Článek
V roce 1980 se Sovětský svaz nacházel v období sociální, politické a hospodářské stagnace. Průměrný roční příjem se i po dílčích ekonomických reformách, které byly prováděny jen nahodile, téměř zastavil. Američané využili situace a následnou politikou cíleného zbrojení přinutili Sovětský svaz vynakládat ještě větší měrou astronomické částky na zbrojení. To se následně projevilo dramatickým hospodářským úpadkem země.
A právě v této nelehké době vrcholící studené války stála v čele chřadnoucí supervelmoci skupina sedmi starců, kteří byli sice mocní, ale zároveň byli na smrt nemocní. Všichni byli v důchodovém věku a vitalitou neoplývali.
Zde je stručný přehled sedmi klíčových sovětských politiků na začátku roku 1980:
Leonid Brežněv, generální tajemník a předseda prezídia Nejvyššího sovětu: 73 let
Alexej Kosygin, předseda vlády: 75 let
Dmitrij Ustinov, ministr obrany a maršál Sovětského svazu: 71 let
Andrej Gromyko, ministr zahraničí: 70 let
Michail Suslov, hlavní ideologický tajemník komunistické strany: 77 let
Jurij Andropov, šéf KGB : 65 let
Konstantin Černěnko, osobní sekretář generálního tajemníka: 68 let
Říká se, že věk je jenom číslo a důležité je na kolik se člověk cítí. Vitální může být i osmdesátník. V případě sovětského vedení však o vitalitě nebylo možné hovořit. Soudruzi byli ve svých funkcí mnoho let a většina z nich neměla chuť něco měnit. Těm, kteří by snad chtěli, to zase neumožnoval jejich zdravotní stav.
V létě 1980 se v Moskvě konaly letní olympijské hry. Přehlídku mládí, síly a krásy slavnostně zahájil nejvyšší sovětský vůdce. Jeden z vtipů tehdy říkal, že Brežněv nejprve pětkrát přečetl “ ó ó ó ó ó “. Teprve po upozornění asistenta pokračoval ve vlastní zahajovací řeči, která na papíře začínala až pod pěti olympijskými kruhy, které Brežněv předtím mylně považoval za písmena.
Na podzim roku 1980 s vážných zdravotních důvodů odstoupil z funkce premiéra tehdy šestasedmdesátiletý Alexej Kosygin. Ve funkci jej vystřídal o rok mladší pětasedmdesátník Nikolaj Tichonov.
Alexej Kosygin stál v čele sovětské vlády šestnáct let. Zpočátku měl zřejmě snahu pomocí reforem ozdravit sovětskou ekonomiku. Po dílčím úspěchu ale zastánci tvrdé linie uvnitř strany reformy zastavili, protože se obávali, že by oslabily prestiž a moc strany. V sedmdesátých letech Kosygin již neměl sílu cokoliv v ekonomice prosadit.
Byl velmi nemocen. Trpěl aterosklerózou koronárních a mozkových tepen, jež se zkomplikovala opakovanými infarkty myokardu. Po odstoupení z funkce byl naživu ještě dva měsíce. Zemřel 18. prosince 1980.
Alexeje Kosygina, který byl původně rovnocenným Brežněvovým spoluvládcem, postupně zbavili rozhodujícího vlivu na vnitřní záležitosti. Od 70. let se věnoval především zahraniční politice. Na snímku je zachycen, jak si v Egyptě prohlíží mumii.
Michail Suslov byl jedním ze soudruhů, kteří ve vedení brzdili nezbytné ekonomické změny. Hlavní ideolog strany vehementně brojil proti všem novotám a bedlivě střežil čistotu komunistického učení proti revizionistům. Pokročilý věk a zhoršující se zdraví jeho odpor proti jakýkoliv změnám ještě prohlubovaly.
V prosinci 1981 slavil celý Sovětský svaz 75. narozeniny Leonida Brežněva. Michailu Suslovovi se dostalo cti přišpendlit generálnímu tajemníkovi na sako další státní vyznamenání. Při té příležitosti pronesl velmi dlouhý oslavný projev. Oba politici stáli před kamerami proti sobě a bylo vidět, jak jim nekonečný ceremoniál ubírá sil.
Suslov zemřel nedlouho poté 25. ledna 1982. Již řadu let se léčil s aterosklerózou. V roce 1976 utrpěl infarkt myokardu. Smrtelný atak nemoci nastal 21.ledna 1982. Došlo k těžkému porušení krevního oběhu v cévách mozkového kmene provázenému hlubokým bezvědomím. Po čtyřech dnech kritického stavu se nemocné srdce zastavilo. Po jeho smrti si ideologickou čistotu vzal v politbyru na starost šéf KGB Jurij Andropov.
