Článek
Václav IV. byl syn Karla IV. a od začátku nesl na zádech očekávání, které se skoro nedalo unést: navázat na „zlatý věk“, který jeho otec v Čechách vybudoval. Narodil se 26. února 1361 a českým králem se stal po Karlově smrti v roce 1378.
K tomu měl ještě jednu velkou roli: už za Karlova života byl zvolen a korunován jako římský král (král Němců) v letech 1376–1400. To zní jako obří moc, ale v praxi to znamenalo nekonečné vyjednávání s říšskými knížaty, církví a městy – a přesně tam to začalo drhnout.
Václavova vláda v Čechách byla poznamenaná tím, že se opíral o okruh svých oblíbenců (často z nižší šlechty), což vysokou šlechtu štvalo doběla. Nešlo jen o osobní antipatie – šlo o moc, úřady, majetek a vliv u dvora. V roce 1394 proti němu vznikla šlechtická opozice známá jako Panská jednota a došlo i k jeho zajetí. To je pro pochopení Václava klíčové: král, kterého vlastní elity dokážou „vypnout“, ztrácí respekt a s tím i schopnost držet zemi pevně v ruce.
Do toho se přidávají další vnitrodynastické tlaky v lucemburské rodině (Jošt, Zikmund a další hráči). Výsledkem byla dlouhodobá nestabilita: část šlechty krále potřebovala, část ho chtěla kontrolovat, a Václav často lavíroval, místo aby situaci „uřídil jedním směrem“.
V říši byl Václav kritizovaný za to, že se málo angažuje a nedokáže účinně řešit spory mezi knížaty ani udržovat „veřejný mír“. V roce 1400 ho část kurfiřtů sesadila a zvolila nového krále (Ruprechta Falckého). Václavovi zůstalo české království, ale tahle rána byla obrovská: ztratil prestiž „nadnárodního“ vládce, a tím i část politické páky, kterou mohl používat doma.
Konec 14. a začátek 15. století je zároveň doba západního schizmatu – situace, kdy se Evropa hádala, kdo je „pravý“ papež. Tahle nejistota rozkládala autoritu církve a dávala prostor reformním hlasům. Václav se v tom snažil politicky manévrovat (i kvůli své pozici v říši a vztahům s papežskými stranami), a právě to se později přímo promítlo do konfliktů kolem pražské univerzity.
A teď důležitý most k Dekretu kutnohorskému: v Praze už sílilo prostředí kritičtější k církevním poměrům, spojené s univerzitou a osobnostmi typu Jan Hus. Hus byl univerzitní mistr a později rektor; reformní proud nabíral sebevědomí a zároveň narážel na odpor části učenců (zejména „cizích národů“ v univerzitní správě). Václav pak v roce 1409 zasáhl do univerzitních pravidel způsobem, který se mu politicky hodil – a zbytek je už příběh Dekretu.
O co šlo doopravdy
Rozdělení pražské univerzity do „národů“ nebyla dekorace ani formalita. Šlo o vnitřní mocenské bloky, přes které se hlasovalo o řízení školy. Každý „národ“ měl jeden hlas a právě tyhle hlasy rozhodovaly o klíčových věcech. V praxi to před rokem 1409 často znamenalo, že česká strana byla přehlasovaná poměrem 3:1, protože tři nečeské národy uměly postupovat společně.
Co se tím hlasováním reálně řídilo
1) Vedení univerzity
Hlasování určovalo, kdo bude stát v čele univerzity a kdo získá vliv v jejím každodenním fungování. Volba rektora a dalších funkcí nebyla jen slavnostní akt. Šlo o to, kdo bude univerzitu reprezentovat, kdo bude mít rozhodovací pravomoci a kdo si kolem sebe dokáže udržet oporu mezi mistry.
2) Spory a kázeň
Univerzita řešila nejen výuku, ale i konflikty mezi mistry a studenty, sporné teze a hranice toho, co je ještě přijatelné učení. Hlasovací převaha umožňovala jedné straně prosazovat verdikty, podporovat své lidi a naopak oslabovat protivníky přes rozhodnutí a výklady pravidel.
3) Vztahy k moci a církvi
Univerzita byla napojená na královský dvůr a církevní struktury, především přes postavení pražského arcibiskupa jako univerzitního kancléře. To, jak se univerzita navenek postaví k politickým a církevním tlakům, vycházelo z vnitřní rovnováhy sil. Když jedna skupina držela většinu, dokázala prosadit i směr, kterým univerzita působila mimo své zdi.
4) Kariéry a personální vliv
Hlasování se promítalo do toho, kdo dostane prostor učit, kdo získá prestiž a podporu při postupech a kdo bude univerzitu zastupovat. Dlouhodobé přehlasování jedné strany znamenalo, že ztrácela možnost systematicky prosazovat vlastní lidi a vlastní pojetí fungování školy. To vedlo k narůstajícímu napětí, protože šlo o vliv, postavení i budoucnost celé akademické obce.
