Článek
Ve Washingtonu se u Lincolnova památníku sešel Pochod na Washington za práci a svobodu. Na Národní třídu dorazilo odhadem 200 až 300 tisíc lidí, nejčastěji se uvádí číslo 250 tisíc. Den vyvrcholil závěrečným vystoupením Martina Luthera Kinga s projevem I Have a Dream, který odborné žebříčky později označily za vůbec nejvýznamnější americký projev 20. století. Akci v nebývalém rozsahu pokryla média a na místě bylo přes tři tisíce akreditovaných novinářů.
Účinek nebyl jen symbolický. Ještě téhož odpoledne přijali lídři pochodu pozvání do Oválné pracovny a s prezidentem Kennedym probírali podporu federálního zákona o občanských právech. Následující rok Kongres přijal Civil Rights Act a v roce 1965 Voting Rights Act. Mediální pokrytí a pokojný průběh pochodu posílily veřejnou podporu i politickou vůli tyto zákony dotáhnout.
Kdo stál za „dnem D“
„Big Six“ – A. Philip Randolph (Brotherhood of Sleeping Car Porters), Martin Luther King Jr. (SCLC), John Lewis (SNCC), James Farmer (CORE), Roy Wilkins (NAACP) a Whitney Young (National Urban League) – propojili své organizace a dali pochodu politickou váhu i jednotnou tvář. Randolpha, veterána odborářského hnutí a autora nápadu „pochodu na Washington“ už z roku 1941, uznali za hlavního předsedu akce.
Mozkem operace byl Bayard Rustin. Randolph ho „posrtčil dopředu“ jako šéforganizátora: Rustin sestavil štáb (mimo jiné Eleanor Holmes Norton a Rachelle Horowitz), vycvičil tisíce dobrovolných pořadatelů-maršálů, rozkreslil dopravu autobusů a vlaků, a poskládal pořadí řečníků. Navzdory útokům senátora Stroma Thurmonda (nálepkování „komunista, odpírač, homosexuál“) logistiku dotáhl – i díky nutkavému smyslu pro detail, se kterým civilní pochod proměnil v přesně řízenou operaci.
Ženy to celé držely potichu pohromadě – a přitom je na pódiu téměř nebylo slyšet. Dorothy Height, dlouholetá předsedkyně National Council of Negro Women, byla klíčovou spoluorganizátorkou a seděla na čestné tribuně, ale nedostala oficiální prostor k projevu. I proto se jí říká „kmotra hnutí“ a někdy také „sedmá“ k mimo-mužskému „Big Six“.
Administrativní výbor měl jedinou ženu: Annu Arnold Hedgeman. Když 16. srpna viděla pracovní program bez jediné ženské řečnice, tlačila na změnu – prosadila vložku „Tribute to Women“. Původně ji měla pronést Myrlie Evers, ale kvůli dopravě nedorazila; Rustin proto vyzval Daisy Bates, která pronesla krátké (≈142 slov) prohlášení a jmenovala další bojovnice. Na pódiu byly uctěny i Rosa Parks, Diane Nash či Gloria Richardson – jejich role ale zůstala symbolická a časově omezená.
Výsledek: ženy byly stavebním kamenem pochodu (nábor dobrovolníků, mobilizace církví, logistika), ale mužské vedení jim vyhradilo jen „poctu“, ne plnohodnotné řečnické sloty – fakt, který Hedgeman a další otevřeně kritizovaly a který později posílil ženskou organizovanost uvnitř hnutí.
Logistika pochodu: operace, která nesměla selhat
Do Washingtonu proudily desetitisíce lidí všemi možnými způsoby: více než 2 000 autobusů, přes dvacet speciálních vlaků, desítky charterových letů, auta i pěší pochody. Národní parková služba popisuje, že se účastníci sjížděli „letadly, vlaky, auty a autobusy“ ze všech koutů země – celkem kolem 250 000 lidí, největší shromáždění hnutí za občanská práva do té doby. Tyto kapacity nebyly náhoda: štáb Bayarda Rustina plánoval dopravu až po poslední přestup a vycvičil tisíce dobrovolných maršálů, aby proudy autobusů a vlaků nezacpaly město.
