Článek
Poslední únorový večer roku 1953 se konala na Stalinově dače v Kuncevu u Moskvy schůze nejužšího politického vedení, která byla tradičně spojena s bohatou večeří, doprovázenou nadměrnou konzumací alkoholu.
Společně se Stalinem se sešli u stolu nejdůležitější členové politbyra. Georgij Malenkov, Lavrentij Berija, Nikolaj Bulganin a Nikita Chruščov. Pilo se víno. K jídlu byly tři láhve, u těch to však nekončilo. Během večeře Stalin nechal přinést pro každého další dvě lahve a pak, když schůze pokračovala, ještě další.
Ve čtyři hodiny ráno výborně naladěný vůdce rozpustil schůzi a odebral se do postele. Ochrance nařídil, aby ho nebudila, dokud neuslyší, že už je vzhůru.
Generalissimus prý byl dle svědectví Nikity Chruščova na své poslední poradě ve velmi dobré náladě.
Stalin po nočních schůzích vstával obvykle kolem poledního. Tentokrát však odbila dvanáctá a ve Stalinově pokoji nebyl zaznamenán žádný pohyb. Hodiny plynuly a když nastal večer, začali být členové ochranky nervózní. Báli se však vstoupit, protože by porušili Stalinův rozkaz nerušit, dokud nevstane.
Hodinu před půlnocí, tedy ve 23 hodin se konečně odhodlali k činu. Řekli si, že v tuto chvíli je už neúnosné nadále čekat. Porušili tedy přísné pravidlo nebudit vůdce dokud sám nevstane. Některé zdroje uvádí, že museli vyrazit dveře. Jiné zase říkají, že požádali hospodyni, aby vstoupila jako první do Stalinova pokoje. Další zdroj pak uvádí, že pozdě večer přišel dopis z Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a bylo povinností jednoho z členů ochranky poštu donést na určené místo blízko Stalinovy ložnice. Člen ochranky s dopisem v ruce prý vstoupil do zakázaného prostoru a dělal co největší hluk. Bouchal dveřmi, aby se Stalin probudil dříve, než tam vstoupí.
Ať už ke Stalinovi vstoupil jako první člen ochranky nebo hospodyně, jisté je jedno. Naskytl se jim úděsný pohled na vůdcovu postavu ležící naznak na podlaze. Stalinova pravá ruka byla napjatá, ale ještě prý byl při vědomí. Nemohl však mluvit. Na podlaze pod ním byla moč.
Strážci přenesli tělo na gauč a okamžitě vyhlásili poplach. Bezpečnostní pravidla však zakazovala všem, kromě šéfa NKVD Beriji, aby přivolali lékaře. Stalin tak zůstal bez pomoci několik dalších hodin.
Berija však nebyl té noci k nalezení. Nakonec jej zastihli pozdě v noci opilého v náruči jedné ze svých milenek. Do dači v Kuncevu tak dorazil až ve tři ráno hodiny společně s Malenkovem.
Další významný člen vedení Nikita Chruščov ve svých pamětech popsal dění takto:
„Náhle volal Malenkov – volala ochranka, že se velmi obávají, že se něco stalo Stalinovi. Jedeme tam.“
První na daču dorazili tedy Berija a Malenkov. Podle šéfa NKVD Stalin chrápal a Berija se obořil na ochranku:
„Co panikaříte? Soudruh Stalin spí. Pojďme, Malenkove.“
A odjeli zpět do Moskvy.
Chruščov pak vzpomínal, že mu Malenkov volal znovu, protože strážní se opět ozvali. Malenkov řekl: „Se soudruhem Stalinem to není dobré. Musíme tam jet znovu. Rozhodli jsme se zavolat doktory.“
Ráno 2. března kolem sedmé hodiny tedy konečně dorazili lékaři. Vedoucí lékařského týmu profesor Pavel Lukomskij zjistil, že je Stalin v bezvědomí, má horečku 38 stupňů, vysoký krevní tlak 190/110 a zcela ochrnutou pravou polovinu těla. Diagnostikoval mrtvici.
Když si to zrekapitulujeme, tak Stalin odešel po bujaré noci na lože 1.března ve čtyři hodiny ráno. Předpokládejme, že se vzbudil dle svých zvyklostí nejpozději před polednem, tedy mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Pokud byl v této době stižen záchvatem mrtvice, tak zůstal bez odborné pomoci téměř dvacet hodin.
Stalinovo paranoidní chování, kdy si jeho ochránci nemohli být jistí, zda nedostanou několik let vězení za porušení příkazu vůdce nebudit, tedy nakonec přispělo k tomu, že diktátor ležel dlouhé hodiny bez pomoci.
