Článek
Když se řekne „24. únor 2022“, spousta lidí si vybaví první exploze a kolony aut. Jenže pro část Ukrajiny ten „první den“ vlastně nebyl první. Východ země žil ve stínu války už od roku 2014. Fronta byla někde daleko na mapě, ale v reálu to znamenalo rozbité domy, díry ve střechách, improvizované opravy, a hlavně únavu, ze které se nedá lehce vyspat.
Na linii kontaktu v Donbasu to nebyla „dramatičnost“ v hollywoodském stylu. Byla to šedá rutina. Reuters v lednu 2022 popisuje vesnice u fronty jako místa s rozstřílenými domy, kde je problém i obyčejný nákup a kde lidé žijí roky v polorozpadlých domech. Nevelske je v reportáži líčené jako sousedství z velké části zničených domů, s rizikovým přístupem přes kontrolní stanoviště a nebezpečnou linií rozdělující území.
A pak přijde věta, která zní strašně „malá“, ale je v ní celý Donbas před invazí:
„It cannot get any worse,“ said Kateryna. (Reuters, 29. 1. 2022)
„Už to nemůže být horší,“
V kontextu té reportáže to není póza. Je to unavený závěr člověka, který už nemá kde brát. A když někdo žije osm let v režimu „nějak přežít“, tak mu další hrozby z televize často splývají do šumu.
Tenhle šum je důležitý. Z Kyjeva, Charkova nebo Oděsy šlo žít víc normálně, pracovat, řešit rodinu, hypotéku, školu. A současně pořád mít v hlavě, že se něco může zlomit. Jenže v lednu 2022 si řada lidí odmítala připustit, že tentokrát to může být jiné než dřív. Reuters cituje z Charkova (město kousek od ruské hranice) mladou ženu, která to shrnula přesně tak, jak to v krizích lidi dělají: radši na to nemyslet, dokud to nezačne hořet.
„I am trying not to think about it. I hope everything will be okay, I hope for the best.“ (Reuters, 22. 1. 2022)
„Snažím se na to nemyslet. Doufám, že všechno bude v pořádku, doufám v to nejlepší.“
Tohle je ten mentální trik, který drží společnost pohromadě: funguješ dál, protože kdyby ses měl každý den budit s představou invaze, zblázníš se. A zároveň tam byla i druhá skupina lidí – ti, kteří si pamatovali rok 2014 a věděli, že „to nejde“ se může stát během pár hodin. Reuters v téže reportáži cituje ženu, která připomíná Krym jako varování, že nemožné se občas prostě stane.
„Nobody thought that this could happen to Crimea. Nobody could imagine that.“ (Reuters, 22. 1. 2022)
„Nikdo si nemyslel, že se tohle může stát Krymu. Nikdo si to neuměl představit.“
A do toho ještě třetí rovina: lidé přímo u fronty často neřešili geopolitiku, ale elektřinu, střechu, okna. RFE/RL (22. 2. 2022) to vystihuje jednou větou bývalého horníka ze Zajceve: když nemáš proud, „velké dějiny“ jsou luxusní téma.
„How could I know about the Russian troops if I don’t even have any electricity?“ (RFE/RL, 22. 2. 2022)
„Jak bych měl vědět něco o ruských vojácích, když nemám ani elektřinu?“
A stejně tak výrok jiné ženy z Novoluhanske, kde už 21.–22. února dopadaly granáty a lidé mluvili hlavně o tom, aby to skončilo. Ten text je cenný právě tím, že nejde o proklamace, ale o větu z kuchyně, mezi inzulínem a rachotem dělostřelectva.
(RFE/RL, 22. 2. 2022): „We just want it to stop. That’s all.“
„Chceme jen, aby to skončilo. Nic víc.“
Pointa téhle části je jednoduchá: 24. únor 2022 nebyl „náhlý šok“ pro všechny stejně. Pro velká města to byl konec vytěsňování. Pro Donbas to byl pocit, že se realita, ve které žiješ roky, najednou rozlila do celé země.