Michail Suslov byl hostem desátého sjezdu východoněmeckých soudruhů. Na snímku je druhý zleva hned vedle šéfa NDR Ericha Honeckera.
Na konci roku 1982 přišlo to, co všichni očekávali. Ještě sedmého listopadu Leonid Brežněv, poté co byl vynesen ochrankou na ochoz mauzolea, několikrát nepřítomně zamával občanům a vojákům na Rudém náměstí. Oslava Říjnové revoluce byla ale jeho poslední veřejnou akcí. 10. listopadu ráno byl nalezen ve své posteli bez známek života. Bezprostřední příčinou smrti byl infarkt myokardu.
Brežněv byl svou genetickou dispozicí, ale hlavně životosprávou, předurčen k vážným cévním příhodám. Byl silný kuřák a potrpěl si na tučné pokrmy. Vůbec nejvíc si ale užíval bohatýrských dávek alkoholu. Podle množství vypitého alkoholu hodnotil i lidi kolem sebe. Již několik let po uvedení do nejvyšší funkce prodělal těžký infarkt. Další pak následovaly. Měl potíže se srdečním rytmem, a proto mu byl voperován kardiostimulátor. Svoji nemohoucnost si sebou vozil po světě. Doprovázela ho resuscitační jednotka. Od poloviny sedmdesátých let ho kromě špatného oběhového systému začaly trápit další zdravotní obtíže. Byla mu zjištěna leukemie, rakovina čelisti a emfyzém. Ztratil pohyblivost. Urostlí příslušníci ochranky jej při audiencích a recepcích museli poponášet.
V takovém stavu již nemohl vládnout. Důležitá rozhodnutí za něho činili Dmitrij Ustinov, Andrej Gromyko a Jurij Andropov. Tito soudruzi se scházeli se v Ořechovém sále Kremlu – proto se jim říkalo „ořechové politbyro“.
Veřejnost se rozloučila s Brežněvem při nezapomenutelném pohřbu. Při ukládání rakve málem došlo k pádu nebožtíka na dno hrobu. Když pozůstalí házeli pietně hrstky hlíny na rakev, hrobníci jim začali sypat lopatami zeminu přes ruce.
Ceremoniál u kremelské zdi byl projevem ryzího amatérismu. Vzhledem k dalšímu vývoji však měli pohřební režiséři příležitost při následujících smutečních rozloučeních tyto nedostatky odstranit.
27.února 1981 Leonid Brežněv naposledy přivítal v Kremlu kubánského vůdce Fidela Castra. Na snímku vlevo je i Brežněvův osobní sekretář Konstantin Černěnko.
Novým sovětským vůdcem se stal osmašedesátiletý šéf KGB Jurij Andropov. Nebyl žádným géniem, nicméně znal všechna zákulisí moci a z členů politbyra byl nejinteligentnější. Navíc se v minulosti nezapletl do žádných machinací a korupce mu byla cizí.
Nový kremelský vládce si uvědomoval hloubku potíží země. Ale plán na jejich odstranění neměl. Jeho reformy spočívaly pouze v direktivním odstraňování nedostatků. Tedy v žádné změně systému.
Začalo zavádění pořádku, upevňování kázně a odstraňování korupce klasickými metodami. Zintenzivnil se boj proti černému obchodu. Andropov nechal vyšetřovat bývalého ministra vnitra, který se zapletl do nekalostí. Než ho stačili postavit před soud, spáchal sebevraždu. Korupce sahala až do nejvyšších pater sovětské společnosti. Brežněvova dcera Galina měla ráda šperky a drahé kameny a využívala přízně mafiánů, kteří ji obdarovávali. Andropov korupčníky poslal do vězení.
Za vlády Andropova došlo k dalšímu zostření mezinárodních vztahů, když v září 1983 sestřelila sovětská stíhačka zbloudilé jihokorejské dopravní letadlo s 269 cestujícími na palubě. V závěru téhož roku potom nechalo sovětské vedení u nás rozmístit čtyři desítky jaderných raket středního doletu.
Andropov byl celý život nemocný. Trpěl intersticiální nefritidou, nefrosklerózou, sekundární hypertenzí a diabetem. Od února 1983 byl odkázán na hemodialýzu. V září téhož roku odpočíval ve vládní rezidenci na Krymu. Jednou se šel projít, po chvilce se unavil a sedl si na kameny. Nebylo už příliš teplo, šéf státu se nachladil a ulehl do postele. Už z ní nevstal. Trpěl bolestmi, ledviny přestávaly fungovat. Nyní musel být napojen na umělou ledvinu mnohem častěji než předtím.
