Článek
Jaké vlastně měli sportovci informace o černobylské havárii? A co věděli o katastrofě běžní občané socialistických států, kteří se spoléhali jen na státem hlídané sdělovací prostředky?
Třetí den po havárii se v deníku Rudé právo na předposlední sedmé straně objevil tento kratičký článek:
Havárie reaktoru
Rada ministrů SSSR v pondělí oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jak uvádí zpráva TASS, jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise.
Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí TASS, havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu.
Na to, že šlo největší jadernou havárii s výbuchem reaktoru a následným masivním únikem radioaktivních látek, nepůsobil článek vůbec dramaticky. Sovětskému vedení se vlastně ani nechtělo o katastrofě svět informovat. Až když se radioaktivní mrak dostal nad Skandinávii a pracovníky jedné ze švédských elektráren byly naměřeny zvýšené hodnoty radiace, začalo se pátrat po zdroji ozáření. Tehdy muselo sovětské vedení přiznat, že mrak do Evropy připlul z Černobylu.
Nechme hovořit fakta. Nemoc z ozáření v důsledku havárie byla potvrzena u 134 pracovníků elektrárny a hasičů. Třicet jedna lidí zemřelo bezprostředně po nehodě, z toho dvacet osm na následky ozáření. Do ovzduší se tehdy uvolnily radioaktivní látky. Došlo k rozsáhlé kontaminaci okolního prostředí, v omezené míře radioaktivní spad zasáhl značnou část Evropy.
Podle bývalé předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se celkový počet lidí, kteří v důsledku havárie zemřeli nebo v budoucnosti mohou zemřít, odhaduje na čtyři tisíce.
Mohli dát zodpovědní a soudní lidé v této situaci svolení ke konání cyklistického závodu v oblasti vzdálené asi 130 km od epicentra výbuchu? A mohli jiní lidé s klidným svědomím poslat do této oblasti reprezentanty svých zemí?
Návrhy na zrušení závodů v Kyjevě a přeložení startu do Varšavy prý zezdola zazněly. Jeden z členů našeho organizačního výboru vzpomínal, že bylo důležité zamezit hrozícímu organizačnímu fiasku a také čelit obavám z možného ohrožení zdraví účastníků.
Reakce z nejvyšších míst však byla odmítavá. Šéfredaktor Rudého práva prý tehdy pronesl, že si dovede představit reakci soudruhů, jestli se tyto návrhy dostanou na jednání nejvyššího vedení strany. Nakonec byla debata organizačního výboru uzavřena s tím, že je třeba to nechat na zvážení soudruhům v Sovětském svazu, kteří si vždycky dokázali poradit. A sovětští činovníci vzkázali: „Nemějte obavy, situaci zvládáme, přijeďte na start.“
Do Kyjeva dorazila šestičlenná družstva Bulharska, Československa, Kuby, Mongolska, NDR, Polska, Sýrie, Maďarska a SSSR. Kupodivu se zúčastnila i Francie. Z Finska nakonec dojeli na poslední chvíli čtyři dobrovolníci.
Účast odřekly týmy Velké Británie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska, NSR, Itálie, Rumunska, Jugoslávie a USA.
Sovětská poštovní známka věnovaná Závodu míru v roce 1986
Cyklistické závody proběhly v ulicích Kyjeva. Klání začalo sedmikilometrovým prologem. Vyhrál východoněmecký reprezentant Uwe Ampler. První etapu, při které se jelo sedm dvacetikilometrových okruhů ovládl československý závodník Jozef Regec. Následovala časovka družstev, kde zvítězilo družstvo SSSR. Poslední etapu v Kyjevě pak vyhrál Olaf Ludwig z NDR.
Úvodní prolog sledovalo v kyjevských ulicích sto tisíc lidí. Podle svědectví jednoho z našich novinářů se pak ale v regionální televizi objevil ukrajinský ministr vnitra a četl sdělení, že se zvýšila radioaktivita, takže by město měly opustit těhotné ženy a děti. Občané nemají otevírat okna, pít vodu, sprchovat se, pít čerstvé mléko, jíst zeleninu, ovoce. Zájem diváků logicky opadl.
Nakonec však měli závodníci a diváci více štěstí než odpovědní činitelé rozumu. Kyjev přímým následkům výbuchu v Černobylu podle všech informací přece jenom unikl. Podstatná část radioaktivního spadu mířila vlivem větru hlavně na sever a severozápad do Běloruska a Skandinávie.
Československo reprezentovala tato šestice závodníků: Jiří Škoda, Anton Novosad, Milan Jurčo, Roman Kreuziger, Radovan Fořt a Jozef Regec.
Jiří Škoda, člen Dukly Brno později vzpomínal: „Do poslední chvíle jsme věřili, že se nepojede z Kyjeva, ale z Varšavy, hodně jsme o tom s klukama diskutovali.“
Radovan Fořt, člen RH Plzeň řekl: „Nebezpečí jsem si neuvědomoval, hlavně jsem chtěl jet Závod míru.“
Vítěz první kyjevské etapy Jozef Regec netušil, že jednou bude řešit otázku, do jaké míry k jeho pozdějšímu zdravotnímu problému přispěla účast na závodech v Kyjevě.
Ke své účasti se vyjádřil takto: „Na jednu stranu jsem měl obavy, do čeho to vlastně jedeme. Ale bylo mi jedenadvacet a vybrali mě jako reprezentanta pro Závod míru, což byl sen každého cyklisty. A nakonec to pro mě byl i odrazový můstek do velké cyklistiky.“
Za devatenáct let mu kvůli nádoru odebrali levou ledvinu. „Samozřejmě v tom vidím souvislost. Nikdo v naší rodině totiž žádné onkologické problémy nikdy neměl. Žádný z lékařů mi to sice nepotvrdil, ale ani nevyvrátil,“ řekl později Regec.
Zdroje:
