V roce 1986 se tenistka Martina Navrátilová vrátila do Československa. Hrozilo jí zatčení?

Hrozila emigrantce Martině Navrátilové tehdy vazba za nedovolené opuštění republiky?

Ne, takovou ostudu si vládnoucí komunistický režim v druhé polovině osmdesátých let nemohl dovolit. Wimbledonský vítěz Jan Kodeš později vzpomínal:

„Komunisté měli strach, že se Martina pro našeho diváka stane symbolem odporu proti režimu. Proto záměrně rozšiřovali před turnajem i nesmyslné zprávy, že by ji v Praze mohli zavřít. Chtěli docílit toho, aby ji Američané v zájmu jejího bezpečí raději vyřadili z nominace.“

Nevšední životní příběh legendární tenistky se začal psát v roce 1956. Když se budoucí sportovní hvězda narodila, neměl u nás tenis dobrou pověst. V padesátých letech byl totiž považován za buržoazní sport.

Vlohy pro tenis Martina zřejmě zdědila po své babičce Agnes Semanské. Ta prý byla před válkou na vrcholu své výkonnosti pátá na celostátním tenisovém žebříčku. Malé Martině se později chlubila, že těsně po válce dokonce porazila budoucí wimbledonskou finalistku, tehdy ještě mladičkou Věru Pužejovou. Mimochodem Pužejová, po svatbě Suková, svým úspěchem ve Wimbledonu v roce 1962 poněkud rehabilitovala tenis v očích tehdejší veřejnosti a komunisté přestali nehezky nálepkovat tuto krásnou hru.

Zajímavé také je, že Věra Suková později vedla Martinu Navrátilovou jako trenérka ženské reprezentace a musela prožít neradostné chvíle v souvislosti s její emigrací. Ale nepředbíhejme.

Na začátku šedesátých let pětiletá Martina vzala poprvé do ruky dřevěnou raketu po babičce a začala hrát na tenisovém hřišti v Řevnicích proti zdi. O rok později to začala zkoušet přes síť. Jejím prvním trenérem byl tatínek.

Když jí bylo devět let odjela v zimě s tátou do Prahy na Klamovku, kde byly v dřevěných halách tři kurty. Několik hodin týdně zde bylo vyhrazeno mladým, talentovaným adeptům tenisu. Tady se Martina poprvé setkala s Jiřím Parmou, který se záhy stal jejím druhým a z hlediska tenisového růstu důležitým trenérem. Bývalý tenisový reprezentant ji trénoval až do svého odchodu do emigrace v roce 1968. Martina o něm vždy mluvila s velkým obdivem.

Talentovaná dívka s tvrdohlavou povahou si umínila, že bude nejlepší tenistkou světa. Za podpory rodičů přestoupila v 15 letech do družstva pražské Sparty. Denně dojížděla z Řevnic do Prahy do školy a odpoledne trénovala na Spartě. Večer se školní brašnou dorazila domů a učila se do noci. V 16 letech se jí podařilo ve finále mistrovství republiky porazit tehdejší československou tenisovou jedničku Vlastu Vopičkovou. V soutěži smíšených družstev hrávala smíšenou čtyřhru po boku kolegy ze Sparty Jana Kodeše. Dvojnásobný šampion z Paříže a wimbledonský vítěz z roku 1973 byl jejím dobrým rádcem a kamarádem.

I díky úspěchům Jana Kodeše si tenis v Československu v první polovině sedmdesátých let udržel oblibu. Navzdory tuhé normalizaci se neprosadil názor skalních bolševiků, že bílý sport je individualistickou hrou prohnilé buržoazie, ale naopak zvítězilo rozumné stanovisko pragmatičtější části vedení, která považovala tenis za sport, který rozvíjí pohybové schopnosti dětí a posiluje vůli po vítězství. A vzhledem k tomu, že se kolem vrcholového tenisu začalo točit velké množství peněz, funkcionáři plánovali i budoucí vydatný zdroj devizových příjmů. Rozvoj tenisu byl podporován a když v osmdesátých letech dorostli hráči světové úrovně v čele s Lendlem, Šmídem, Mečířem, Mandlíkovou a Sukovou, celý sportovní svět s uznáním hovořil o československé tenisové škole.

Ale vraťme se zpět k Martině Navrátilové. Ta se prosadila mezi světovou elitu již v polovině sedmdesátých let. Pravidelně se dostávala do závěrečných kol světových turnajů a pomohla i k vítězství ženského družstva v Poháru federace v roce 1975.

Měla ale svou hlavu a nekompromisní názory. Odmítala se podřizovat příkazům komunistických funkcionářů, jak se má chovat v cizině. Na svých cestách si jasně uvědomovala rozdíl mezi životem u nás a ve světě. Oblíbila si zejména Ameriku. Konzumovala hamburgery a kamarádila se hlavně s americkými hráčkami. To se samozřejmě stranickým činovníkům ve svazu nemohlo líbit.