Místo a ozvučení určily, jak velký dav půjde zvládnout. Organizátoři původně zvažovali pódium u Kapitolu, ale odborový předák Walter Reuther je přesvědčil k přesunu k Lincolnovu památníku – symbolicky silnějšímu a pro Kongres „méně hrozivému“ prostoru. Současně se zavázal zaplatit profesionální ozvučení za 19 000 dolarů, aby řečníky bylo slyšet po celé National Mall. Jinými slovy: dramaturgie i logistika se podřídily cíli, aby každý účastník „slyšel“ a tím pádem zůstal klid a pořádek.
Bezpečnostní plán vlády a města nesl krycí název Operation Steep Hill. Do služby nastoupilo 5 900 policistů District of Columbia; v pohotovosti bylo dalších 2 000 příslušníků Národní gardy a 3 000 vojáků navíc k zhruba 1 000 už dislokovaným v oblasti. Pentagon držel v záloze ještě 19 000 vojáků na předměstích. Město zároveň na den pochodu – poprvé od éry prohibice – zakázalo prodej alkoholu, nemocnice naskladnily plazmu a zrušily plánované operace. Národní parková služba uvádí agregovaně „5 900 policistů a 6 000 vojáků a gardistů“, což rámcově potvrzuje rozsah nasazení.
Krize na poslední chvíli: den před akcí někdo poškodil drahý zvukový systém a technici si nevěděli rady. Podle svědectví organizátorů kontaktoval tým (Walter Fauntroy) přímo ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho; armádní signální sbor poté v noci systém přestavěl a zabezpečil. Bez funkčního ozvučení by slyšely projevy jen malé klíny lidí a dav by se hůř udržoval – klíčový detail, který pomohl udržet atmosféru nenásilného shromáždění.
Dramaturgie dne
Oficiální tištěný program (National Archives) otevíral státní hymnou – na plakátu je uvedena Marian Anderson – poté následovala invokace arcibiskupa Patricka O’Boyla, úvodní slovo předsedy A. Philipa Randolpha, „Tribute to Women“ a blok řečníků z hlavních organizací (E. C. Blake, John Lewis, Walter Reuther, Floyd McKissick aj.). Martin Luther King Jr. byl v pořadí poslední hlavní řečník; i díky tomu jeho promluva uzavřela den silným obrazem pro televize. (Program se na místě v detailech měnil, ale rámec se držel.)
Realita vs. papír: doprava zdržela některé účinkující, a tak hymnu nakonec zazpívala sopranistka Camilla Williams, přestože program hlásil Marian Anderson. „Pocta ženám“ se uskutečnila v podobě krátkého prohlášení, které přednesla Daisy Bates (Myrlie Evers se kvůli zpoždění nedostavila). Tento blok jmenovitě uctil Rosu Parks, Dianu Nash, Glorii Richardson a další – symbolicky významné, časově velmi omezené.
Nejdramatičtější redakce dne probíhala kolem projevu Johna Lewise (SNCC). Jeho původní verze byla oproti konsenzuální linii koalice ostřejší; arcibiskup O’Boyle pohrozil, že v případě nezměněného textu stáhne svou invokaci. Zasahovali prostředníci, probíhala noční jednání a nátlak na „změkčení“ pasáží (včetně sporných formulací o „trpělivosti“ a narážek na Shermanův pochod). Minuty před vystoupením Lewis souhlasil s úpravami – jeho řeč tak prošla výrazným editorským zásahem, aby držela jednotný tón dne.
Jak se rodil Kingův text
Pracovní název zněl „Normalcy — Never Again“. Dochované verze na Stanfordu a v kolekci Morehouse ukazují strojopis s Kingovými rukopisy, z něhož nakonec ve finálním projevu zůstala jen část.
Finální ladění probíhalo ve washingtonském hotelu Willard. King a tým návrh řeči probírali ještě v noci z 27. na 28. srpna; podle více zdrojů se psalo do časných ranních hodin (kolem 3–4 ráno). Podle jedné rekonstrukce odevzdal King poslední verzi k přepsání okolo čtvrté.
Klíčová role Clarence B. Jonese: podílel se na úvodních odstavcích a přinesl i ústřední „směnkovou“ metaforu o neproplaceném slibu ústavy („promissory note“), kterou King do projevu zapracoval. Jonesovo autorství úvodu a jeho blízká spolupráce s Kingem jsou doloženy v materiálech King Institute i ve Washington Post.
„Sen“ nebyl v psané verzi pro Washington. Refrén „I have a dream“ měl King odzkoušený dříve: v Rocky Mount v Severní Karolíně 27. 11. 1962 a v Detroitu 23. 6. 1963 („I have a dream this afternoon“) při Velkém pochodu za svobodu v Cobo Hall.