Těsně před invazí
Únor 2022 měl dvě vrstvy, které se navzájem skoro nesnesly. V jedné vrstvě běžely diplomatické telefonáty, veřejná varování a nervózní titulky. Ve druhé vrstvě se pořád vstávalo do práce, vozily se děti do školy a řešilo se, jestli v obchodě ještě mají chleba. Většina civilistů nevěří nejhoršímu scénáři, dokud ho neuslyší za oknem. A přesně to bylo na Ukrajině v posledních dnech před 24. únorem cítit.
Zelenskyj se snažil držet zemi v provozu a zároveň lidem naznačit, že „něco visí ve vzduchu“. V polovině února vyhlásil symbolické gesto: 16. února měl být „Den jednoty“ – lidé měli vyvěsit vlajky a ve stejný čas zpívat hymnu. Reuters to popsal jako reakci na to, že se ve světě šířil konkrétní termín možné invaze a společnost začínala znervózňovat. To je důležitý detail: oficiální tón nebyl „zabalte kufry“, spíš „držme nervy a držme se spolu“. Zvenku to může vypadat naivně. Zevnitř je to logika krizového managementu: panika umí zničit město i bez jediného výstřelu.
Současně běžela druhá linie – ruská diplomacie a její veřejná slova. V téže zprávě Reuters zní věta ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova: „Diplomatic possibilities are far from exhausted.“ („Diplomatické možnosti zdaleka nejsou vyčerpané.“)
Tohle je typický moment „posledních dní“: jedna strana mluví o jednotě, druhá o diplomacii, a obyčejný člověk si z toho vezme hlavně to, že se pořád jedná, takže to možná nedopadne nejhůř.
Ve městech blízko hranic se ale už tenhle klid drolil. Charkov je zhruba 42 km od ruské hranice a už týdny před invazí tam část lidí počítala s nejhorším, zatímco jiní to brali jako další kolo napětí, které „zase nějak přejde“. Reuters tuhle náladu zachytil jako směs příprav a popírání – lidé kupovali zásoby, ale zároveň si zakazovali věřit tomu, že se opravdu stane velká válka. Ne proto, že by byli slepí. Spíš proto, že kdyby tomu věřili naplno, normální život by se zhroutil už předem.
K tomu se přidávala ještě třetí věc: i na Západě existoval skepticismus a nedůvěra v „jisté“ scénáře, dokud nepřijdou tvrdé důkazy. Guardian ve své pozdější rekonstrukci popsal, že varování zpravodajských služeb narážela na pochybnosti a opatrnost – mimo jiné proto, že svět měl v paměti případy, kdy se zásadní tvrzení o hrozbách ukázala jako chybná.³ V praxi to znamenalo, že část veřejnosti i politiků byla nastavená na režim „uvidíme“.
Výsledek byl paradoxní. Všichni měli v ruce střípky: symbolické výzvy k jednotě, řeči o diplomacii, napětí v příhraničí, varování spojenců. Jenže dokud se to nedalo spojit do jediné věty „začne to“, pořád šlo fungovat. A právě tohle je ten okamžik těsně před zlomem: města jedou dál, protože lidé potřebují věřit, že zítra bude jako včera. A pak přijde ráno 24. února.
První hodiny
V noci na 24. února 2022 se z „napětí“ stal okamžitě fyzický problém. Ne pro politiky, ale pro lidi, kteří ještě večer řešili běžné věci a ráno je probudily sirény, výbuchy a zprávy o útocích z více směrů.
V Kyjevě se během hodin změnilo skoro všechno. Starosta Vitalij Kličko vyhlásil zákaz vycházení od 22:00 do 7:00, doprava měla být přes noc zastavená a stanice metra se měly používat jako nepřetržité kryty kvůli „podmínkám vojenské agrese“. To není detail pro kroniku města. To je okamžik, kdy se metropole přepne do režimu přežití.