Pravým píchnutím do vosího hnízda byla situace, kdy si Martina Navrátilová dovolila bez vědomí úřadů pobyt v USA prodloužit, aby mohla absolvovat další turnaj. Funkcionáře rovněž nadzvihla skutečnost, že si v Americe najala agenta, který ji měl napříště zastupovat. Nehodlala totiž nadále odevzdávat většinu vydělaných peněz tenisovému svazu.

V Praze byla pozvána na kobereček a podrobena tvrdé kritice. Jednalo se o to, jestli vůbec dovolí třetí nasazené hráčce odletět na grandslamový turnaj ve Forest Hills. Nakonec jí byla cesta do Ameriky povolena, ale s tím, že to bude jen na uvedený turnaj a ještě jeden turnaj, který těsně následoval. Pak se musí bezpodmínečně vrátit domů. Slovo za ní tehdy ztratili i Jan Kodeš a trenérka ženské reprezentace Věra Suková.

Martina Navrátilová odjela s vědomím, že se kontrola nad ní povážlivě utužuje. A právě fakt, že by v budoucnu kvůli zákazům nemohla hrát světové turnaje ji definitivně utvrdil v jejím rozhodnutí. Po prohraném semifinále na US Open zamířila na imigrační úřad a požádala o politický azyl.

Celou věc chtěla uchovat nějaký čas v tajnosti, jenže druhý den se zpráva o útěku nečekaně objevila v deníku The Washington Post. Novináři měli zřejmě dobrý zdroj na imigračním úřadě.

Navrátilové tak nezbylo než uspořádat tiskovou konferenci. Prohlásila, že hlavní pohnutkou k emigraci byla touha stát se světovou jedničkou, což by se jí v Československu, kde osud sportovců závisí na libovůli stranických funkcionářů, sotva podařilo.

Zelenou kartu k trvalému pobytu získala už za třicet dnů. Po půl roce pominul i dohled amerických federálních agentů, kteří ji chránili před hrozbou ze strany východoevropských tajných služeb.

Ještě předtím byl učiněn ze strany našich komunistických orgánů pokus situaci zvrátit. Do nezáviděníhodné situace se dostala Věra Suková. Jako trenérka ženské reprezentace byla pověřena úkolem zkusit Martinu přemluvit k návratu. Když se jí to nepovedlo, doma si musela vyslechnout kritická slova o špatné ideově výchovné práci. Kritice nebyl ušetřen ani Jan Kodeš, který se předtím Martiny zastával.

První období emigrace nebylo pro Martinu příliš jednoduché. Uvědomovala si, že domů se možná již nikdy nevrátí a neuvidí své nejbližší. Zároveň se stala objektem zájmu médií a neměla v nich jenom příznivce. Někteří viděli v její emigraci výhradně ekonomické motivy. Nevěřili, že by vrcholovou sportovkyni mohly trápit společenské nebo politické otázky. Pravdou bylo, že Navrátilová v prvních měsících nového života šla podobným názorům hodně naproti a působila dojmem rozmazlené dívky oslněné kapitalistickým pozlátkem.

Navíc se jí přestalo dařit i na kurtu. Kritický byl zejména rok 1976. Martina znatelně přibrala na váze, což byl výsledek její slabosti pro hamburgery a pizzu. Za celou sezonu vyhrála pouze dva turnaje, v žebříčku si pohoršila na čtvrté místo. Hádala se s rozhodčími a dokázaly ji rozhodit sporné verdikty. Na US Open vypadla hned v prvním kole. Na kurtu se rozbrečela a novinářům se vyhnula. Někteří žurnalisté ji pasovali do role ufňukané a rozmazlené primadony.

Naštěstí to byl jen přechodný stav. Díkybohu jí nepotkalo závažnější zranění a Martina na sobě začala tvrdě pracovat. Zdá se, že v té době dospěla. Trávila dlouhé hodiny na kurtu, ale i v posilovně. Platila si nutričního poradce, upravila jídelníček a redukovala váhu.

Výsledky se dostavily. V roce 1978 poprvé vyhrála Wimbledon a stala se světovou jedničkou. Dokázala si, že může být šampionkou. Ve stejné době požádala o předčasné udělení amerického občanství. Věc zdůvodňovala přáním reprezentovat USA v Poháru federace. Americkou občankou se stala v roce 1981.

V té době již začínala být jednoznačně nejlepší tenistkou světa. Do tenisové historie se zapsala zlatým písmem. Během své závratné tenisové kariéry nakonec vyhrála ve dvouhře 167 turnajů a 332 týdnů byla světovou jedničkou. Celkově získala 59 grandslamových titulů, z toho 18 ve dvouhře. Devětkrát dokázala zvítězit ve dvouhře na travnatých dvorcích ve Wimbledonu.

