Článek
Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé.
Každé okno, každá střecha
jako by dnes hořela.
Tam, kde jindy tramvaj spěchá,
kapela jde zvesela.
Celá země — i my děti
velký svátek máme dnes.
Rudý balonek můj letí,
přímo k obloze se vznes'!
Tolik básnička „Sedmý listopad v Moskvě“ sovětského tvůrce Samuila Maršáka, přeložená do češtiny J.V. Svobodou. Uvedená báseň byla v dětských čítankách pro první stupeň základních škol.
Oslavy VŘSR v Sovětském svazu
V socialistickém Československu byl sedmý listopad v mnoha městech spojen s konáním lampionového průvodu a následným ohňostrojem.
Každé dítě vědělo, že Velká říjnová socialistická revoluce byla započata výstřelem z křižníku Aurora. Byl při ní dobyt Zimní palác a v čele nově vytvořeného státu dělníků a rolníků stanul soudruh Lenin.
A jak si slavnou událost připomínali dospělí? Kromě toho, že doprovodili své ratolesti s lampiony na ohňostroj a případně jim pomohli s výkresem Aurory, mnozí z nich rádi vtipkovali na účet sovětských soudruhů.
Například, že v Rusku bylo vždycky všechno jinak. Že Lenin nebyl Lenin, ale Uljanov. Stalin nebyl Stalin, ale Džugašvili. Říjnová revoluce nebyla v říjnu, ale v listopadu. A také se říkalo, že za všechny těžkosti a problémy mohla nedůsledná obrana Zimního paláce.
K čemu tedy vlastně došlo v hlavním městě tehdejšího Ruska? Co se dělo v Petrohradu 7. listopadu roku 1917?
Velká říjnová socialistická revoluce vůbec neproběhla tak dramaticky, jak byla později vylíčena . Nepochybně však pomohla na svět prvnímu komunistickému státu na světě. Ten se stal pro některé snílky vytouženou „zemí, kde zítra již znamená včera“, pro řadu jiných však byl od samého počátku „říší zla“.
Nejprve k názvu události. Není na místě mluvit o revoluci. Spíše šlo o palácový převrat, kterým byla odstraněna Prozatímní vláda. Ta vzešla z předešlé únorové revoluce, která na rozdíl od té říjnové, skutečně revolucí byla. Pod tlakem lidových mas tehdy odstoupil car, když náměstí ruských měst zaplnily statisíce, válkou vyčerpaných obyvatel.
V případě říjnové revoluce však šlo o událost menšího rozsahu, při které účinkovalo jen několik tisíc osob na obou stranách pomyslné barikády. A to především vojáků, námořníků a politiků. Nikoliv lidových mas. Takže pokud to byla revoluce, pak určitě ne „velká“.
Proběhla, jak známo v listopadu. Ale v Rusku v té době ještě platil starý juliánský kalendář. Odtud tedy název „říjnová“. Rusko přešlo na gregoriánský kalendář nedlouho poté. Po 31. lednu 1918 hned následoval 14.únor 1918. A to na základě nařízení nové sovětské vlády.
O „socialistické“ revoluci lze také přinejmenším diskutovat. Provedli ji totiž bolševici, příslušníci radikální větve původně jednotné sociálně demokratické strany. Ostatní socialisté z řad menševiků, pravých sociálních revolucionářů – eserů a dalších umírněných levicových politiků s tímto násilným převratem nesouhlasili. Dali to jasně najevo odchodem z právě probíhajícího druhého sjezdu sovětů.
Naprosto nezpochybnitelným faktem tak zůstává jen skutečnost, že vůdčí postavou celé akce byl vůdce ruských bolševiků Lenin. Nebýt jeho, k převratu by zřejmě nedošlo.
V. I. Lenin (1870-1924)
Profesionální revolucionář, vlastním jménem-Vladimír Iljič Uljanov, podstatnou část svého produktivního života strávil ve vyhnanství na Sibiři nebo v exilu v západní Evropě. Před první světovou válkou pobýval ve Švýcarsku. Na jedné z přednášek si tehdy sedmačtyřicetiletý „věčný emigrant“ postěžoval, že jeho generace se již žádných bouřlivých změn nedočká a velké revoluční výzvy čekají na jejich následovníky. V tu chvíli netušil, jak daleko je od pravdy.
Začátek války jej zastihl v Haliči na území rakouské monarchie, kde byl zatčen místní policií jako podezřelý špion. Na svobodu mu svou intervencí pomohl dlouholetý předseda rakouské sociálně demokratické strany Viktor Adler. Lenin se tak dostal zpět do Ženevy, kde postavil svou další agitační činnost na sloganu „Válku válce“. Tušil, že navenek silné Rusko je jen pověstným obrem na hliněných nohách a díky světovému konfliktu se brzo zhroutí.
Jenže se nezhroutilo tak brzy, jak očekával. Každým dalším rokem války upadal do letargie. Pak ale v únoru 1917 přišel pád cara a Lenin naopak propadl zuřivosti, že v Rusku proběhla revoluce bez něho. Prozatímní vláda vyhlásila amnestii pro politické vězně a exulanty. Nejvýznamnější bolševici se rychle začali vracet do víru dění ze Sibiře. Lenin měl ale smůlu, že ze Švýcarska vedla cesta do Ruska přes nepřátelské Německo. V tu chvíli však přišla nečekaná výzva právě odsud. Němci nabídli Leninovi dopravu v zaplombovaném vlaku, který tajně projede přes Německo, Švédsko a Finsko a on potom na oplátku revolucí vyřadí Rusko z války.
Jak bylo dohodnuto, tak se i stalo. Lenin hned po příjezdu do Petrohradu začal cílevědomě plnit plán, jak se dostat k moci. Na rozdíl od Prozatímní vlády požadoval okamžitý mír. Na to pochopitelně mnoho lidí vyčerpaných válkou slyšelo.