Kyjev – lidé v metru jako kryt (2022)
Do toho přišel chaos na silnicích. Reuters popisuje obrovské dopravní zácpy na výjezdech na západ, lidé se snažili odjet z města ještě před tím, než se situace úplně uzavře.¹ V koloně stál i řidič, který to shrnul jednou větou, jakoby mluvil za polovinu těch aut kolem:
„The mood is patriotic.“ (Reuters, 24. 2. 2022)
„Nálada je vlastenecká.“
Hned za tím přidal, že „tohle odrazí“ a že Ukrajina vyhraje. V tu chvíli to nebyl komentář k historii. Byla to reakce na to, že se mu před očima rozpadá plán na normální den.
Změnila se i logika drobných věcí. Lidé vybírali hotovost, sháněli zásoby, hledali signál a informace, protože v prvních hodinách krize je nejhorší nejistota. Reuters v Kyjevě popisuje, že část lidí nakupovala, část se snažila odjet a část už mířila do metra, protože pod zemí je aspoň pocit, že nad tebou není otevřená obloha.
Zatímco Kyjev řešil úkryty a kolony, na jihovýchodě se ozývaly výbuchy v přístavech a průmyslových městech. V Mariupolu, městě s přibližně půl milionem obyvatel, lidé slyšeli detonace už ráno. Reuters píše, že mnoho obchodů neotevřelo a někteří obyvatelé rychle nakládali věci do aut, aby odjeli.
První den invaze se dá popsat tisíci mapami. Ale realita se většině lidí vtiskla do jiných obrazů: metro jako noclehárna, bankomat jako frontová linie nervů, kolona aut jako improvizovaná evakuace a mobil jako jediná jistota, že se dovoláš rodině. A někde v pozadí rachot, který nejde vypnout.
Válka slov
24. února 2022 se nerozběhla jen vojenská operace. Rozjela se i bitva o pojmy. A ta je důležitá, protože slova nejsou jen „marketing“. Slova jsou rám, který má ospravedlnit násilí, nastavit hranice toho, co se smí říkat nahlas, a připravit publikum na to, co uvidí v dalších dnech.
Moskva svůj krok od první chvíle pojmenovala tak, aby to znělo menší, omezenější a „nutné“. Putin v ranním projevu oznámil, že rozhodl o zahájení „a special military operation“. Současně mluvil o cílech jako „demilitarisation and denazification“ a tvrdil, že jde o ochranu lidí v Donbasu a o obranu Ruska před hrozbami.
V překladu do normální řeči: ne válka, ale operace; ne útok, ale ochrana; ne expanze, ale sebeobrana.
Tohle slovíčkaření není nevinné. Výraz „special military operation“ funguje jako brzda pro domácí veřejnost. Má to vyvolat dojem, že jde o technickou akci s jasným účelem, ne o otevřenou válku se všemi důsledky. Reuters ten den shrnul Putinovu větu jasně: Putin autorizoval „speciální vojenskou operaci“ s cílem „demilitarizovat“ Ukrajinu.
Kreml tím zároveň nastavuje, jak se o události má mluvit uvnitř země: kdo použije jiné slovo, popisuje realitu „špatně“ – a tím se stává problémem.
V tom samém okamžiku se ale rozjel druhý rám. Ne politický, ale právní a institucionální. Světové instituce nepoužívají slova jen podle emocí. Mají k tomu jazyk Charty OSN a mezinárodního práva.
Valné shromáždění OSN 2. března 2022 přijalo rezoluci ES-11/1 s názvem „Aggression against Ukraine“. Dokument mimo jiné „demands that the Russian Federation immediately, completely and unconditionally withdraw all of its military forces from the territory of Ukraine within its internationally recognized borders“ a vyzývá k okamžitému ukončení použití síly.
To je zásadní kontrast: zatímco Moskva se snaží konflikt zmenšit a zabalit do „operace“, OSN ho v názvu i obsahu staví jako agresi a spojuje s požadavkem stažení.
Ještě tvrdší je soudní rovina. Ukrajina podala na Rusko žalobu u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) s odkazem na Úmluvu o genocidě, protože Rusko veřejně používalo tvrzení o „genocidě“ jako argument pro své jednání. ICJ 16. března 2022 nařídil předběžná opatření. V nich mimo jiné uvedl, že Ruská federace má „immediately suspend the military operations that it commenced on 24 February 2022 in the territory of Ukraine“.