V osmdesátých letech, kdy byla Martina Navrátilová středem zájmu celého sportovního světa, se v jejím rodném Československu o jejích úspěších nemluvilo. V novinách a časopisech se nesměl objevit jediný článek. Komunisté se snažili emigrantku vymazat lidem z paměti. Samozřejmě, že marně. Plně se to projevilo v Praze v červenci 1986.

Tehdy se v hlavním městě konal turnaj o Pohár federace. Tenisové zápasy se odehrály mezi 20. až 27. červencem 1986 na antukových dvorcích nově zrekonstruovaného štvanického areálu. Centrální kurt měl kapacitu osm tisíc diváků. Turnaj zahrnoval kvalifikační kolo, jehož vítězové postoupili do hlavního turnaje hraného vyřazovacím systémem. Z něho vzešel celkový vítěz Poháru federace.

Do očekávaného finále se dostaly družstva Československa a USA. Československo reprezentovaly Hana Mandlíková, Helena Suková, Andrea Holíková a Regina Maršíková pod vedením nehrajícího kapitána Jiřího Medonose. Za Spojené státy americké nastoupily Martina Navrátilová, Chris Evertová, Pam Shriverová a Zina Garrisonová. Nehrajícím kapitánem byl Marty Riessen.

Největší haló způsobila samozřejmě účast Martiny Navrátilové. Ta do Prahy dorazila po jedenácti letech. Poprvé od jejího odchodu do emigrace. Diváci ji vítali s nadšením a na protest proti režimu ji snad fandili více než domácím tenistkám. Nejvíce byla nervozita patrná na Haně Mandlíkové. I když chápala mimořádnou situaci, zjevně jí bylo líto, že nemá podporu domácích fanoušků. I Helena Suková, dcera někdejší reprezentační trenérky, si utkání památného turnaje vybavila se smíšenými pocity:

„Bylo to pro nás nepříjemné. Nebylo to proti nám osobně, spíš to byla reakce na návrat Martiny. Když jsme prohrály obě dvouhry a bylo jasné, že už nemůžeme zvítězit, tak jsme dokonce nechtěly nastoupit ke čtyřhře, protože jsme měly pocit, že nám stejně nikdo nefandí. Nakonec nás ale přesvědčili a zápas jsme odehrály.“

Utkání skončilo jednoznačně 3:0 na zápasy pro USA. Suková podlehla Chris Evertové 5:7, 6:7, poté Mandlíková nestačila na Navrátilovou 5:7, 1:6 a na závěr Suková s Mandlíkovou prohrály s Navrátilovou a Pam Shriverovou 4:6 a 2:6.

Pak došlo na závěrečný ceremoniál. Americkým hráčkám byl předán vítězný pohár. Centrální kurt s napětím čekal, co bude dál. Nechme zavzpomínat hlavní hrdinku Martinu Navrátilovou. Následujícími větami popsala legendární událost v předmluvě českého vydání své autobiografické knihy:

27.července jsem stála na tenisovém stadiónu pražské Štvanice společně s Chris, Pam, Zinou a Martym Riessenem a zdvíhala nad hlavu Pohár federace, který družstvo USA vybojovalo ve finálovém utkání proti československému týmu. Nikdy bych nedostala příležitost promluvit ke zcela zaplněnému stadiónu, kdyby pořadatelem Poháru nebyl Mezinárodní tenisový svaz. Když mě Ted Tinling předal mikrofon, celý stadión pozorně ztichl. Pouze ve vládní lóži panoval náhle ruch, jak se vyprazdňovaly židle. Na závěr svého krátkého projevu jsem řekla: „Doufám, že nebudete čekat dalších jedenáct let na to, abyste mě zase viděli zde hrát.“

Následoval dlouhotrvající potlesk. Lidé nechtěli s ovacemi přestat, aby co nejvíce prodloužili tuto vzácnou chvíli. Martina Navrátilová si utírala slzy dojetí. Nevěřila tomu, že doba, kdy bude moci znovu doma hrát a svobodně se vracet do své rodné země je již tak blízko.

Zdroje:

Martina Navrátilová: Já, Martina, 1990

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martina_Navrátilová

https://www.idnes.cz/sport/tenis/martina-navratilova-pribeh-rad-bileho-lva.A251028_194919_tenis_ten

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-tenis-pod-dozorem-fbi-navratilova-utekla-za-svobodou-i-za-slavou-285279

https://www.idnes.cz/sport/tenis/vystava-pohar-federace-1986-stvanice-navratilova-sukova.A260720_161702_tenis_ikuc