení odrazů slunečního záření ve vysokých vrstvách atmosféry.
Jurij Andropov
Jen o několik týdnů později měl svět zase namále. NATO totiž uspořádalo v Evropě cvičení nazvané „Able Archer“ (Zdatný lučištník). Sloužilo k prověření připravenosti štábů, jejich vzájemné komunikace a součinnosti. Byly při něm testovány systémy a nacvičovala se i simulace varovného odpálení jaderné střely středního doletu.
Cvičení se snažilo co nejvíce přiblížit realitě. Velitelé simulovali přípravu preventivního jaderného úderu na území SSSR. Podle domluveného scénáře se dokonce používali skutečné komunikační kanály a do hry byli dokonce zapojeni i vedoucí státníci – americký prezident Reagan, viceprezident Bush, britská ministerská předsedkyně Thatcherová a západoněmecký spolkový kancléř Kohl.
Cvičení samozřejmě neuniklo pozornosti KGB. Probíhalo však natolik věrohodně, že sovětští analytici nakonec vyhodnotili situaci jako skutečnou přípravu útoku.
Nejvyšší velitelství NATO si dál hrálo na válku a netušilo, že Sověti jeho hru považují za děsivou realitu. Vedení sovětské armády zavelelo k aktivaci jaderného arzenálu, na bombardéry byly naloženy pumy s jadernými hlavicemi a rychle rozmístěny na základnách ve východním Německu a Polsku.
Hrozící nebezpečí zřejmě na poslední chvíli odvrátil plukovník KGB Oleg Gordievskij, ve skutečnosti dvojitý agent. Ten neprodleně oznámil britské tajné službě, že jeho sovětští nadřízení začali brát válečnou hru velitelů NATO smrtelně vážně.
Velení NATO pak urychleně kontaktovalo sovětskou stranu a situaci šetrně vysvětlilo. Ronald Reagan byl prý tehdy nadmíru vyděšený. Od té doby také podstatně zmírnil protisovětskou rétoriku a později byl nakloněn zahájení jednání se svým novým protějškem Michailem Gorbačovem.
Ronald Reagan a Michail Gorbačov v roce 1986
V roce 1991 Sovětský svaz zanikl. Během srpnové vzpoury „zachránců sovětského impéria“ se jaderný kufřík zadrženého prezidenta Michaila Gorbačova dostal na několik dní do nepovolaných rukou spiklenců. Naštěstí se během této krátké doby nic zvláštního nestalo. Rozpad Sovětského svazu tehdy definitivně ukončil studenou válku.
V čele Ruska stanul Boris Jelcin. A právě s jeho jménem je spojen poslední příběh našeho vyprávění.
25.ledna 1995 byl spuštěn poplach na radarové stanici v Oleněgorsku. Systém včasného varování hlásil, že z Norska byl vypálen objekt, který radarová obsluha identifikovala jako vícestupňovou raketu. Výška a trajektorie odpovídala dráze střely Trident, kterými byly vyzbrojeny americké jaderné ponorky.
Ruské jaderné ponorky byly ihned uvedeny do stavu bojové pohotovosti. Prezident Jelcin, ministr obrany Gračev a náčelník generálního štábu Kolesnikov otevřeli jaderné kufříky umožňující odpálení jaderných raket na nepřátelské mocnosti. Povel mohl být vydán prostřednictvím každého z těchto tří kufříků, ale konečné rozhodnutí leželo na bedrech Borise Jelcina.
Informací o tom, co se tehdy dělo v generálním štábu, není mnoho. Jeden z Jelcinových poradců raketu údajně identifikoval jako střelu s náloží schopnou vyslat elektromagnetický puls, který má v první fázi jaderného konfliktu oslepit ruské radary. Od nejzazšího okamžiku, kdy bylo nutné zahájit protiútok, dělilo ruského prezidenta jen několik desítek sekund. Jelcin však zachoval klid a pevné nervy.
Pět minut po spuštění poplachu analýza pohybu objektu konečně specifikovala předpokládaný dopad mimo území Ruska. Po dalších třech minutách byl Boris Jelcin informován, že raketu s největší pravděpodobností nevypálila západní jaderná ponorka. Nejvyšší stupeň nebezpečí byl odvolán.
Poplach v ruském obranném systému opravdu spustila raketa. Nešlo však o vojenskou střelu, ale o raketu používanou pro komerční a vědecké účely, například pro výzkum magnetického pole Země. Ze stejného důvodu byla odpálena i tentokrát. Americko-norský tým vědců ji vyslal ze základny na ostrově Andoya, aby zkoumala polární záři nad Špicberkami. Start byl v předstihu oznámen třiceti zemím včetně Ruska.
Ruské ministerstvo zahraničí ale zprávu nepředalo generálnímu štábu armády. Toto opomenutí přivedlo svět znovu na hranici jaderné zkázy.
Boris Jelcin
Lidstvo se tedy již několikrát ocitlo tváří v tvář obrovskému nebezpečí. Balancování nad propastí jaderné zkázy však nemusí vždy dobře dopadnout. Anděl strážný se jednoho dne může unavit.
Ano, smyslem vlastnictví jaderných zbraní je odstrašování všech potencionálních protivníků, nikoliv úmysl je doopravdy použít. To ale platí jen v případě, pokud stojí v čele jaderných mocností příčetní lidé.
Jaderné soupeření vystavuje lidstvo obrovskému riziku. Vždy se totiž otvírá prostor pro chybu, technickou závadu, tragický omyl nebo náhlé pominutí smyslů.
