Článek
Klement Gottwald se dozvěděl o náhlé nemoci Stalina pravděpodobně ze zprávy, kterou 4.března 1953 vydala sovětská tisková agentura TASS. Na jejím základě pak byla o stavu sovětského vůdce informována veřejnost prostřednictvím tisku. Když pak z Moskvy přišla další zpráva, že generalissimus zemřel, Gottwald prý byl hluboce zasažen. Téměř plakal, nikoho nepřijímal a prohlásil, že zemřel největší člověk, politik a přítel Československa.
Vztah Gottwalda ke Stalinovi byl podobný poměru, jaký měla ke svému vůdci většina sovětských občanů. Byla to zvláštní směs nekritického obdivu a zároveň velikého strachu. Gottwald, přestože mu některé příkazy přicházející z Moskvy jistě byly proti srsti, vždy Stalinovi vyhověl. Tak tomu bylo i v případě dlouholetého přítele Rudolfa Slánského, kterého nakonec poslal na šibenici. Gottwald totiž neměl odvahu Stalinovi odporovat. To dokázal z východního bloku jenom jeho bývalý kolega z Kominterny Josip Broz Tito.
Gottwald se Stalina opravdu bál. Svůj strach utápěl v alkoholu. Dle svědectví spolupracovníků býval často opilý již před válkou za pobytu v Moskvě, kde pracoval pro Kominternu. Na snímku je Gottwald mezi stojícími druhý zleva.
Když Stalin 5.března 1953 zemřel, pro Gottwalda bylo samozřejmostí, že se zúčastní jeho pohřbu. Do Moskvy jej doprovázeli ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek a ministr národní obrany Alexej Čepička.
Vzhledem k tomu, že Gottwald nebyl v dobré zdravotní kondici a v předešlém roce prodělal těžký zápal plic, byl jako lékařský dozor pro cestu na pohřeb narychlo povolán ředitel Státního sanatoria profesor Karpíšek. Ten prezidentovi doporučil jet do Moskvy vlakem. Karpíšek věděl, jak to s prezidentem ve skutečnosti je a že problémem není jen prodělaný zápal plic. Gottwald však cestu vlakem kategoricky odmítl.
Delegace odletěla již 8.března v ranních hodinách a hodinu po poledni byla v Moskvě. Pohřeb se konal 9.března 1953 v pravé poledne. Bylo chladné počasí. Gottwaldovi se dostalo cti stát na ochozu mauzolea hned vedle členů nejvyššího sovětského vedení, po pravici Nikolaje Bulganina. Při dlouhém pohřebním ceremoniálu na Rudém náměstí se však nachladil a otekly mu nohy.
Smuteční hosté na Stalinově pohřbu. Gottwald je dvanáctý zleva, vedle Nikolaje Bulganina.
Po pohřbu požádal Gottwald známé sovětské lékaře, aby jej vyšetřili. Kremelští specialisté po prohlídce nasadili léčbu penicilínem a doporučili Gottwaldovi jet domů vlakem. Věděli totiž, že je pro něho cesta letadlem nebezpečná.
Těžko říci, jestli Gottwald vůbec docenil, jaké riziko podstupuje. Jestli si byl vědom nebezpečí, které mu v letadle hrozí. Vlakovou soupravu však znovu odmítl a svéhlavě si trval na svém. Asi chtěl být doma co nejrychleji. Anebo už mu bylo všechno jedno?
Československá delegace odletěla z Moskvy 11.března. Gottwald díky silnější dávce penicilínu téměř celou cestu ve vzduchu prospal. Po přistání na ruzyňském letišti si stěžoval na bolest v levé ruce. Myslel, že si ji ve spánku přeležel. Premiérovi Antonínu Zápotockému sdělil, že se prochladil a má chřipku.
Když se večer u jeho lůžka sešlo konzilium pěti lékařů, přijal je v dobré náladě. Sdělil jim, že do koupelny a na záchod doprovod nepotřebuje. Prezidentův stav se však brzy zhoršil. Přesto k sobě nechtěl povolávat další doktory.
Lékaři, kteří jej důvěrně znali, se vlastně ani dostavit nemohli. Seděli totiž již téměř rok ve vězení. Jednalo se doktora Haase, který byl osobním lékařem Gottwalda v prvních letech po válce a profesora Haškovce, který léčil prezidenta až do roku 1951.
Na začátku padesátých let, když započal teror proti vybraným stranickým špičkám, doktoři náhle upadli v nemilost. Službu u Gottwalda jim totiž kdysi domluvil generální tajemník strany Rudolf Slánský. Ten se ale stal v roce 1951 hlavním obviněným a vyšetřovatelé z toho logicky odvodili, že nitky rozsáhlého spiknutí vedou od Slánského i k těmto lékařům. Oba byli zatčeni na jaře 1952. Haškovce dokonce estébáci přepadli na ulici nedaleko bydliště a rovnou ho odvezli do vězení.
Třetím poválečným Gottwaldovým lékařem, kterého angažoval Slánský, pak byl internista docent Smělý. Ten ale zatčen být nemohl, protože již pět let nebyl mezi živými. Ještě před svou smrtí však zjistil velmi důležitou věc. Při vyšetření pacienta odhalil aneurisma srdeční aorty. Výduť vznikla následkem choroby, která byla u Gottwalda diagnostikována na konci války v Moskvě.
Nebudeme chodit okolo horké kaše – jednalo se o neléčenou syfilidu, kterou se Gottwald nakazil někdy v první polovině dvacátých let. Tato nemoc v dalších stádiích postihla důležité orgány, tedy mozek, ale i srdce. Zvětšená výduť srdeční aorty byla potvrzena i v roce 1951, kdy byl Gottwald rentgenován na klinice profesora Charváta. Proto profesor Karpíšek, ale i sovětští lékaři rozhodně nedoporučovali Gottwaldovi cestovat letadlem, protože při prudké změně tlaku v letadle mohlo dojít k prasknutí výdutě a následnému vnitřnímu krvácení.
Vraťme se zpět do Gottwaldova bytu den po příletu z Moskvy. Bylo 12.března a prezidentovi bylo čím dál hůř. Měl potíže s dechem, bolesti na hrudi a pocit celkové schvácenosti. Jeho vnoučata shodou okolností v ten den navštívil za účelem zdravotní prohlídky profesor Procházka. Manželka Marta využila situace a požádala přítomného lékaře, aby se podíval i na stonajícího manžela.
Procházka při prohlídce ihned pojal neblahé podezření. Nechal zavolat profesora Jonáše, aby Gottwalda důkladně vyšetřil. Ten přijel i s profesorem Karpíškem a provedli hrudní punkci. Zjistili masivní krvácení a ihned poslali pro hrudního chirurga profesora Diviše. Ten nebyl doma, protože jel na kliniku. Státní bezpečnost nasadila své lidi a kontrolovala všechny tramvaje z Podolí. V jedné z nich Diviše objevila a ihned odvezla chirurga na Hrad.
Profesoru Divišovi bylo jasné, že výduť zřejmě při zpáteční cestě letadlem praskla. Operovat ale nechtěl. Zavolal ještě profesoru Jiráskovi, aby si zajistil i jeho souhlas.
Tehdejší sovětský poradce doktor Markov, který se rovněž dostavil, však nejprve řekl profesoru Divišovi, že je třeba operovat. Telefonoval do Moskvy hlavnímu sovětskému chirurgovi Bakulevovi a ten hned druhý den přiletěl do Prahy. Když prohlédl pacienta a promluvil s profesorem Divišem, tak operaci rovněž zamítl. Je třeba říci, že v té době se ještě nepoužívalo mimotělního oběhu, který výrazně zlepšuje vyhlídky na přežití.
Dva dny pak podstupoval Gottwald transfúze, a zároveň i punkce, které mu odsávaly přebytečnou krev z hrudníku. Byl při smyslech a požadoval kvůli velkým bolestem dávky morfia.
Ráno 14. března však u pacienta nastala dezorientace. Dostavily se křeče končetin a obličeje. Měl velké problémy s dechem a začal se dusit. Stav prezidenta se během dopoledne dramaticky zhoršoval a všechny pokusy o záchranu se ukázaly jako marné. V jedenáct hodin mu byla sundána z obličeje kyslíková maska a lékaři konstatovali smrt.
Gottwaldův pohřeb se uskutečnil 19.března a zúčastnily se ho desetitisíce občanů. Prezident byl oblečen do modré generálské uniformy. V prosklené rakvi uložené na lafetě byl pomalu vezen ulicemi Prahy.
Básníci a spisovatelé po předchozím Stalinově pohřbu znovu skládali verše. Například Marie Pujmanová napsala: „Ten nový žal, toť příliš, nemohu pro pláč dál,“
Manželka Marta Gottwaldová a dcera Marta Čepičková u otevřené rakve prezidenta Klementa Gottwalda. Vlevo sovětská delegace v čele s Nikolajem Bulganinem. Vedle maršála Bulganina stál Gottwald deset dnů předtím na pohřbu Stalina.
Po roce 1948 se objevovaly portréty Stalina a Gottwalda vždy pospolu. Lidé netušili, že věrný žák bude následovat svého velkého učitele tak brzy i ve smrti. S Gottwaldem republika nezvítězila. Historik Karel Kaplan o jeho pobytu na Hradě napsal: „Byla to éra největšího počtu nezákonných procesů a politických vražd, jejichž výkon on podepisoval. Byla to éra nejkrutějších druhů represe, která přinášela utrpení tisícům rodin a dalších obětí.“
Po Gottwaldově smrti se novým prezidentem stal Antonín Zápotocký. Komunistickou stranu z pozice prvního tajemníka vedl Antonín Novotný. Nové vedení rozhodlo, že Gottwaldovo nabalzamované tělo bude vystaveno v mauzoleu v Národním památníku na Vítkově. Výstavba mauzolea byla nákladná, stejně jako jeho udržování.
Politické procesy nepřestaly, ale rozsudky byly o něco mírnější. Došlo i na soud s bývalými Gottwaldovými lékaři, kteří byli ve vyšetřovací vazbě od května 1952.
V dubnu 1954 byl Vladimír Haškovec odsouzen za špatnou léčbu prezidenta k trestu šesti let odnětí svobody. Trest si odpykával v jáchymovských uranových dolech, kde pracoval jako táborový lékař. O rok později byl podmínečně propuštěn na svobodu a v roce 1960 byl rehabilitován.
Společně s Haškovcem byl souzen i Ladislav Haas. Ten však byl kupodivu pro nedostatek důkazů zproštěn obvinění a propuštěn na svobodu.
V roce 1962 rozhodlo vedení státu v čele s Antonínem Novotným o zrušení mauzolea. Gottwaldovo tělo bylo v tichosti zpopelněno a urna uložena do hrobu v Národním památníku.
Zdroje:
Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, 1991
Zdeňka Psůtková, Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní ?, 1992
Jiří Pernes, Takoví nám vládli, 2010