Soupeřem Lenina byl levicový politik, příslušník pravého křídla eserů, Alexandr Fjodorovič Kerenskij, který se se stal v červenci 1917 předsedou vlády.
A. F. Kerenskij (1881-1970)
Kerenskij znal Lenina již od dětství. Jejich společným rodištěm byl Simbirsk. Oba absolvovali místní gymnázium, jehož ředitelem byl Kerenského otec. Dokonce mladého Uljanova učil. Nyní ale Lenin a Kerenský stáli proti sobě. Je třeba říci, že Kerenský byl vynikající řečník. Politická strategie však byla jeho slabší stránkou. Postupně se připravil o důležité pilíře moci, zejména o armádu, když nechal odstranit posledního oblíbeného generála Kornilova. Nastal všeobecný rozklad a jak správně usoudil Lenin, udeřila hodina, kdy si jen stačilo sebrat na ulici ležící moc.
Stalo se tak sedmého listopadu 1917. Bolševičtí ozbrojenci postupně obsadili důležitá místa v hlavním městě. Při obsazování těchto objektů sice docházelo k drobným potyčkám a přestřelkám, ale celkově byl odpor vůči útočícím bolševikům slabý.
Prozatímní vláda sídlila v Zimním paláci na břehu řeky Něvy. Premiér Kerenskij v Petrohradě nebyl. Nedlouho předtím, poplašen zprávami o blízkém útoku bolševiků, odejel do okolí přemlouvat demoralizované vojáky, aby přišli bránit vládu. Ostatním členům kabinetu nezbylo, než doufat v oddanost zbylých vojenských sil. Ty byly ovšem chabé.
Vojenská posádka paláce se skládala z ženského úderného praporu, dvou rot kozáků a několika desítek příslušníků vojenské akademie. Vojáci měli málo munice a jídla. Část obránců navíc předčasně opustila palác.
Obránci Zimního paláce
O půl desáté večer, když bolševici v Petropavlovské pevnosti konečně našli lucernu potřebnou k signalizaci, začala akce. Lucernou byl dán předem smluvený signál námořníkům přítomným na křižníku Aurora. Ti vypálili z lodních děl výstražnou salvu. Obléhatelé pak dali obráncům časovou lhůtu k opuštění paláce. Když se nic nedělo, tak začala střílet děla z Petropavlovské pevnosti. Ale již ostrou municí. Bylo vypáleno asi třicet střel, z nichž jen dvě nebo tři dopadly na Zimní palác, ale žádnou výraznou škodu nezpůsobily.
Poté obránci Zimního paláce začali vyjednávat. Chtěli odejít a ponechat si zbraně. S tím ale bolševici nesouhlasili. Za tmy začaly jejich malé skupiny pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly. Nejdříve se zbylým obráncům dařilo jednotlivé vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni.
Bolševici postupně obsazovali jednotlivé části bývalého carského sídla a před druhou hodinou ranní konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda. Ministři dali své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití. Jednotka bolševiků pak rychle obsadila místnost a zatkla členy vlády. Ministři pak byli odvedeni do Petropavlovské pevnosti, kde byli uvězněni. Po druhé hodině byl palác zcela v rukou bolševiků. Lev Davidovič Trockij, jeden hlavních organizátorů převratu, později řekl: „Obyvatelé klidně spali, aniž by věděli, že jedna moc střídá druhou.“
Problém ale nastal, když revoluční vojáci objevili v Zimním paláci vinné sklepy. Hrdinové revoluce začali konzumovat carské luxusní víno bez jakýchkoliv zábran, a navíc ho za lidovou cenu další dny rozprodávali lidem na ulici. Pod vlivem alkoholu došlo k mnohem většímu poškození uměleckých předmětů v někdejším carském sídle, než při vlastním útoku. Opilci začali rabovat a vykrádat i byty v bohatých částech města. Situace byla neúnosná. Zklidnila se teprve tehdy, když námořníci z Baltské flotily dostali rozkaz zastřelit na místě každého, kdo bude přistižen v blízkosti Zimního paláce opilý.
Poškozený sál Zimního paláce
Po dobytí Zimního paláce a zatčení ministrů Prozatímní vlády byla na probíhajícím všeruském sjezdu sovětů 8. listopadu ustavena nová revoluční vláda v čele s Leninem. Menševici a praví eseři odešli na protest ze sálu. Nová bolševická vláda, doplněná několika příslušníky levých eserů, ještě téhož dne vydala dva proslulé dokumenty. Byl to „Dekret o míru“ a „Dekret o půdě“.
Uvedené dekrety Rady lidových komisařů samozřejmě lidé uvítali. První z nich znamenal vystoupení Ruska z koalice válčících států Dohody a ukončení války. Druhým vláda rozdala půdu drobným rolníkům.
Radost však byla dočasná. Násilné převzetí moci bolševiky mír nepřineslo. Vyvolalo občanskou válku trvající tři roky. Tato válka si vyžádala více než deset milionů obětí, tedy mnohem větší množství oproti padlým ruským obětem první světové války.
Rovněž vlastnictví půdy bylo dočasné. Přidělená půda byla rolníkům odňata ve druhé polovině dvacátých let při násilné kolektivizaci. Nucené zakládání kolchozů mělo katastrofické následky. Rozpoutalo vlnu násilí a vedlo k hladomoru na počátku třicátých let. Pokles zemědělské výroby byl tak dramatický, že se jej stěží podařilo vyrovnat až za dalších deset let.
Zdroje:
Dmitrij Volkogonov: Lenin-počátek teroru, 1996
Alessandro Mongili: Stalin a sovětské impérium, 2006
