Článek
Václav byl prvorozeným synem knížete Vratislava a kněžny Drahomíry. Narodil se zřejmě roku 907. Zažitý časový údaj ale poněkud nabourávají antropologické výzkumy. Dochované ostatky Václava, ale i jeho otce Vratislava, totiž vykazují naprosto odlišný věk dožití. Konkrétně Václav se měl dožít podle dostupných pramenů pravděpodobně osmadvaceti let, ovšem dochované kosterní pozůstatky prý patří osobě alespoň čtyřicetileté. Asi nemá smysl vyvracet jedno či druhé tvrzení. Otázky možná v budoucnu zodpoví pokročilejší metody antropologických výzkumů, které budou schopny určit věk zkoumaných osob s minimálními odchylkami.
Václav byl jedním z nejvzdělanějších vládců své doby. Vzdělání získal na přemyslovském hradišti Budeč. Jeho výchovu dostala na starost babička Ludmila. Václav uměl číst i psát v latinském jazyce. Když v roce 921 zemřel otec Vratislav, byla dočasně pověřena vládou matka Drahomíra. Václav byl v té době ještě nezletilý. Drahomíra ještě téhož roku nechala zavraždit tchyni Ludmilu. Poněkud dramatické rodinné záležitosti se jistě budoucího knížete dotýkaly.
Na knížecí stolec usedl někdy mezi léty 924 a 925. Jedním z jeho prvních kroků bylo přenesení ostatků babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad a zároveň vypovězení matky Drahomíry z Prahy. Z toho je zřejmé, jak zpětně viděl bolestné události. Později dovolil Drahomíře vrátit se zpět. Jak se nakonec vyvinul vztah matky se synem můžeme jenom hádat.
Václav se pravděpodobně oženil, i když křesťanské legendy ho vykreslují téměř jako mnicha. Jméno jeho manželky však neznáme. Spekuluje se, že zplodil i syna. Měl se snad jmenovat Zbraslav a možná byl nemanželský.
Václav se snažil vládnout v souladu se svým svědomím. Některá přikázání z desatera bral velmi vážně. Je známý jeho spor s kouřimským vládcem Radslavem. Kníže nabídl protivníkovi osobní souboj, aby byly ušetřeny lidské životy v případném válečném konfliktu. Radslav se nakonec Václavovi dobrovolně podrobil a uznal jeho svrchovanost. Tehdy se prý také stal první zázrak, který je v kronikách v souvislosti s Václavem často zmiňován. Protivník prý uviděl v blízkosti Václava dva anděly a znamení kříže. Nikdo samozřejmě neví, jak to bylo doopravdy, ale je možné, že z osoby knížete vyzařovala jakási aura pokoje a dobra.
Setkání knížete Václava s knížetem Radslavem (obraz Josefa Mathausera)
V roce 929 Čechy vážně ohrozila vojenská výprava ze západu. Do země současně vtrhli východofranský král Jindřich Ptáčník a bavorský vévoda Arnulf. Jejich vojska se dostala až před Prahu. Kritická situace donutila Václava, aby se podrobil mnohem silnějšímu protivníkovi. Údajně se domluvil s Jindřichem Ptáčníkem na pravidelné roční platbě. Tímto dojednaným tributem uchoval zemi mír. Výše poplatku není spolehlivě doložena, nicméně traduje se, že Václav souhlasil s platbou pěti set hřiven stříbra a dodávkou sto dvaceti volů. Levná záležitost to nebyla. Jedna hřivna se rovnala asi 250 gramům vzácného kovu.
Pravidelná platba poplatku a přílišná náboženská horlivost byla trnem v oku některých velmožů. Ti na svoji stranu získali Václavova mladšího bratra Boleslava. Drama vyvrcholilo zřejmě roku 935. Tehdy Boleslav pozval Václava na své sídlo do Staré Boleslavi. Druhého dne zrána po bohaté hostině šel Václav, jak bylo jeho zvykem, do kostela na jitřní mši. Cestu mu zastoupil Boleslav. Václav si myslel, že jej bratr chce pozdravit. Záhy však poznal jeho pravé úmysly. Nehodný sourozenec na něj vztáhl ruku se zbraní. Václav byl ale silnější a útočníka odzbrojil. Vzápětí však ze zálohy zaútočili na Václava další spiklenci. Tira, Česta, Hněvsa a Tuža. Pěkně velká přesila. Boleslav neponechal nic náhodě. Václav rychle ustupoval směrem ke kostelu. U chrámových dveří však svůj život dokonal. Marně tloukl na dveře. Kostel byl uzamčen. Václavovi neposkytl azyl ani kněz Krastěj. Čtyři lotři knížete dostihli a zavraždili jej. Boleslavovi lidé pak následně pobili všechny členy Václavovy družiny. Státní převrat byl dokonán.
Kníže Václav zemřel u dveří kostela ve Staré Boleslavi (iluminace z Wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy o sv. Václavu)
Podle údajů z kronik došlo k tragické události v pondělí dvacátého osmého září. Rok byl dříve předmětem sporů, ale dnes se historici přiklánějí spíše k roku 935, zatímco dříve byl častěji uváděn rok 929.
Někteří historici přišli s verzí, že Václavova smrt nebyla vraždou, ale nešťastnou náhodou. Boleslav se prý sice dostal s bratrem do sporu, ale nechtěl ho zabít. Knížete pak ubili jeho strážci, když viděli, že se Václav s mečem sklání nad Boleslavem. Ačkoliv nevylučuji, že by k tomu mohlo dojít i tímto způsobem, přece jen si myslím, že tradiční varianta je mnohem pravděpodobnější. A kromě toho se domnívám, že historická osobnost Boleslava I., který nepochybně patřil k našim nejschopnějším panovníkům, nepotřebuje dodatečnou obhajobu. Doba byla příliš drsná a krutá.
Podobné násilnosti na sobě páchali i další potomci Přemyslova rodu. Václav však byl první obětí bratrovraždy. Boleslav velmi brzy, snad po třech letech, nechal převézt ostatky ubitého bratra do Prahy a nechal je pochovat v kostele svatého Víta na Pražském hradě, který Václav založil.
Další panovníci se pak začali hlásit k jeho odkazu. Prostí lidé jej v dobách zlých prosili o pomoc. Kníže vstoupil do jejich vědomí jako ochránce národa. Svatováclavský chorál se stal naší středověkou hymnou a svatováclavské prapory vlály nad hlavami rytířů v památných bitvách. Známá slova „Nedej zahynouti nám, ni budoucím“ se stala prosbou, ale i nadějí.
Mohlo by se zdát, že v historicky mladších dobách vývoje našeho státu již tradice knížete z historického dávnověku slábla. Opak je pravdou. I nacisté a komunisté museli silnou svatováclavskou tradici brát v úvahu. Nacisté ji za protektorátu těžce zneužili, když vykreslili knížete jako prvního kolaboranta v našich dějinách. Komunisté naopak tuto tradici vědomě potlačovali, když ji označovali za nábožensky zatuchlou, překonanou revolučním vývojem.
Domnívám se, že jeden z nejpravdivějších způsobů inspirace touto tradicí prokázal na podzim 1938 básník František Halas ve sbírce básní „Torzo naděje“.
Napsal verše, které snad ani lépe nemohly vyjádřit pocity lidí, kterým tehdy bylo upřeno se bránit. Slova básně jim přinášela naději.
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
Socha svatého Václava a dalších národních světců v horní části Václavského náměstí.
Zdroje:
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