Dekret kutnohorský
Co byl Dekret kutnohorský
Dekret kutnohorský byla královská listina vydaná Václavem IV. 18. ledna 1409 v Kutné Hoře, která změnila pravidla rozhodování na pražské univerzitě. Šlo o přímý zásah panovníka do univerzitních pravidel, formulovaný jako závazný příkaz, podle něhož se měla univerzita řídit.
Co přesně nařídil
Listina stanovila nové rozdělení hlasů: český „národ“ získal tři hlasy, zatímco zbývající národy měly jeden společný hlas. Tím se okamžitě změnila rozhodovací převaha uvnitř univerzitního řízení.
Na co všechno se změna vztahovala
Dekret nemířil na jedinou volbu, ale na celé fungování univerzitního rozhodování. Podle textu se měl uplatňovat při volbách, poradách i při řešení sporů, tedy ve chvílích, kdy univerzita přijímala závazná rozhodnutí.
Proč je to dobře doložené
Dekret se dochoval v textové podobě a existují jeho edice a přepisy, takže se dá pracovat s konkrétním zněním listiny, nejen s pozdějšími shrnutími.
Jaké to mělo dopady
Okamžitý rozchod s „cizinci“
Nejviditelnější efekt byl prostý: univerzita se během krátké doby personálně vyprázdnila od velké části německy mluvících mistrů a studentů. V pramenech a literatuře se objevují různé odhady, ale shoda je v tom, že šlo o hromadný odchod a pro pražskou univerzitu to byla rána do běžného provozu i prestiže. Některé pozdější kroniky uvádějí očividně přestřelená čísla, což jen ukazuje, jak silně to tehdy rezonovalo.
Odchod německých studentů z Prahy.
Vznik nového centra v Lipsku
Odchod z Prahy nezůstal jen „tichým přesunem lidí“. V Sasku se z něj stal impuls pro založení nové školy: Univerzita v Lipsku vznikla 2. prosince 1409 a tradice ji přímo spojuje s akademiky, kteří odešli z Prahy. Pro region to byla strategická výhra: získal vlastní univerzitu a zároveň zkušené lidi, kteří uměli učit, organizovat studium i držet akademickou disciplínu.
Pražská univerzita ztratila „mezinárodní mix“
Po odchodu se pražská univerzita méně podobala středoevropskému uzlu, kam proudí lidé z více zemí. V praxi to znamenalo menší přítok studentů a učenců zvenčí a postupné zúžení intelektuálního prostoru, který dřív vznikal střetem více školních tradic a jazykových prostředí. Oslabení se neprojevilo jedním dnem, ale byl to dlouhodobý posun, který šel těžko zvrátit.
Zrychlení reformního obratu
Vnitřní převaha reformně naladěných mistrů se po odchodu posílila a krátce nato se rektorem stal Jan Hus. To se pak promítlo do toho, jaké spory a témata na univerzitě sílily a co naopak ztrácelo půdu pod nohama. Univerzita se postupně přibližovala prostředí, které později otevřeně přijalo husitské vyznání (v literatuře se uvádí posun k utrakvistické orientaci).
Dlouhodobý efekt: precedent a symbol
Dekret se stal symbolem, ke kterému se lidé vraceli po generace – jedni jako k „nápravě“, druzí jako k „křivdě“. Z právního hlediska zanechal hlavně precedent: když je univerzita klíčové bojiště, dá se její směr změnit i panovnickým rozhodnutím. Z kulturního hlediska pak přidal další vrstvu do příběhu o tom, jak se v českých zemích míchaly otázky vzdělanosti, moci a identity.
Po vydání dekretu se situace nepřelila do „klidu po bouřce“. Naopak se rychle přeladila do dalšího sporu, tentokrát hlavně církevního. V roce 1409 proběhl koncil v Pise, který se pokusil ukončit západní schizma tím, že sesadil oba tehdejší papeže a zvolil třetího, Alexandra V. Výsledek byl paradoxní: místo jednoho papeže byli najednou fakticky tři, a v praxi to znamenalo ještě víc tlaku na loajalitu, poslušnost a „kdo je na čí straně“.
Do toho přišla tvrdší reakce proti okruhu učenců, kteří byli spojováni s učením Johna Wycliffa. 20. prosince 1409 vydal Alexander V. bulu, která dala pražskému arcibiskupovi pravomoci postupovat proti „wycliffismu“ v Praze; následovaly zákazy, zásahy do kázání a tlak na odevzdání spisů. V roce 1410 pak došlo i k pálení Wycliffových knih a rukopisů a celý spor se přestal tvářit jako akademická hádka. Začalo jít o to, kdo má právo mluvit, kázat, učit a kdo je z toho naopak vytlačen – a Praha se tím společensky dál polarizovala.
A přesně v tomhle napětí se postupně rodí atmosféra „před husitstvím“: ne jako přímá linka z jedné listiny, ale jako série kroků, kdy se střetává moc, víra, autorita a ulice. Pokud uvidím v diskuzi pod článkem, že vás tyto témata baví, můžu na to navázat dalším textem o tom, jak se spor během pár let z univerzitní záležitosti změnil v otevřený konflikt s církevní mocí.
Zdroje: Dekret_Kutnohorsky_1409.pdf