Okamžik improvizace na pódiu
Spouštěčem byla gospelová hvězda Mahalia Jackson, která zpoza Kingových zad zvolala: „Tell ’em about the dream, Martin!“ King v tu chvíli opustil připravený text a přešel do kazatelského „volného běhu“ s anaforou „I have a dream“.
Projev trval zhruba 16–17 minut; „sen“ tvoří závěrečné minuty, kde King stupňuje řečnické figury (anafory „I have a dream“ a „Let freedom ring“ a biblické aluze na Am 5,24 a Iz 40,4–5). I proto se řeč stala učebnicovým příkladem gradace.
Televize, rádio, svět
Pro pochod to byl mediální „moonshot“. V éře, kdy síťové zpravodajství běželo jen 15 minut denně, se vzdělávací rozhlasová síť ERN (předchůdce NPR) rozhodla odvysílat kompletní, nepřerušené pásmo a právě 28. srpen se stal dnem, kdy Američané slyšeli celý příběh hnutí beze střihu. Z televizí nabídla úplné živé pokrytí také CBS; současně se z Washingtonu vysílal signál přes tehdy nový satelit Telstar do zahraničí. V praxi to znamenalo dvě věci: „wall-to-wall“ přenos pro domácí publikum a skutečně globální okno pro svět. Podle sbírky GBH Open Vault šlo o 15 hodin záznamu a jedině ERN a CBS jely „od zvonku do zvonku“; The Guardian připomíná, že Telstar měl přenášet záběry do Evropy už 28. srpna. Více než 3 000 akreditovaných novinářů přivezla na Mall čísla, jaká Washington neznal ani u mnoha státních ceremonií.
Efekt na veřejné mínění byl umocněn rozsahem: Wikipedie (s oporou v odborné literatuře) uvádí, že do města dorazilo „téměř 1 700“ dodatečných korespondentů nad běžný washingtonský sbor, takže mediální aparát byl větší než při Kennedyho inauguraci v roce 1961. Z Washingtonu šel zároveň výstup do světa v několika kanálech: Voice of America překládala projevy do 36 jazyků a vládní USIA o pochodu připravila dokument „The March“ pro distribuci ambasádám. Tohle nebyla jen událost s velkou sledovaností; byl to první okamžik, kdy masové publikum doma i v zahraničí vidělo civilně a souvisle představený argument hnutí.
Setkání organizátorů pochodu s prezidentem Johnem F. Kennedym v Oválné pracovně, 28. srpna 1963.
Den poté a politický výnos
Z bezpečnostního hlediska pochod vyvrátil všechny černé scénáře. Navzdory předchozím obavám vlády a médií proběhl den mimořádně klidně; podle Associated Press byly zaznamenány jen tři zatčení. To je pro akci čtvrt milionu lidí číslo, které samo o sobě mění interpretaci „rizika“ masového protestu v hlavním městě. (Podobně to shrnuje i blog Kongresové knihovny, který se výslovně odvolává na tehdejší zprávy AP.)
Politická dividenda přišla prakticky okamžitě. V 17:00 toho samého dne přijali organizátoři pozvání do Oválné pracovny; z hodinového setkání máme dochovaný zvukový záznam i fotografii. Kennedy zde s lídry hnutí probíral parametry federálního zákona o občanských právech a potřebu udržet širokou podporu pro jeho průchod Kongresem—což samotný úspěch a klidný průběh pochodu zjevně posílil. Archiv JFK k tomu zpřístupňuje jak samotný záznam (Tape 108/A43), tak agendu schůzky; White House Historical Association a Library of Congress pak dokládají složení delegace na fotografiích z 28. srpna.
Následný legislativní výnos je měřitelný. O rok později podepsal prezident Lyndon B. Johnson Zákon o občanských právech z roku 1964 (zakazoval diskriminaci v přístupu ke službám i v zaměstnání a ukončil segregaci v „public accommodations“), v srpnu 1965 následoval Zákon o volebních právech (který zrušil praktiky jako testy gramotnosti a otevřel federální dohled nad registrací). Národní archiv přehledně shrnuje obsah obou norem a jejich datum účinnosti; v odborných přehledech je March on Washington uváděn jako jeden z klíčových politických katalyzátorů této dvojice zákonů. Tím se kruh uzavírá: mediálně nejviditelnější den hnutí vytvořil i sadu argumentů a obrazů, které umožnily politický pohyb v Kongresu.