Vzhledem k tomu, že se zdravotní stav Andropova dramaticky zhoršoval, došlo k tomu, k čemu dojít muselo. 9.února 1984 Andropov zemřel. Série moskevských pohřbů pokračovala. Nad rakví Andropova promluvil další stařec v pořadí, dvaasedmdesátiletý Konstantin Černěnko. Svým vystoupením nikoho nenechal na pochybách, že se v blízké budoucnosti Moskva dočká dalšího státního pohřbu.
Na snímku ze zasedání Nejvyššího sovětu v Moskvě 17. června jsou zleva: Konstantin Černěnko, Nikolaj Tichonov a Jurij Andropov.
Ještě předtím však zemřel další z rady starců, šestasedmdesátiletý Dmitrij Ustinov. Ministr obrany se rozloučil se světem 20. prosince 1984. Rok před svou smrtí sehrál jistou roli při vyšetřování zmíněného incidentu nad Japonským mořem, kdy stíhač s rudými hvězdami na křídlech sestřelil jihokorejské civilní letadlo. Všech 269 nevinných lidí tehdy zahynulo.
Z tajných dokumentů, které v 90. letech nechal zveřejnit Boris Jelcin, vyplynulo, že tehdy se Sovětskému svazu podařilo najít černou skříňku sestřeleného letadla a dešifrovat její záznamy. Následně pak maršál Ustinov doporučil Andropovovi, aby její obsah rozhodně nezveřejňoval, protože zjištěné údaje nepodporovaly sovětské tvrzení, že let byl součástí americké špionážní mise.
Koncem října 1984 Dmitrij Ustinov onemocněl zápalem plic. Podrobil se operaci k nápravě aneurysmatu v aortální chlopni. Došlo však ke zhoršení funkce jater a ledvin a Ustinov nakonec zemřel na zástavu srdce.
Na přehlídkách při příležitosti výročí bolševické revoluce stál ministr obrany Ustinov vždy po boku nejvyššího sovětského vůdce. S Brežněvem si dobře rozuměl.
Poslední stařec v čele Sovětského svazu Konstantin Černěnko patřil k největším oblíbencům zesnulého Leonida Brežněva. Černěnko se osvědčil jako výkonný byrokrat a loajální vykonavatel vůdcových pokynů. Brežněv mu absolutně důvěřoval, jako jedinému ze spolupracovníků mu tykal a hrával s ním domino.
Pobyt Konstantina Černěnka na nejvyšším postu v Kremlu nic nového nepřinesl. Andropovovy snahy o zavedení pořádku byly rychle opuštěny a boj proti korupci ustal. Černěnko symbolizoval návrat ke starým časům
Tento návrat ale netrval dlouho. Již na Andropovově pohřbu bylo zjevné, že nový vládce postrádá schopnost cokoli řídit. Jeho zdravotní stav byl žalostný. Dlouhou dobu trpěl rozedmou plic. Jeho stav ještě zhoršila chronická hepatitida přecházející v cirhózu.
Poslední část života strávil převážně na nemocničním lůžku v dosahu kyslíkového přístroje. Pokud se Černěnko ukázal na veřejnosti, museli ho podpírat příslušníci ochranky. Další měli za úkol ho obklopovat v těsném hloučku, aby vytvořili dojem, že státníkovo pomalé tempo chůze není způsobeno jeho špatnou fyzickou kondicí, ale rozhovory s příznivci.
Konstantin Černěnko zemřel 10. března 1985 na zástavu srdce. 13. března 1985 přinesla televize poslední díl přenosů ze smuteční Moskvy. Poslední zbylí mohykáni ze sovětské rady starších tehdy usoudili, že takhle to opravdu dál nejde a na uvolněný post po zesnulém Černěnkovi vybrali čtyřiapadesátiletého mladíka Michaila Gorbačova. Tím bylo zažehnáno nebezpečí trapného pokračování pohřbů.
Michail Gorbačov pak hned v létě 1985 odvolal z funkce ministra zahraničí pětasedmdesátiletého Andreje Gromyka a „povýšil“ jej do ceremoniální funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu. Novým ministrem zahraničí se stal sedmapadesátiletý Eduard Ševarnadze.
Na podzim 1985 byl odvolán z funkce premiéra osmdesátiletý Nikolaj Tichonov a nahrazen šestapadesátiletým Nikolajem Ryžkovem.
Gerontokracie v Sovětském svazu definitivně skončila.
Andrej Gromyko na snímku vpravo na návštěvě u Leonida Brežněva na Krymu. V blízkosti Brežněva je i jeho věrný stín Černěnko. Andrej Gromyko ve funkci ministra zahraničí sloužil sovětskému impériu neuvěřitelných 28 let. Zemřel ještě před rozpadem východního bloku 2. července 1989.
Zdroje:
Zdeňka Psůtková, Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní? 1992