Tohle není politická rezoluce. Je to příkaz soudu OSN, napsaný suchým jazykem, který ale míří přímo na jádro: operace zahájené 24. února mají být zastaveny.
V praxi tak vedle sebe běží dva „oficiální“ slovníky, které se střetávají o význam té samé reality.
Kreml říká: „special military operation“, „demilitarisation“, „denazification“, ochrana Donbasu.
OSN říká: „Aggression against Ukraine“, konec použití síly, stažení vojsk.
ICJ říká: okamžitě pozastavit vojenské operace zahájené 24. února.
Dopady v ČR
Válka se nedržela na mapě. Přelila se do Česka ve čtyřech konkrétních věcech: lidé, peníze, bezpečnost a nálada ve společnosti.
Nejdřív přišla právní změna, která to celé „zarámovala“ pro Evropu. Rada EU 4. března 2022 aktivovala dočasnou ochranu prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 – tedy režim, který umožnil rychlý legální pobyt a přístup k základním právům bez klasického azylového řízení. Od té chvíle se neřešilo jen, kdo přijede, ale jak rychle stát zvládne registrace, zdravotní pojištění, školy, práci, bydlení.
A čísla zůstala vysoká i o několik let později. K 31. prosinci 2025 bylo v ČR registrováno 393 056 osob s dočasnou ochranou, uvádí čtvrtletní „Zpráva o migraci“ (OAMP/MV). A na začátku roku 2026 ministerstvo evidovalo 396 239 aktivních dočasných ochran, cituje ČT24 z vyjádření MV. To je realita v praxi: kapacity školek a škol, tlak na dostupné nájmy v některých městech, změna trhu práce v profesích, kde chyběli lidi už předtím.
Druhá vlna dopadů šla přes peněženky. ČNB popisuje rok 2022 jako období „bezprecedentních vnějších cenových šoků“ souvisejících s energetickou krizí a ruskou agresí na Ukrajině, které výrazně přispívaly k inflaci. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve své analýze z roku 2022 přímo uvádí, že ruská agrese přispěla k eskalaci energetické krize a k enormnímu růstu cen energií. Pro domácnosti to znamenalo skokové zálohy a nejistotu, pro firmy dražší provoz a tlak na ceny. Nešlo jen o „kolik stojí plyn“, ale o to, jak rychle se v ekonomice přelévá nervozita do všeho ostatního.
Třetí rovina byla bezpečnostní. Ne ve smyslu tanků na hranicích, ale ve smyslu informací, vlivu a kyber prostoru. BIS ve výroční zprávě za rok 2024 popisuje dopady ruské agrese na Česko a pokračující problém dezinformací a vlivových operací, které část společnosti pravidelně konzumuje a je tím zranitelná. (Samotná zpráva je veřejná, ale nejčastěji se do médií dostávají právě pasáže o ruských aktivitách a domácích šiřitelích.)
A poslední dopad je ten, který se špatně měří, ale je vidět v debatách: společenské tření. Část lidí brala příchod uprchlíků jako samozřejmou pomoc a posílení pracovního trhu, část to vnímala jako zátěž, nespravedlnost nebo hrozbu. Vznikl prostor pro zkratky, závist i cynické „podnikání na vzteku“. Do toho se přidaly příběhy z pracovního trhu (férové i neférové), přehlcené úřady v některých obdobích, a dlouhá únava z toho, že krize trvá roky.
A tím se kruh uzavírá. Invaze 24. února 2022 změnila životy na Ukrajině během hodin, ale Česku změnila rutinu postupně – přes právo, migraci, ceny, bezpečnost a náladu ve společnosti.
Je Rusko agresor, nebo jen hráč, který si na Ukrajině vyřizuje svoje zájmy – a pokud to první připustíme, máme se v Česku bát, že příště nebude na řadě jen Ukrajina, ale i my, nebo je to konflikt, který zůstane tam a sem se bude vozit už jen strach, drahé energie a hádky?
Zdroje: Document Viewer
