Článek
Léto 1944 v Normandii bylo pro Němce špatnou matematikou: převaha v letectvu, palbě a zásobování byla na straně Spojenců a Rommel to věděl. Ve dvou rozborech z 3.–5. a 15.–16. července poslaných přes velitele Západu (von Kluge) směrem k Hitlerovi píše, že průlom Spojenců je při dané převaze jen otázkou času a že německé protiútoky narážejí na realitu fronty. Jinými slovy: už před 20. červencem Rommel zdokumentoval bezvýchodnost situace a fakticky žádal politické rozhodnutí.
Dne 17. července 1944, když se vracel z inspekce, jeho otevřený štábní vůz napadla spojenecká stíhačka a havaroval. Rommel utrpěl mnohačetné fraktury lebky a byl vyřazen z velení; 20. července tedy nevelí a leží v nemocnici. (Kdo přesně jeho auto dostal, se dodnes diskutuje; jména uváděná v literatuře se liší.)
Po neúspěšném atentátu 20. července se rozběhla vlna zatýkání a výslechů. Do záběru se dostal i Rommelův štáb: jeho náčelník Hans Speidel byl 7. září 1944 zatčen Gestapem, a vyšetřovatelé se přes jeho kontakty a dokumenty propracovali k Rommelovu okolí. Současně při mučeních vypovídal i Caesar von Hofacker z pařížské větve odboje; jeho přiznání Rommela uvedla mezi těmi, kdo chtěli Hitlera donutit k odstoupení (byť Rommel vraždu odmítal). Přesné míry jeho účasti zůstávají podle historiků sporné, ale „síť“ kolem něj se jasně utahovala.
Na přelomu srpna a září tak vzniká pro režim nepříjemná kombinace: populární maršál mimo službu, kritické memorandy o stavu fronty na stolech nadřízených a jména z okruhu pařížských spiklenců, která v protokolech padají znovu a znovu. Slábnoucí režim potřeboval viníka i symbol — a Rommel měl potenciál být obojím.
Erwin Rommel (portrét, 1942)
Den „volby“ v Herrlingenu
V poledne 14. října 1944 přijíždějí k vile v Herrlingenu dva vyslanci z Hitlerova štábu, generálové Wilhelm Burgdorf a Ernst Maisel. Přinášejí vzkaz, který se nedá odmítnout: buď lidový soud (s jistým trestem smrti a represí vůči rodině a štábu), nebo okamžitá smrt kyanidem výměnou za státní pocty a „čisté jméno“ pro rodinu. Rommel si vyžádá chvíli o samotě s manželkou Lucií a patnáctiletým Manfredem, vysvětlí jim situaci – a volí jed. Byla to privátní poprava maskovaná jako „čestné gesto“.
Poté nastupuje do vozu. Kolona vyjíždí za obec směrem k ulmské vojenské nemocnici – kulisa pro oficiální příběh o náhlém selhání zdraví. Řidič krátce zastaví; Maisel s řidičem odstoupí, Burgdorf zůstává s Rommelem. Za pár minut se oba vracejí a nacházejí maršála zhroutivšího – kyanid už působí. Telefonát do vily hlásí „náhlé zhoršení stavu“. Veřejnosti je vzápětí oznámeno, že Rommel zemřel na embolii/komplikace po červencovém zranění.
Režim dodrží svou část „dohody“: státní pohřeb (18. října v Ulmu) a plné pocty; skutečnost se má překrýt hrdinskou legendou. Tělo je uloženo na hřbitově v Herrlingenu, kde hrob a pomník stojí dodnes. Narrativ o „smrti na následky zranění“ zůstává oficiální verzí až do konce války.
Teprve po válce se skládá plnější obraz dne: výpovědi rodiny (zejména Manfreda) a nejbližších spolupracovníků potvrzují příjezd Burgdorfa s Maiselem, uzavřenou vesnici a nabídku dvou kapslí. Volba nebyla svobodná – byla to metoda, jak odstranit populárního maršála bez veřejného procesu a bez rizika pro morálku.