Stalinova chorobná podezíravost ale také vedla k tomu, že do Kunceva přijeli lékaři, kteří Stalina nikdy neléčili a neznali jeho zdravotní stav. Ti, co jej znali, seděli totiž ve vězení a čekali na soud.
Rok předtím vůdcův osobní lékař Vladimir Vinogradov doporučil svému prominentnímu pacientovi, aby omezil své pracovní nasazení. Stalin to však vzal jako útok na svou osobu. Vinogradova nechal zatknout a pak rozpoutal čistku mezi lékaři s cílem připravit „proces proti vrahům v bílých pláštích“.
Proto nebyl ke Stalinovi povolán jeho osobní lékař. Je ale třeba říci, že ani největší špičky světové medicíny by mu už nepomohli. Poté, co proležel po záchvatu mrtvice a krvácení do mozku dvě desítky hodin na podlaze, byly všechny snahy marné.
Diktátor se potácel mezi životem a smrtí dlouhých pět dní. Bylo by asi naivní domnívat se, že mu v mysli defilovaly nekonečné zástupy jeho obětí. Jistě by si to zasloužil. Po většinu času však nebyl při vědomí.
Do Kunceva dorazili další členové vedení a vůdcovy dospělé děti. Stalinova dcera později vzpomínala na poslední chvíle svého otce:
„Jeho agonie byla hrozná. Dusil se před očima nás všech. V jistém okamžiku – ačkoliv nevím, zda tomu tak skutečně bylo, nebo se mi to jen zdálo, zjevně ve své poslední minutě, najednou otevřel oči a upřel zrak na nás kolem. Byl to strašný pohled, možná šílený, možná hněvivý, a plný hrůzy ze smrti i z neznámých obličejů lékařů, kteří se k němu skláněli. A tento pohled spočinul ve zlomku minuty na všech. V tom okamžiku se stalo něco nepochopitelného a strašlivého, co nechápu ještě dnes, nicméně na to nedokáži zapomenout – v tom okamžiku náhle zvedl levou ruku a ukazoval jí někam do výšky, nebo nám možná všem chtěl pohrozit. Jeho gesto jsme nepochopili, ale byla z něj patrná hrozba, a kdo ví komu bylo určeno … V příštím momentě se jeho duše po tomto posledním vypětí odloučila od těla.“
Stalin zemřel 5. března 1953 ve 21:50 hodin moskevského času. Oznámení o jeho smrti vyvolalo v Sovětském svazu opravdový šok. Všem sovětským občanům, včetně jeho odpůrců, bylo jasné, že se zhroutil pilíř jediného systému, který znali. Najednou netušili, co se bude dít dál.
Stalinovo tělo bylo vystaveno ve Sloupovém sále v Domě odborů. Ve stejném sále, kde se konaly monstrózní procesy s hrdelními rozsudky. Davy občanů proudily k jeho rakvi. Vlivem nekontrolovaného pohybu lidských mas došlo k ušlapání stovek lidí.
Lavrentij Berija a Georgij Malenkov drželi spolu s maršálem Klimentem Vorošilovem čestnou stráž u rakve. Berija se podle svědectví Chruščova zřejmě příliš nesnažil, aby odvrátil Stalinův konec.
Pohřeb krutého, ale také zbožňovaného generalissima se uskutečnil 9. března 1953 v pravé poledne. Stalinovo nabalzamované tělo potom uložili do mausolea, kde už ležel Lenin.
V zemi se v dalších měsících rozhořel boj o moc. Premiérem se stal dlouholetý Stalinův tajemník Georgij Malenkov. Iniciativy se však chopil Nikita Chruščov, který za pomoci maršála Žukova nechal v červenci zatknout šéfa NKVD Lavrentije Beriju. Ten byl odsouzen k smrti a 23. prosince 1953 popraven.
Chruščov postupně získal rozhodující postavení v zemi. Na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 odhalil Stalinův kult osobnosti a odsoudil stalinské praktiky.
O rok později si upevnil svoji moc, když se definitivně zbavil i Malenkova, kterého doprovodili do důchodu další členové bývalého stalinského politbyra Molotov a Kaganovič.
Stalinovu rakev nesli v čele Malenkov a Berija. To byli také největší kandidáti nástupnictví po generalissimovi. Vůdcem se však nakonec stal Nikita Chruščov, jehož schopnosti samotný Stalin zpochybňoval, když říkal, že zemi Sovětů nemůže vést „prostý selský synek“
Zdroje:
Alessandro Mongili, Stalin sovětské impérium,2006
Dmitrij Volkogonov: Triumf a tragédia : politický portrét J.V. Stalina – 2,1990
Svetlana Allilueva, Venti lettere a un amico, 1967