Pohřeb se státními poctami a oficiální lež
Večer 14. října 1944 režim rozjel připravený scénář: rozhlas a tisk hlásí, že Erwin Rommel zemřel „na následky zranění z Normandie“ – embolie, případně „srdeční příhoda“. Veřejnosti je ihned podsunutá verze o přirozené smrti, nikoli o donucené sebevraždě.
Následuje pompézní rituál. 18. října 1944 má Rommel v Ulmu státní pohřeb, s čestnou stráží a věnci, aby legenda o „padlém hrdinovi“ zakryla skutečnost. Imperiální válečné muzeum uchovává dobové snímky průvodu i smutečního sálu.
Hitler na obřad nepospíchá osobně – zastupuje ho polní maršál Gerd von Rundstedt; zároveň je vyhlášen den smutku. Tato choreografie má dvojí efekt: uklidnit armádu (její populární maršál dostává pocty) a uzavřít kauzu bez veřejného procesu. Propaganda potřebuje hrdinu i po smrti – a Rommel tu roli plní.
Teprve po válce skládají svědectví rodiny a blízkých celý obraz. Manfred Rommel detailně popsal příjezd Burgdorfa a Maisela, „nabídku“ i fingované odvezení do nemocnice; oficiální příběh byl vědomá lež režimu, aby se vyhnul skandálu s procesem a trestem nad vlastní ikonou.
Pohřební průvod, Ulm, 18. října 1944
Paměť „Pouštní lišky“: mýtus vs. odpovědnost
V severoafrickém tažení si Rommel vybudoval pověst protivníka, kterého respektovali i Britové: rychlý manévr, úsporné velení, disciplinovaný ústup, a relativně korektní zacházení s válečnými zajatci. Už za války se zrodil obraz „rytířského“ velitele, kterého veřejně ocenili i nepřátelé (např. Churchill v roce 1942). Tato aura přežila porážku Afrikakorpsu a po roce 1945 se stala stavebním kamenem populárních biografií a filmů.
Po válce však přišla druhá vrstva, kritičtější. Historikové upozornili, že „čistý“ portrét je zjednodušený: Rommel byl především velitelem Wehrmachtu, ne outsiderem mimo systém. Ve Francii roku 1944 dohlížel na práci tisíců nuceně nasazených na Atlantickém valu, jeho štáb předával i rozkazy, které se pohybovaly na hraně či za hranou práva (např. proti „komandům“ a odboji), a jakkoli se v detailu liší závěry o jeho osobním podílu, odpovědnosti velícího maršála se nelze z příběhu vyvázat. Proto dnes vedle legendy existuje i „revize“: Rommel jako schopný voják, ale součást zločinného režimu, jakkoli s ním nebyl totožný.
Do veřejné paměti v Německu promluvil i rodinný příběh. Manfred Rommel, dlouholetý primátor Stuttgartu, se stal symbolem poválečného smíření — podporoval partnerství s Francií, židovskou obec i otevřenou debatu o minulosti. Díky tomu se „Rommel“ v domácím kontextu nečte jen skrze frontu, ale i skrze občanskou odpovědnost po roce 1945.
Pamětní místa a názvy zůstávají citlivé. Hrob a pomník v Herrlingenu jsou tiché, civilní. V Mersa Matrúh funguje malé muzeum v jeskyni, kde měl polní stanoviště; v Německu nesou jeho jméno některé ulice či kasárna — a právě to bývá předmětem debat. Klíčová otázka dneška zní: jak vyprávět Rommela tak, aby nezmizely jeho vojenské kvality, ale zároveň se nezakrýval rámec, v němž působil. Jinak řečeno: vyvést „Pouštní lišku“ z mýtu do dějin bez zkratek.
Zdroje:
